Vítám vás na mém blogu. 
užijte si to tady a jestli se o mě chcete dozvědět víc,
tak zde je ►
Můůj Facíík..:)

Únor 2010

Duch nad hmotou-2

1. února 2010 v 22:19 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺
"Zjevně mu připadám trochu příliš vzrušená."
Zvedl mou bradu a zadíval se mi do obličeje.
"Vlastně vypadáš dost rozpáleně."
Sklonil obličej pomalu ke mně, položil svou chladnou tvář na mou kůži. Držela jsem bez hnutí.
"Mmmmmm…" vydechl.
Bylo velmi těžké, když se mě tak dotýkal, zformovat smysluplnou otázku. Trvalo mi minutu rozptýleného soustředění, než jsem začala.
"Zdá se, že je to pro tebe… mnohem snadnější, být blízko mě."
"Připadá ti to tak?" zašeptal a sklouzl nosem k mé čelisti. Cítila jsem jeho ruku, lehčí než křídlo můry, jak mi uhlazuje vlhké vlasy dozadu, aby se jeho rty mohly dotknout důlku za mým uchem.
"Mnohem, mnohem snadnější," řekla jsem a snažila se vydechnout.
"Hmm."
"Takže jsem si říkala…," začala jsem znovu, ale jeho prsty mi zlehka přejížděly po klíční kosti a já jsem ztratila nit.
"Ano?" vydechl.
"Proč to asi," můj hlas se zachvěl a já jsem zrozpačitěla, "tak je, co myslíš?"
Cítila jsem na krku chvění jeho dechu, jak se zasmál. "Vítězství ducha nad hmotou."
Odtáhla jsem se a on při tom pohybu ztuhnul - už jsem neslyšela zvuk jeho dechu.
Chvíli jsme si jeden druhého obezřetně měřili a pak, jak se jeho zaťatá čelist pomalu uvolňovala, nasadil zmatený výraz.
"Udělal jsem něco špatně?"
"Ne - naopak. Přivádíš mě k šílenství," vysvětlila jsem.
Krátce se nad tím zamyslel, a když promluvil, znělo to potěšeně. "Vážně?" Po tváři se mu pomalu rozlil vítězný úsměv.
"Mám ti zatleskat?" zeptala jsem se sarkasticky.
Zakřenil se.
"Jsem jenom příjemně překvapený," vysvětlil. "Za poslední sto let nebo tak," promluvil vesele, "jsem si nikdy nic takového nepředstavoval. Nevěřil jsem, že někdy najdu někoho, s kým bych chtěl být… jinak než se svými bratry a sestrami. A tak když zjistím, že ačkoliv je to pro mě úplně nové, jsem v tom dobrý… v tom, být s tebou…"
"Ty jsi dobrý ve všem," podotkla jsem.
Pokrčil rameny na znamení souhlasu a oba jsme se šeptem zasmáli.
"Ale jak to, že je to teď tak snadné?" naléhala jsem. "Dnes odpoledne…"
"Není to tak snadné," povzdechl si. "Ale dnes odpoledne jsem byl stále ještě… nerozhodnutý. Je mi to líto, bylo to neodpustitelné, takhle se chovat."
"Nebylo to neodpustitelné," nesouhlasila jsem.
"Díky." Usmál se. "Víš," pokračoval s očima sklopenýma, "nebyl jsem si jistý, jestli jsem dost silný…" zvedl mi jednu ruku a přitiskl si ji zlehka k obličeji, "a i když tam byla stále ta možnost, že třeba budu… přemožen…" vdechoval vůni na mém zápěstí, "byl jsem… vnímavý. Dokud jsem si neudělal jasno, že jsem dost silný, že naprosto neexistuje možnost, že bych ti… že bych tě vůbec mohl…"
Nikdy jsem ho neviděla tak silně se potýkat se slovy. Bylo to tak… lidské.
"Takže teď už ta možnost naprosto neexistuje?"
"Vítězství ducha nad hmotou," opakoval s úsměvem, jeho zuby se blýskaly i v té tmě.
"Páni, to bylo snadné," řekla jsem.
Zvrátil hlavu dozadu a smál se, tiše jako šeptem, ale přesto z plna hrdla.
"Snadné pro tebe!" připomněl a špičkou prstu se dotkl mého nosu.
A pak byl jeho obličej najednou vážný.
"Snažím se," zašeptal s bolestí v hlase. "Kdyby to mělo být… příliš, jsem si celkem jistý, že budu schopen odejít."
Zamračila jsem se. Nelíbily se mi řeči o odcházení.
"A zítra to bude těžší," pokračoval. "Měl jsem tvoji vůni v hlavě celý den, a neuvěřitelně jsem znecitlivěl. Když od tebe teď na nějakou dobu odejdu, budu muset začít znovu. Myslím ovšem, že ne úplně od začátku."
"Tak tedy neodcházej," odpověděla jsem, neschopná skrýt touhu ve svém hlase.
"To se mi hodí," odpověděl a jeho obličej se uvolnil do něžného úsměvu. "Přines pouta - jsem tvůj vězeň." Ale při těch slovech jeho dlouhé ruce utvořily pouta kolem mých zápěstí. Zasmál se svým tichým, melodickým smíchem. Dnes večer se nasmál víc, než jsem vůbec slyšela za celou dobu, kterou jsem s ním strávila.
"Zdáš se… optimističtější než obvykle," podotkla jsem. "Takhle jsem tě ještě nikdy neviděla."
"Copak to takhle nemá být?" usmál se. "Opojení první lásky a to všechno. Je to neuvěřitelné, viď, ten rozdíl mezi tím, o něčem číst, vidět to v kině, a zažívat to?"
"Velký rozdíl," souhlasila jsem. "Je to silnější, než jsem si představovala."
"Například," jeho slova teď rychle plynula, musela jsem se soustředit, abych vůbec všechno zachytila. "Pocit žárlivosti. Četl jsem o něm stotisíckrát, viděl to herce předvádět v tisíci různých hrách a filmech. Věřil jsem, že jsem to pochopil dost jasně. Ale šokovalo mě to…" Zakřenil se. "Pamatuješ si na ten den, kdy tě Mike pozval na ples?"
Přikývla jsem, ačkoliv jsem si ten den pamatovala z jiného důvodu. "To byl den, kdy jsi se mnou zase začal mluvit."
"Byl jsem překvapený vzplanutím hněvu, téměř zuřivosti, které jsem cítil - zpočátku jsem nerozeznal, co to je. Byl jsem ještě popuzenější než obvykle, že nedokážu uhodnout, co si myslíš, proč jsi ho odmítla. Bylo to jenom kvůli tvojí kamarádce? Byl v tom někdo jiný? Věděl jsem, že nemám právo se o to starat. Snažil jsem se o to nestarat.
A pak se začala tvořit fronta," zasmál se. Zamračila jsem se do tmy.
"Čekal jsem, absurdně napjatý, abych slyšel, co jim odpovíš, abych sledoval tvoje výrazy. Nemohl jsem popřít úlevu, kterou jsem cítil, když jsem ti na tváři viděl, jak tě to otravuje. Ale nemohl jsem si být jistý.
To byla první noc, kdy jsem sem přišel. Celou noc, zatímco jsem se díval, jak spíš, jsem se potýkal s propastným rozporem mezi tím, co jsem věděl, že je správné, morální, etické, a tím, co jsem chtěl. Věděl jsem, že když tě budu nadále ignorovat, jak bych měl, nebo když na pár let odejdu, dokud odsud nezmizíš, tak jednoho dne řekneš ano Mikovi nebo někomu podobnému. To mě zlobilo.
A pak," zašeptal, "jsi ze spánku řekla moje jméno. Mluvila jsi tak jasně, že jsem si zpočátku myslel, že ses vzbudila. Ale pak ses neklidně převalila, znovu jsi zamumlala moje jméno a povzdechla si. Ten pocit, který mnou projel, byl ochromující, zdrcující. Poznal jsem, že už tě nemůžu dál ignorovat." Na chvilku se odmlčel, pravděpodobně naslouchal najednou nevyrovnanému tlukotu mého srdce.
"Ale žárlivost… to je zvláštní věc. Daleko mocnější, než bych si myslel. A iracionální! Zrovna teď, když se tě Charlie zeptal na toho neřáda Mika Newtona…" Zavrtěl hněvivě hlavou.
"Měla jsem vědět, že budeš poslouchat," zasténala jsem.
"Samozřejmě."
"Ale vážně v tobě tohle vzbudilo žárlivost?"
"Je to pro mě nové; křísíš ve mně znovu člověka, a všechno cítím silněji, protože je to čerstvé."
"Ale upřímně," zlobila jsem ho, "že tě tohle rozhodí, potom, co já jsem si musela vyslechnout, že Rosalie - Rosalie, vtělení čisté krásy, Rosalie - měla být pro tebe. Bez ohledu na Emmetta, jaká já jsem proti ní konkurence?"
"O žádnou konkurenci nejde." Jeho zuby zazářily. Přitáhl si moje uvězněné ruce kolem zad a tiskl si mě k hrudi. Držela jsem bez pohnutí, jak jen jsem mohla, i dýchat jsem musela opatrně.
"Já vím, že nejsem žádná konkurence," zašeptala jsem do jeho studené kůže. "To je ten problém."
"Samozřejmě, Rosalie je svým způsobem krásná, ale i kdyby pro mě nebyla jako sestra, i kdyby k ní Emmett nepatřil, nikdy by nemohla mít desetinu, ne, setinu té přitažlivosti, kterou pro mě máš ty." Teď byl vážný, zamyšlený. "Za téměř devadesát let, co chodím mezi svými, a tvými… celou tu dobu jsem si vystačil, myslel jsem, že jsem úplný sám v sobě, neuvědomoval jsem si, co hledám. A nic jsem nenacházel, protože jsi ještě nebyla na světě."
"To se nezdá moc fér," zašeptala jsem, tvář stále položenou na jeho hrudi, naslouchala jsem, jak se nadechuje a vydechuje. "Já jsem vůbec nemusela čekat. Proč bych to měla mít tak snadné?"
"Máš pravdu," souhlasil pobaveně. "Měl bych ti to rozhodně znesnadnit." Pustil jednu svou ruku, uvolnil mé zápěstí, jen aby ho opatrně vzal do své druhé ruky. Měkce mě hladil po mokrých vlasech, od temene hlavy k pasu. "Ty musíš jenom riskovat život každou vteřinu, kterou se mnou strávíš, to jistě není moc. Ty se jenom musíš otočit zády k přirozenému, k lidskému… to přece nic není, viď?"
"Nic zvláštního - nepřipadám si o nic ochuzená."
"Ještě ne." A jeho hlas byl najednou plný té staré bolesti.
Snažila jsem se odtáhnout, abych se mu podívala do obličeje, ale jeho ruka zamkla moje zápěstí do neprolomitelného sevření.
"Co -" začala jsem se ptát, když v tom jeho tělo zpozornělo. Ztuhla jsem, ale on najednou pustil moje ruce a zmizel. Jen tak tak se mi podařilo neupadnout na obličej.
"Lehni si!" zasyčel. Nedokázala jsem poznat, odkud ze tmy mluví.
Stočila jsem se pod deku a stulila se na bok, jak jsem obvykle spávala. Slyšela jsem, jak se dveře s praskotem otevřely, jak Charlie nakoukl dovnitř, aby se ujistil, že jsem, kde mám být. Dýchala jsem pravidelně, dávala jsem si záležet.
Uplynula dlouhá minuta. Poslouchala jsem, nebyla jsem si jistá, jestli jsem slyšela dveře se zavřít. Pak jsem pod dekou ucítila Edwardovu studenou paži, jeho rty u mého ucha.
"Jsi příšerná herečka - řekl bych, že tahle kariéra pro tebe nepřipadá v úvahu."
"Sakra," zamumlala jsem. Srdce mi v hrudi burácelo.
Zabručel melodii, kterou jsem nepoznávala; znělo to jako ukolébavka.
Odmlčel se. "Mám ti zpívat, abys usnula?"
"No jasně," zasmála jsem se. "Jako kdybych mohla spát, když jsi tady!"
"Vždycky spíš," připomněl mi.
"Ale to jsem nevěděla, že tady jsi," odpověděla jsem mrazivě.
"Takže jestli se ti nechce spát…" nadhodil a mého tónu si nevšímal. Můj dech se chytil.
"Jestli se mi nechce spát…?"
Zachichotal se. "Co chceš tedy dělat?"
Zpočátku jsem nedovedla odpovědět.
"Nejsem si jistá," řekla jsem nakonec.
"Pověz mi, až se rozhodneš."
Cítila jsem jeho studený dech na krku, cítila jsem jeho nos, jak mi klouže po čelisti, jak se nadechuje.
"Myslela jsem, že jsi otupělý?"
"Jenom proto, že odolávám vínu, neznamená to ještě, že nedokážu ocenit buket," zašeptal. "Máš silnou květinovou vůni, jako levandule… nebo frézie," poznamenal. "Sbíhají se z toho sliny."
"Jo, je to svátek, když mi nikdo neříká, jak chutně voním."
Zachichotal se a pak si povzdechl.
"Už jsem se rozhodla, co chci dělat," řekla jsem mu. "Chci o tobě slyšet víc."
"Ptej se na cokoliv."
V duchu jsem probrala svoje otázky a našla ty nejpalčivější. "Proč to děláš?" zeptala jsem se. "Pořád nechápu, jak se můžeš tak usilovně snažit odolávat tomu, co… jsi. Prosím tě, nepochop to špatně, samozřejmě jsem ráda, že to děláš. Jenom nechápu, proč by ses měl vůbec snažit."
Váhal, než odpověděl. "To je dobrá otázka, a nejsi první, kdo se takhle ptá. Ostatní - většina našeho druhu, kteří jsou celkem spokojení s tím, co jsme - se také diví, jak žijeme. Ale víš, jenom proto, že se s námi… nějak zacházelo… neznamená to ještě, že se nemůžeme rozhodnout se nad to povznést - pokořit hranice osudu, který nikdo z nás nechtěl. Snažit se udržet co nejvíc té základní lidskosti, co můžeme."
Ležela jsem bez pohnutí, v uctivém mlčení.
"Usnula jsi?" zašeptal po pár minutách.
"Ne."
"Je to všechno, nač jsi byla zvědavá?"
Zakoulela jsem očima. "Ne zcela."
"Co ještě chceš vědět?"
"Proč dokážeš číst myšlenky - proč jenom ty? A Alice, když vidí do budoucnosti… proč se to děje?"
Cítila jsem, jak ve tmě pokrčil rameny. "My to vážně nevíme. Carlisle má takovou teorii… věří, že si všichni přinášíme něco z našich nejsilnějších lidských rysů do dalšího života, kde se to zesílí - jako naši mysl a naše smysly. Myslí si, že už za života jsem musel být velmi citlivý k myšlenkám lidí kolem sebe. A že Alice měla nějakou jasnozřivost, ať byla kdekoliv."
"Co si on přinesl do dalšího života, a co ostatní?"
"Carlisle přinesl soucit. Esme si přinesla schopnost vášnivě milovat. Emmett přinesl sílu, Rosalie svou… houževnatost. Nebo tomu můžeš říkat paličatost," uchechtl se. "Jasper je velmi zajímavý. On byl ve svém prvním životě dost charizmatický, dokázal ovlivňovat lidi kolem sebe, aby viděli věci jeho způsobem. Teď je schopný manipulovat emocemi lidí kolem sebe - například uklidnit místnost plnou lidí, nebo naopak vzrušit letargický dav. Je to velmi důmyslný dar."
Uvažovala jsem nad nemožnostmi, které popsal, a snažila jsem se je vstřebat. Čekal trpělivě, zatímco jsem přemýšlela.
"Takže kde to všechno začalo? Chci říct, Carlisle změnil tebe, někdo musel změnit jeho a tak dále…"
"No, odkud ty pocházíš? Z evoluce? Ze stvoření? Nemohli jsme se my vyvinout stejným způsobem jako ostatní druhy, šelma a kořist? Nebo, jestli nevěříš, že celý tenhle svět mohl vzniknout jenom tak sám od sebe, což je i pro mě sotva přijatelné, je to tak těžké uvěřit, že ta samá síla, která stvořila jemného žraloka křídlatého i bílého lidožravého, tulení mládě i dravou kosatku, mohla stvořit oba naše druhy společně?"
"Tak abych v tom měla pořádek - já jsem to tulení mládě, ano?"
"Ano." Zasmál se a něco se dotklo mých vlasů - jeho rty?
Chtěla jsem se k němu otočit, abych viděla, jestli to skutečně byly rty. Ale musela jsem být hodná; nechtěla jsem mu to dělat o nic těžší, než už to měl.
"Jsi připravená jít spát?" zeptal se a přerušil tak krátké ticho. "Nebo máš nějaké další otázky?"
"Jenom tak milion nebo dva."
"Máme zítřek a pozítřek a popozítřek…" připomněl mi. Usmála jsem se, ta představa mě naplnila euforií.
"Víš jistě, že ráno nezmizíš?" chtěla jsem si to ujasnit. "Konec konců, jsi mytický."
"Neopustím tě." Jeho hlas měl v sobě pečeť slibu.
"Tak tedy dnes večer ještě jednu…" A začervenala jsem se. Tma mi nepomáhala - jsem si jistá, že dokázal pocítit náhlé teplo pod mojí kůží.
"Jakou?"
"Ne, zapomeň na to. Rozmyslela jsem si to."
"Bello, můžeš se mě zeptat na cokoliv."
Neodpověděla jsem a on zasténal.
"Pořád doufám, že to bude méně frustrující, že neslyším tvoje myšlenky. Ale je to stále horší a horší."
"Jsem ráda, že neumíš číst moje myšlenky. Jako by nestačilo, že posloucháš, co říkám ze spaní."
"Prosím!" Jeho hlas byl tak přesvědčivý, nedalo se mu odolat.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Jestli mi to neřekneš, tak si budu myslet, že je to něco mnohem horšího, než to ve skutečnosti je," pohrozil temně. "Prosím!" Znovu ten prosebný hlas.
"No," začala jsem, ráda, že mi nemůže vidět do tváře.
"Ano?"
"Říkal jsi, že Rosalie a Emmett budou mít brzy svatbu… Je to… manželství… stejné jako u normálních lidí?"
Pochopil a od srdce se zasmál. "Na to míříš?"
Zavrtěla jsem se, neschopná odpovědět.
"Ano, předpokládám, že je to v podstatě stejné," odpověděl. "Jak jsem ti říkal, máme většinu těch lidských tužeb, jenom jsou schované za tužbami mnohem mocnějšími."
"Aha," hlesla jsem.
"Jde ti o něco konkrétně, nebo jsi jenom zvědavá?"
"No, opravdu jsem přemítala… o tobě a o mně… jednou…"
Okamžitě zvážněl, což jsem poznala podle toho, jak se jeho tělo náhle napjalo. Automaticky jsem zareagovala a taky jsem ztuhla.
"Bojím se, že to… to… u nás nepůjde."
"Protože by to pro tebe bylo moc těžké, kdybych byla tak… blízko?"
"To je rozhodně problém. Ale to jsem nemyslel. Jde o to, že ty jsi tak měkká, tak křehká. Když jsme spolu, pořád se musím hlídat, abych ti neublížil. Mohl bych tě celkem snadno zabít, Bello, prostě náhodou." Jeho hlas se stal jenom měkkým šepotem. Natáhl svou ledovou dlaň a položil mi ji na tvář. "Kdybych moc spěchal… kdybych jen na vteřinu přestal dávat pozor, mohl bych natáhnout ruku, abych se dotkl tvého obličeje, a omylem ti rozbít lebku. Ty nemáš představu, jak neuvěřitelně rozbitná jsi. Nikdy, nikdy si nemůžu dovolit ztratit kontrolu, když jsem s tebou."
Čekal, že odpovím, a jeho úzkost rostla, když jsem neodpovídala. "Bojíš se?" zeptal se.
Ještě chvilku jsem počkala s odpovědí, abych si byla jistá pravdivostí svých slov. "Nejsem v pohodě."
Na chvilku se zamyslel. "Promiň mi teď mou zvědavost," řekl a jeho hlas byl zase bezstarostný, "ale už jsi někdy…?" sugestivně se odmlčel.
"Samozřejmě, že ne." Začervenala jsem se. "Říkala jsem ti, že jsem tohle k nikomu dřív necítila, ani nic, co by se tomu blížilo."
"Já vím. To jenom že znám myšlenky druhých lidí. Vím, že láska a tělesná touha nejdou vždycky ruku v ruce."
"Pro mě ano. Teď jsem ráda, že pro mě vůbec existují," povzdechla jsem si.
"To je pěkné. Aspoň tuhle věc máme společnou," prohlásil spokojeně.
"Tvoje lidské instinkty…" začala jsem. Čekal. "No, připadám ti v tom ohledu vůbec přitažlivá?"
Zasmál se a zlehka prohrábl mé skoro suché vlasy.
"Možná nejsem člověk, ale jsem muž," ujistil mě.
Proti své vůli jsem zívla.
"Odpověděl jsem na tvoje otázky, teď bys měla spát," rozhodl.
"Nejsem si jistá, jestli dokážu usnout."
"Chceš, abych odešel?"
"Ne!" ohradila jsem se až příliš hlasitě.
Zasmál se a pak si začal pobrukovat tu samou neznámou ukolébavku; hlas archanděla, který mi tiše zněl v uchu.
Unavenější, než jsem si uvědomovala, vyčerpaná z dlouhého dne plného duševního i emocionálního vypětí, jaké jsem nikdy předtím necítila, jsem v jeho chladných pažích upadla do spánku.

Duch nad hmotou-1

1. února 2010 v 22:18 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺

14. DUCH NAD HMOTOU

Uměl dobře řídit, když udržel rychlost v rozumné míře, to jsem musela přiznat. Jako tolik věcí, ani tohle mu, zdá se, nedělalo žádné potíže. Sotva se díval na silnici, přesto se pneumatiky nevychýlily ani o centimetr ze středu pruhu. Řídil jednou rukou, druhou držel mou ruku na sedadle. Někdy se podíval do zapadajícího slunce, někdy pohlédl na mě - na můj obličej, na moje vlasy vlající z otevřeného okna, na naše propletené ruce.
Naladil na rádiu stanici se starými písničkami a zpíval nahlas písničku, kterou jsem nikdy neslyšela. Znal každé slovo.
"Máš rád hudbu z padesátých let?" zeptala jsem se.
"Muzika v padesátých letech byla dobrá. Mnohem lepší než v šedesátých, nebo v sedmdesátých, br!" otřásl se. "Osmdesátá léta byla snesitelná."
"Řekneš mi někdy, kolik je ti let?" zeptala jsem se váhavě, nechtěla jsem pokazit jeho veselou náladu.
"Záleží na tom hodně?" Jeho úsměv, k mé úlevě, zůstával bez mráčku.
"Ne, ale pořád si říkám…" ušklíbla jsem se. "Nic tě v noci neudrží vzhůru tolik jako nevyřešené tajemství."
"Nevím, jestli tě to nerozruší," přemýšlel pro sebe. Díval se do slunce; minuty ubíhaly.
"Zkus to," řekla jsem nakonec.
Povzdechl si a pak se mi podíval do očí, jako kdyby na čas úplně zapomněl na silnici. To, co v nich viděl, ať to bylo cokoliv, ho muselo povzbudit. Podíval se do slunce - světlo zapadajícího kotouče se odráželo od jeho kůže v rubínově zabarvených jiskřičkách - a promluvil.
"Narodil jsem se v Chicagu v roce 1901." Odmlčel se a po očku se na mě podíval. Dala jsem si pozor, abych se netvářila překvapeně, a trpělivě jsem čekala na zbytek. Zlehka se usmál a pokračoval. "Carlisle mě našel v nemocnici v létě 1918. Bylo mi sedmnáct a umíral jsem na španělskou chřipku."
Uslyšel, jak jsem zadržela dech, ačkoliv to bylo sotva slyšitelné mým vlastním uším. Podíval se mi znovu do očí.
"Nepamatuju si to moc dobře, už je to dávno, a lidské vzpomínky vyblednou." Na chvilku se myšlenkami někde zatoulal, pak pokračoval. "Pamatuju si, jaké to bylo, když mě Carlisle zachránil. Není to snadná věc, rozhodně nic, na co bys mohla zapomenout."
"Co tvoji rodiče?"
"Ti na tu nemoc už umřeli. Byl jsem sám. Proto si mě vybral. Věděl, že ve všem tom zmatku epidemie si nikdo ani nevšimne, že jsem pryč."
"Jak tě… zachránil?"
Pár vteřin uplynulo, než odpověděl. Zdálo se, že si pečlivě vybírá slova.
"Bylo to těžké. Ne každý má to sebeovládání nutné pro to, aby se to podařilo. Ale Carlisle byl vždycky ten nejlidštější, nejsoucitnější z nás… Myslím, že v průběhu celé historie bys nenašla jemu podobného," odmlčel se. "Pro mě to bylo prostě velmi, velmi bolestivé."
Z toho, jak měl zaťaté rty, jsem pochopila, že na tohle téma už víc neřekne. Potlačila jsem svou zvědavost, ačkoliv mě silně ponoukala. Bylo ještě tolik věcí, které jsem si na toto konkrétní téma potřebovala promyslet, věcí, které mi teprve začínaly docházet. Jeho bystrá mysl bezpochyby už pochopila každý aspekt, který mně zatím unikal.
Jeho tichý hlas mě vytrhl z myšlenek. "Udělal to z osamělosti. To je obvykle důvod volby. Byl jsem první v Carlisleově rodině, ačkoliv brzy poté našel Esme. Spadla z útesu. V nemocnici ji přinesli rovnou do márnice, ačkoliv její srdce stále tlouklo."
"Takže tedy musíš umírat, aby ses stal…" Nikdy jsme to slovo neřekli, a já jsem ho teď nedokázala vyslovit.
"Ne, to jenom Carlisle. Nikdy by to neudělal nikomu, kdo má jinou volbu." Úcta v jeho hlasu byla hluboká, kdykoliv o otci promluvil. "Říká ovšem, že je to snadnější," pokračoval, "když je krev slabá." Podíval se na tmavou silnici a já jsem cítila, že se to téma zase uzavírá.
"A Emmett a Rosalie?"
"Carlisle přivedl Rosalii do naší rodiny jako třetí. Až mnohem později mi došlo, že doufal, že Rosalie se mi stane tím, čím pro něj byla Esme - vždycky měl všechno důkladně rozmyšlené." Zakoulel očima. "Ale já jsem ji nikdy nebral jinak než jako sestru. Rosalie si pak o dva roky později našla Emmetta. Byla na lovu - tenkrát jsme byli v Apalačských horách a ona našla medvěda, který se ho chystal dorazit. Přinesla ho zpátky Carlisleovi, více než sto mil, protože se bála, že by to sama nedokázala. Teprve teď začínám chápat, jak těžká pro ni ta cesta byla." Vrhl významný pohled směrem ke mně a zvedl naše ruce, stále propletené, aby mi hřbetem ruky přejel po tváři.
"Ale dokázala to," povzbuzovala jsem ho a uhýbala pohledem před nesnesitelnou krásou jeho očí.
"Ano," zašeptal. "Viděla v jeho obličeji něco, co jí dodalo dost síly. A od té doby jsou spolu. Někdy žijí odděleně od nás, jako manželé. Ale čím mladší předstíráme, že jsme, tím déle můžeme zůstat na daném místě. Městečko Forks nám připadalo dokonalé, tak jsme se tu zapsali na střední školu." Zasmál se. "Předpokládám, že jim za pár let budeme muset jít na svatbu, znovu."
"A Alice a Jasper?"
"Alice a Jasper jsou dvě velmi vzácné bytosti. Oba si vypěstovali svědomí, jak tomu říkáme, bez nějakého vnějšího vedení. Jasper patřil do jiné… rodiny, do velmi odlišné rodiny. Měl z toho depresi a začal se toulat na vlastní pěst. Alice ho našla. Jako já, i ona má některé dary nad běžný rámec našeho druhu."
"Vážně?" přerušila jsem ho fascinovaně. "Ale tys říkal, že jsi jediný, kdo dokáže číst lidem myšlenky."
"To je pravda. Ona umí jiné věci. Ona věci vidí - věci, které se možná stanou, které přicházejí. Ale je to velmi subjektivní. Budoucnost není vytesaná do kamene. Věci se mění."
Jeho čelist se napjala, když tohle říkal, a jeho oči střelily do mého obličeje a zase pryč tak rychle, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem si to jenom nevymyslela.
"Jaké věci vidí?"
"Viděla Jaspera a poznala, že ji hledá, dřív než to poznal on sám. Viděla Carlislea a naši rodinu a společně si nás našli. Je velmi citlivá na náš druh. Vždycky například vidí, když se přiblíží nějaká skupina našeho druhu. A vidí i hrozbu, kterou by ta skupina mohla představovat."
"Je hodně takových… vašeho druhu?" Byla jsem překvapená. Kolik jich může chodit mezi námi neodhalených?
"Ne, moc ne. Ale většina se neusadí na jednom místě. Jenom takoví jako my, ti, kdo se vzdali lovení lidí -" střelil pohledem směrem ke mně - "mohou trvale žít společně s lidmi. Našli jsme jenom jednu další rodinu, jako je ta naše, v jedné malé vesnici na Aljašce. Nějakou dobu jsme žili společně, ale bylo nás tam tolik, že by si nás lidé mohli všimnout. Ti z nás, kteří žijí… jinak, mají tendenci žít pospolu."
"A ti ostatní?"
"To jsou většinou kočovníci. Všichni jsme tak někdy žili. Po čase tě to unaví, jako všechno. Ale tu a tam na někoho narazíme, protože většina z nás dává přednost severu."
"Proč?"
Teď už jsme zaparkovali u nás před domem a on vypnul motor. Bylo velmi ticho a tma; nebyl žádný měsíc. Světlo na verandě nesvítilo, takže jsem podle toho poznala, že otec ještě není doma.
"Měla jsi dnes odpoledne oči otevřené?" utahoval si ze mě. "Myslíš, že bych ve slunečním světle mohl chodit po ulicích, aniž bych působil dopravní nehody? Není náhodou, že jsme si vybrali Olympijský poloostrov, jedno z nejméně slunečných míst na světě. Je hezké, když můžeš ve dne chodit ven. Nevěřila bys, jak po víc než osmdesáti letech noční doba unavuje."
"Takže odtud pocházejí ty legendy?"
"Pravděpodobně."
"A Alice přišla taky z jiné rodiny, jako Jasper?"
"Ne, a to je tajemství. Alice si vůbec nepamatuje svůj lidský život. A neví, kdo ji stvořil. Probudila se sama. Ať ji udělal kdokoliv, odešel, a nikdo z nás nepochopil, proč, nebo jak to mohl udělat. Kdyby neměla ten jiný smysl, kdyby neviděla Jaspera a Carlislea a nepoznala, že jednoho dne bude patřit k nám, pravděpodobně by se z ní stala naprostá divoška."
Bylo toho tolik, co jsem potřebovala promyslet, tolik, na co jsem se ještě chtěla zeptat. Ale k mým velkým rozpakům mi zakručelo v břiše. Byla jsem tak zaujatá tím rozhovorem, že jsem si ani nevšimla, že mám hlad. Teď mi došlo, že mám hlad jako vlk.
"Promiň, zdržuju tě od večeře."
"Jsem v pohodě, vážně."
"Nikdy jsem nestrávil moc času s někým, kdo potřebuje jíst. Zapomínám."
"Chci zůstat s tebou." Bylo snadnější mluvit ve tmě, věděla jsem, že jak to vyslovím, můj hlas mě zradí, prozradí, jak beznadějně jsem mu propadla.
"Nemůžu jít dovnitř?" zeptal se.
"Ty bys chtěl?" Nedokázala jsem si představit, jak tohle božské stvoření sedí na ošuntělé židli v otcově kuchyni.
"Ano, jestli to nevadí." Slyšela jsem, jak se dveře tiše zavřely, a téměř současně stál u mých dveří a otevíral mi je.
"Velmi lidské," pochválila jsem ho.
"Něco se mi vybavuje."
Šel vedle mě nocí, tak tiše, že jsem po něm soustavně musela pokukovat, abych se ujistila, že tam pořád je. Ve tmě vypadal mnohem normálněji. Stále bledý, stále jako sen ve své kráse, ale už ne to fantaskní jiskřivé stvoření našeho sluncem zalitého odpoledne.
Došel ke dveřím dřív než já a otevřel mi. Zastavila jsem se napůl cesty na prahu.
"Dveře byly odemčené?"
"Ne, použil jsem klíč pod okapem."
Vstoupila jsem dovnitř, rozsvítila světlo na verandě a otočila se, abych se na něj podívala s obočím zdviženým. Byla jsem si jistá, že jsem ten klíč před ním nikdy nepoužila.
"Byl jsem na tebe zvědavý."
"Tys mě špehoval?" Ale nějak jsem nedokázala do svého hlasu napumpovat dostatečné rozhořčení. Lichotilo mi to.
Netvářil se kajícně. "Co jiného se dá v noci dělat?"
Nechala jsem to zatím být a šla jsem chodbou do kuchyně. Byl tam dřív než já, nepotřeboval vést. Posadil se zrovna na tu židli, na které jsem se snažila si ho představit. Jeho krása rozsvítila kuchyni. Chviličku mi trvalo, než jsem se dokázala podívat jinam.
Soustředila jsem se na přípravu své večeře, vyndala jsem si z ledničky lasagne od včerejška, položila jeden čtverec na talíř a ohřála ho v mikrovlnce. Talíř kroužil dokola a naplňoval kuchyni vůní rajčat a oregana. Neodtrhovala jsem oči od jídla, když jsem promluvila.
"Jak často?" zeptala jsem se naoko lhostejně.
"Hmmm?" Znělo to, jako kdybych ho vytáhla z nějakého proudu myšlenek.
Stále jsem se neotáčela. "Jak často sem chodíš?"
"Chodím sem skoro každou noc."
Otočila jsem se na patě, ohromená. "Proč?"
"Jsi zajímavá, když spíš," prohlásil věcně. "Mluvíš ze spaní."
"Ne!" zalapala jsem po dechu a horko mi zalilo obličej až po kořínky vlasů. Chytila jsem se kuchyňského pultu, abych neupadla. Věděla jsem, že mluvím ze spaní, samozřejmě; matka si ze mě kvůli tomu dělala legraci. Ale nenapadlo mě, že bych s tím měla mít starosti tady ve Forks.
Okamžitě se zatvářil zkroušeně. "Moc se na mě zlobíš?"
"Přijde na to!" Znělo to sípavě, jako kdybych měla vyražený dech. Taky jsem se tak cítila.
Čekal.
"Na co?" naléhal.
"Na to, co jsi slyšel!" zakvílela jsem.
Okamžitě stál tiše vedle mě a opatrně bral mé ruce do svých.
"Nezlob se!" prosil. Sklonil svůj obličej k mému a zadíval se mi do očí. Byla jsem na rozpacích, snažila jsem se odtrhnout pohled.
"Stýská se ti po mamince," zašeptal. "Máš o ni starost. A když prší, jsi z toho zvuku neklidná. Hodně jsi mluvívala o domově, ale teď už to není tak časté. Jednou jsi řekla, 'Je to moc zelené'." Tiše se zasmál, doufal, jak jsem pochopila, že už se nebudu zlobit.
"A dál?" zeptala jsem se.
Věděl, na co narážím. "Říkala jsi moje jméno," přiznal.
Povzdechla jsem si poraženě. "Mockrát?"
"Kolik přesně je podle tebe mockrát?"
"Ach ne!" Svěsila jsem hlavu.
Přitáhl si mě k tělu, měkce, přirozeně.
"Nebuď z toho nesvá," zašeptal mi do ucha. "Kdybych já vůbec dokázal snít, zdálo by se mi o tobě. A já se za to nestydím."
Pak jsme oba uslyšeli zvuk pneumatik na cihlové příjezdové cestě a viděli, jak světlomety probleskly předními okny a halou a posvítily na nás. Ztuhla jsem mu v náruči.
"Měl by tvůj otec vědět, že jsem tady?" zeptal se.
"Nevím jistě…" Snažila jsem se rychle si to promyslet.
"Tak někdy jindy.
A byla jsem sama.
"Edwarde!" zasyčela jsem.
Slyšela jsem zachichotání, jako by tam byl duch, a pak nastalo ticho.
Otcův klíč se otočil ve dveřích.
"Bello?" zavolal. Dřív mi to vadilo; kdo jiný by tu měl být? Najednou se nezdálo, že by se tolik mýlil.
"Jsem tady." Doufala jsem, že neuslyší hysterický podtón v mém hlasu. Popadla jsem večeři z mikrovlnky a když vcházel dovnitř, už jsem seděla u stolu. Jeho kroky zněly po dnu stráveném s Edwardem tak hlasitě.
"Můžeš mi taky trochu nandat? Jsem utahaný jako kůň." Postavil se na paty holínek, aby si je stáhl, a přidržoval se opěradla židle, na které předtím seděl Edward.
Vzala jsem si jídlo s sebou a krájela ho. Mezitím jsem mu ohřívala večeři. Sousta mě pálila na jazyku. Nalila jsem dvě sklenice mléka, zatímco se jeho lasagne ohřívaly a honem jsem se napila, abych uhasila to pálení. Když jsem postavila sklenici, všimla jsem si, že se mléko chvěje, a uvědomila jsem si, že se mi třese ruka. Otec usedl na židli a ten kontrast mezi ním a tím, kdo tam seděl předtím, byl komický.
"Díky," řekl, když jsem položila jídlo před něj na stůl.
"Jak ses dneska měl?" vysypala jsem ze sebe spěšně; umírala jsem touhou uniknout do svého pokoje.
"Dobře. Ryby braly… a co ty? Udělala jsi všechno, co jsi chtěla?"
"Ani ne - venku bylo moc hezky na to, abych zůstávala doma." Znovu jsem si ukousla.
"Byl to hezký den," souhlasil. To je slabé slovo, pomyslela jsem si.
Když jsem dojedla poslední kousek, zvedla jsem sklenici a zhltla zbytek mléka. Překvapilo mě, že si toho Charlie všiml. "Spěcháš?"
"Jo, jsem unavená. Chci si jít brzy lehnout."
"Vypadáš tak trochu rozrušeně," podotkl. Ach jo, proč musí být zrovna tohle večer, kdy vyžaduje mou pozornost?
"Vážně?" To byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla. Rychle jsem odrbala talíře ve dřezu a položila je dnem vzhůru na utěrku, aby oschly.
"Je sobota," přemítal.
Neodpověděla jsem.
"Žádné plány na dnešní večer?"
"Ne, tati, jenom se chci trochu vyspat."
"Žádný z kluků ve městě není tvůj typ, hm?" Byl podezíravý, ale snažil se předstírat, že je v pohodě.
"Ne, žádný z kluků mi ještě nepadl do oka." Dávala jsem si pozor, abych nekladla přílišný důraz na slovo kluků ve své snaze být k němu upřímná.
"Myslel jsem, že třeba Mike Newton… říkala jsi, že je přátelský."
"Je to jen kamarád, tati."
"No, stejně jsi pro ně až moc dobrá. Počkej, až se dostaneš na vysokou, pak se teprve začni rozhlížet." Sen každého otce, že jeho dcera bude z domu dřív, než jí spustí hormony.
"To mi připadá jako dobrý nápad," souhlasila jsem, jak jsem se vydávala nahoru po schodech.
"Dobrou, holčičko," zavolal za mnou. Bezpochyby bude celý večer pečlivě naslouchat a čekat, že se pokusím vytratit se ven.
"Uvidíme se ráno, tati." Uvidíme se, až se budeš o půlnoci vkrádat do mého pokoje, abys mě zkontroloval.
Snažila jsem se, aby můj krok zněl pomalu a unaveně, jak jsem šla nahoru po schodech do pokoje. Zavřela jsem dveře dost hlasitě, aby to slyšel, a pak jsem sprintovala po špičkách k oknu. Otevřela jsem ho dokořán a vyklonila se do tmy. Moje oči pročesávaly temnotu, neproniknutelné stíny stromů.
"Edwarde?" zašeptala jsem a připadala si jako idiot.
Tichá, smějící se odpověď se ozvala za mnou. "Ano?"
Otočila jsem se a ruka mi překvapeně vylétla k hrdlu.
Ležel na mé posteli, široce se usmíval, jednu ruku za hlavou, nohama komíhal přes pelest - obrázek pohody.
"No tohle!" vydechla jsem a podlomila se mi kolena. Sesula jsem se na podlahu.
"Promiň." Stiskl rty k sobě a snažil se zakrýt své pobavení.
"Jen mi dej minutku, abych si nahodila srdce."
Pomalu se posadil, aby mě zase nevyplašil. Pak se naklonil dopředu a natáhl své dlouhé paže, aby mě zvedl, popadl mě nad lokty, jako bych byla batole. Posadil mě na postel vedle sebe.
"Co kdyby sis sedla ke mně," navrhl a položil svou chladnou ruku na mou. "Co tvoje srdce?"
"Ty mi to pověz - jsem si jistá, že ho slyšíš líp než já."
Cítila jsem, jak jeho tichý smích otřásá postelí.
Seděli jsme chvilku mlčky a oba jsme poslouchali, jak se můj srdeční tep zpomaluje. Myslela jsem na to, že mám Edwarda u sebe v pokoji, když je otec doma.
"Můžu se chvilku chovat jako člověk?" zeptala jsem se.
"Jistě." Pokynul rukou, abych si posloužila.
"Zůstaň," poručila jsem a snažila se vypadat přísně.
"Ano, paní učitelko." A změnil se v sochu sedící na kraji mé postele.
Vyskočila jsem, popadla z podlahy pyžamo a ze stolu toaletní tašku. Nechala jsem zhasnuté světlo a vyklouzla ven. Zavřela jsem za sebou dveře.
Slyšela jsem zvuk televize, který se nesl vzhůru po schodech. Bouchla jsem hlasitě dveřmi do koupelny, aby mě Charlie nepřišel nahoru kontrolovat.
Měla jsem naspěch. Zuřivě jsem si čistila zuby, snažila jsem se být důkladná a zároveň rychlá, abych odstranila všechny stopy po lasagních. Ale horká voda sprchy se nedala uspěchat. Uvolňovala mi stažené svaly na zádech, zklidňovala tep. Povědomá vůně mého šamponu ve mně vzbuzovala pocit, že snad jsem ten samý člověk, jako jsem byla dnes ráno. Snažila jsem se nemyslet na Edwarda, jak sedí v mém pokoji a čeká, protože pak jsem musela celý uklidňovací proces začít znovu. Nakonec už jsem to nemohla déle odkládat. Vypnula jsem vodu, rychle jsem se osušila, zase ve spěchu. Natáhla jsem si děravé tričko a šedé pyžamové kalhoty. Příliš pozdě litovat, že jsem si nesbalila to luxusní hedvábné pyžamo, které mi maminka koupila předloni k narozeninám a které leželo doma někde v šuplíku, stále ještě ověšené cedulkami z obchodu.
Znovu jsem si ručníkem utřela vlasy a rychle je projela kartáčem. Hodila jsem ručník do koše na špinavé prádlo a do toaletky jsem nastrkala kartáček a pastu. Pak jsem seběhla po schodech, aby mě Charlie viděl v pyžamu, s mokrými vlasy.
"Dobrou, tati."
"Dobrou, Bello." Vypadal vážně vykuleně, když mě tak viděl. Možná ho to odradí od noční kontroly.
Brala jsem schody po dvou a snažila se být přitom potichu. Vpadla jsem do pokoje a zavřela za sebou pevně dveře.
Edward se nepohnul ani o zlomek centimetru, socha Adonise posazená na mé vybledlé dece. Usmála jsem se a jeho rty se zkřivily, socha ožila.
Hodnotil mě pohledem, sledoval moje vlhké vlasy, odrbané tričko. Zvedl obočí. "Hezké."
Ušklíbla jsem se.
"Ne, vážně ti to sluší."
"Díky," zašeptala jsem. Šla jsem zpátky k němu, posadila se proti němu se zkříženýma nohama. Podívala jsem se na čáry na dřevěné podlaze.
"K čemu to všechno bylo?"
"Charlie si myslí, že se chci vyplížit ven."
"Aha." Zamyslel se nad tím. "Proč?" Jako kdyby neznal Charlieho mysl mnohem líp než já.

Doznání-2

1. února 2010 v 22:17 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺
Nakonec jsem byla schopná promluvit, ačkoliv můj hlas byl slabý. "A v nemocnici?"
Jeho oči blýskly vzhůru k mým. "Byl jsem zděšený. Nemohl jsem uvěřit, že jsem nás přece jen vystavil nebezpečí, dal jsem se do tvé moci - ze všech lidí právě do tvé. Jako kdybych potřeboval další motiv, abych tě zabil." Oba jsme sebou trhli, jak to slovo vyklouzlo. "Ale mělo to opačný účinek," pokračoval rychle. "Pohádal jsem se s Rosalií, Emmettem a Jasperem, když navrhovali, že teď je ten čas… nejhorší hádka, jakou jsme kdy měli. Carlisle stál na mojí straně a Alice taky." Ušklíbl se, když řekl jeho jméno, nedokázala jsem si představit, proč. "Esme mi řekla, ať udělám cokoliv, co musím, abych zůstal." Zavrtěl shovívavě hlavou.
"Celý ten další den jsem odposlouchával mysl každého, s kým jsi promluvila, šokovaný, že držíš slovo. Vůbec jsem ti nerozuměl. Ale věděl jsem, že se s tebou nesmím víc zaplést. Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych se od tebe držel co nejdál. A každý den mě vůně tvé kůže, tvého dechu, tvých vlasů… zasahovala tak silně jako poprvé."
Znovu se naše pohledy setkaly a jeho oči byly překvapivě něžné.
"A kvůli tomu všemu," pokračoval, "bych býval udělal lépe, kdybych nás všechny odhalil hned v tu první chvíli, než kdybych ti měl ublížit teď a tady - kde nejsou žádní svědci a nic mě nemůže zastavit."
Jsem jenom člověk, a tak jsem se musela zeptat. "Proč?"
"Isabello." Pečlivě vyslovil moje plné jméno, pak mi rozpustile prohrábl vlasy volnou rukou. Tělem mi při tom uvolněném pohybu proběhl šok. "Bello, nemohl bych se sebou žít, kdybych ti někdy ublížil. Nevíš, jak mě to pořád mučí." Podíval se dolů, zase zahanbený. "Pomyšlení na tebe, bez pohnutí, bílou, chladnou… už nikdy nevidět, jak ti naskočí ruměnec, nikdy nevidět ten záblesk intuice v tvých očích, když prokoukneš moje záminky… to by bylo nesnesitelné." Zvedl své nádherné zmučené oči ke mně. "Ty jsi teď pro mě nejdůležitější na světě. Nikdy pro mě nebylo nic důležitějšího."
Hlava se mi točila z rychlé změny směru, jaký naše konverzace nabrala. Z veselého tématu o mém hrozícím zániku jsme si najednou vzájemně vyznávali city. Čekal, a i když jsem se dívala dolů a sledovala naše ruce, věděla jsem, že jeho zlaté oči spočívají na mně.
"Samozřejmě už víš, jak to cítím já," řekla jsem nakonec. "Jsem tady… což zkrátka znamená, že bych radši umřela, než bych se držela od tebe," zamračila jsem se. "Jsem pitomá."
"Jsi pitomá," souhlasil se smíchem. Naše oči se setkaly a já jsem se taky zasmála. Zasmáli jsme se společně nad tím, jak pitomá a naprosto nemožná je tahle chvíle.
"A tak se lev zamiloval do jehňátka…" zamumlal. Podívala jsem se stranou, aby mi neviděl do očí a nevšiml si, jak mě to slovo rozechvělo.
"To je ale hloupé jehňátko," povzdechla jsem si.
"To je ale šílený, masochistický lev." Dlouhou chvíli zíral do lesa plného stínů a já jsem si říkala, kam ho jeho myšlenky asi odvedly.
"Proč…?" začala jsem a pak jsem se odmlčela, protože jsem nevěděla, jak pokračovat.
Podíval se na mě a usmál se; sluce se mu odráželo v obličeji, na zubech.
"Ano?"
"Pověz mi, proč jsi přede mnou předtím utekl."
Jeho úsměv pohasl. "Ty víš proč."
"Ne, chci říct, co přesně jsem udělala špatně? Budu se muset mít na pozoru, chápeš, takže bych se radši měla začít učit, co bych neměla dělat. Tohle, například," a pohladila jsem ho po hřbetu ruky, "se zdá být v pořádku."
Znovu se usmál. "Ty jsi neudělala nic špatně, Bello. To byla moje chyba."
"Ale já chci pomoct, jestli můžu, abych ti to neztěžovala."
"No…" Na chvíli rozvažoval. "Šlo o to, jak jsi byla blízko. Většina lidí se nás instinktivně straní, odrazuje je naše odlišnost… nečekal jsem, že přijdeš tak blízko. A pak vůně tvého hrdla." Zarazil se a podíval se, jestli mě nerozrušil.
"Tak dobře," řekla jsem prostořece ve snaze zlehčit najednou napjatou atmosféru. Sklonila jsem bradu. "Žádné odhalování krku."
Fungovalo to; zasmál se. "Ne, vážně, bylo to spíš tím překvapením než čímkoliv jiným."
Zvedl svou volnou ruku a položil mi ji něžně ze strany na krk. Seděla jsem velmi klidně, chvění jeho dotyku bylo přirozeným varováním - varováním, které mi říkalo, abych byla vyděšená. Ale ve mně nebyl žádný pocit strachu. Byly tam ovšem jiné pocity…
"Vidíš," řekl. "Naprosto v pohodě."
Krev mi tepala jako o závod a já jsem si přála, abych ji dokázala zpomalit, cítila jsem, že tohle mu musí všechno ještě víc komplikovat - bušení pulzu v mých žilách. Jistě ho slyší.
"Ten ruměnec na tváři ti tak sluší," zamumlal. Jemně vyprostil svou druhou ruku. Moje ruce mi ochable spadly do klína. Měkce mi přejel po tváři, pak podržel můj obličej ve svých mramorových dlaních.
"Buď velmi klidná," zašeptal, jako kdybych už tak nebyla jako přimrazená.
Pomalu, aniž by uhnul pohledem od mých očí, se ke mně naklonil. Pak najednou, ale velmi něžně, položil svou chladnou tvář do důlku mezi mým ramenem a krkem. Naprosto jsem se nedokázala pohnout, i kdybych chtěla. Poslouchala jsem zvuk jeho vyrovnaného dechu, dívala se, jak si slunce a vítr hrají v jeho bronzových vlasech, lidštějších než jakákoliv jiná část jeho těla.
Pomalinku klouzal rukama po mém krku. Zachvěla jsem se a slyšela ho, jak zadržuje dech. Ale jeho ruce nepřestaly měkce mi sklouzly na ramena a pak se zastavily.
Naklonil obličej a jeho nos mi přejel po klíční kosti. Zůstal s tváří něžně přitisknutou na mé hrudi.
Poslouchal moje srdce.
"Ách," povzdechl.
Nevím, jak dlouho jsme seděli bez pohnutí. Mohly to být hodiny. Nakonec se bušení mého pulzu ztišilo, ale on se nehýbal, ani znovu nepromluvil, jen mě držel. Věděla jsem, že v kteroukoliv chvíli to může překročit mez a můj život by skončil - tak rychle, že bych si toho možná ani nevšimla. Ale strach jsem v sobě vzbudit nedokázala. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na to, že se mě dotýká.
A pak, příliš brzy, mě pustil.
Jeho oči byly poklidné.
"Nebude to zase tak těžké," řekl s uspokojením.
"Tohle bylo hodně těžké?"
"Míň, než jsem si představoval. A pro tebe?"
"Ne, pro mě to nebylo… těžké."
Usmál se mé formulaci. "Ty víš, jak to myslím."
Usmála jsem se.
"Tady." Vzal mě za ruku a položil si ji na tvář. "Cítíš, jak je teplá?"
A skutečně, jeho obvykle ledová kůže byla téměř teplá. Ale já jsem si toho moc nevšímala, protože jsem se směla dotýkat jeho obličeje, a to bylo něco, o čem jsem soustavně snila od prvního dne, kdy jsem ho spatřila.
"Nehýbej se," zašeptala jsem.
Nikdo nedokázal být tak nehybný jako Edward. Zavřel oči a znehybněl pod mojí rukou jako kámen, jako řezba.
Postupovala jsem ještě pomaleji než on předtím, dávala jsem si pozor, abych neudělala neočekávaný pohyb. Hladila jsem ho po tváři, jemně jsem mu přejížděla přes oční víčka, přes purpurový stín v jamce pod jeho okem. Objížděla jsem tvar jeho dokonalého nosu, a pak, přeopatrně, jeho bezkrevné rty. Ty se pod mou rukou pootevřely a já jsem na konečcích prstů ucítila jeho studený dech. Chtěla jsem se sklonit a vdechovat jeho vůni. Tak jsem spustila ruku a naklonila se stranou, abych to nepřehnala.
Otevřel oči, a ty byly lačné. Ale ne tak, abych se začala bát, spíš aby se mi napjaly svaly v dutině břišní a znovu se rozbušila krev v mých žilách.
"Přál bych si," zašeptal, "přál bych si, abys mohla cítit… tu spletitost… ten zmatek… které cítím. Abys dokázala pochopit."
Zvedl ruku k mým vlasům a pak mi opatrně přejel po obličeji.
"Povídej mi o tom," vydechla jsem.
"Myslím, že to nejde. Na jednu stranu jsem ti vyprávěl o tom hladu - žízni - které po tobě já ubožák cítím. A myslím, že to do určité míry můžeš pochopit. Ačkoliv," a pousmál se, "protože nejsi závislá na žádné droze, pravděpodobně se do toho nedokážeš plně vcítit."
"Ale…" jeho prsty se dotkly zlehka mých rtů, že jsem se znovu rozechvěla. "Jsou jiné hlady. Hlady, kterým ani nerozumím a které jsou mi cizí."
"Možná tomu rozumím líp, než si myslíš."
"Nejsem zvyklý cítit se tak lidsky. Je to vždycky takové?"
"Pro mě?" odmlčela jsem se. "Ne, nikdy. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila."
Podržel moje ruce mezi svými. Připadaly mi v jeho železném sevření tak slabé.
"Nevím, jak ti být blízko," přiznal. "Nevím, jestli to dokážu."
Naklonila jsem se velmi pomalu dopředu, přitom jsem ho varovala pohledem. Položila jsem si tvář na jeho kamennou hruď. Slyšela jsem jeho dech, ale nic jiného.
"Tohle stačí," povzdechla jsem si a zavřela oči.
Ve velmi lidském gestu mě objal pažemi a zabořil obličej do mých vlasů.
"Jsi v tom lepší, než se zdáš," poznamenala jsem.
"Mám lidské instinkty - možná jsou pohřbeny hluboko, ale jsou tam."
Seděli jsme takhle další nezměřitelný okamžik; přemítala jsem, jestli je možné, aby byl taky tak neochotný se pohnout jako já. Ale viděla jsem, že světlo pohasíná, stíny lesa se nás začínají dotýkat, a povzdechla jsem si.
"Musíš jít."
"Myslela jsem, že mi nedokážeš číst v mysli," obvinila jsem ho.
"Začíná to být jasnější." Cítila jsem úsměv v jeho hlasu.
Vzal mě za ramena a já jsem se mu podívala do tváře.
"Můžu ti něco ukázat?" zeptal se a najednou mu v očích plálo vzrušení.
"Co mi chceš ukázat?"
"Ukážu ti, jak já se pohybuju v lese." Viděl můj výraz. "Neboj, budeš naprosto v bezpečí, a dostaneme se k autu mnohem rychleji." Jeho ústa se zkroutila do toho pokřiveného úsměvu tak krásného, že se mi srdce skoro zastavilo.
"Proměníš se v netopýra?" zeptala jsem se obezřetně.
Zasmál se hlasitěji, než jsem kdy slyšela. "Jako kdybych tohle už tolikrát neslyšel!"
"Správně, jsem si jistá, že to máš na talíři pořád."
"No tak, ty malý zbabělče, vylez mi na záda."
Počkala jsem, abych viděla, jestli si dělá legraci, ale on to zjevně myslel vážně. Usmál se, když pochopil moje váhání, a sáhl pro mě. Srdce mi zareagovalo; i když nedokázal slyšet moje myšlenky, můj pulz mě vždycky prozradil. Pak si mě vyhoupl na záda. Nestálo mě to žádné úsilí, jenom - když už jsem byla nahoře - jsem ovinula nohy a paže tak pevně kolem něj, že by to normálního člověka zadusilo. Bylo to jako přimknout se ke kameni.
"Jsem o trochu těžší než ten batoh, co běžně nosíš," varovala jsem.
"Pche!" odfrkl si. Téměř jsem slyšela, jak protáčí oči. Ještě nikdy předtím jsem ho neviděla v tak povznesené náladě.
Poplašil mě, když mě najednou popadl za ruku, přitiskl si mou dlaň k obličeji a zhluboka vdechoval.
"Pořád snadnější," zamumlal.
A pak se rozběhl.
Jestli jsem se někdy předtím v jeho přítomnosti bála smrti, nebylo to nic proti tomu, jak jsem se cítila teď.
Letěl temným, hustým podrostem lesa jako střela, jako duch. Nebylo slyšet žádný zvuk, nic, co by dokazovalo, že se jeho nohy dotýkají země. Jeho dýchání se vůbec neměnilo, nijak se na něm neprojevila žádná námaha. Ale stromy kolem nás letěly smrtelnou rychlostí, vždycky nás minuly jen o pár centimetrů.
Byla jsem příliš zděšená, abych zavřela oči, ačkoliv studený lesní vzduch mě bičoval do obličeje a pálil v nich. Připadala jsem si, jako kdybych hloupě vystrkovala hlavu z okénka letícího letadla. A poprvé ve svém životě jsem pocítila tu omamující slabost nevolnosti z pohybu.
Pak bylo po všem. Pěšky jsme šli několik hodin, abychom se dostali na Edwardovu louku, a teď jsme byli zpátky u auta v několika minutách.
"Opojné, viď?" Jeho hlas byl vysoký, vzrušený.
Stál nehybně, čekal, až slezu dolů. Snažila jsem se, ale moje svaly nereagovaly. Moje paže a nohy zůstávaly obemknuté kolem něj, zatímco hlava se mi nepříjemně točila.
"Bello?" zeptal se, teď s úzkostí.
"Myslím, že si musím lehnout," zalapala jsem po dechu.
"Ach, promiň." Čekal, ale já jsem se pořád nemohla hýbat.
"Myslím, že potřebuju pomoct," přiznala jsem.
Tiše se zasmál a jemně uvolnil moje pevné sevření kolem svého krku. Železné síle jeho rukou nešlo odolávat. Pak si mě přitáhl tak, aby mi viděl do tváře a kolébal mě v pažích jako malé dítě. Chvíli mě držel, pak mě opatrně položil na pružné kapradí.
"Jak se cítíš?" zeptal se.
Nemohla jsem si být jistá, jak se cítím, když se mi hlava tak bláznivě točila. "Na omdlení, myslím."
"Skloň hlavu mezi kolena."
Pokusila jsem se a trochu to pomohlo. Pomalu jsem se nadechovala a vydechovala, držela jsem hlavu v naprostém klidu. Cítila jsem, že Edward sedí vedle mě. Okamžiky plynuly, až jsem konečně zjistila, že už dokážu zvednout hlavu. V uších mi znělo duté zvonění.
"Asi to nebyl nejlepší nápad," přemítal.
Snažila jsem se o pozitivní přístup, ale hlas jsem měla slabý. "Ne, bylo to velmi zajímavé."
"Haha! Jsi bílá jako duch - ne, jsi bílá jako já!"
"Asi jsem měla mít zavřené oči."
"To si pamatuj pro příště."
"Příště!" zasténala jsem.
Zasmál se, jeho nálada byla stále radostná.
"Vejtaho," zamumlala jsem.
"Otevři oči, Bello," řekl tiše.
Seděl těsně u mě, obličej měl tak blízko. Jeho krása mě zase ohromila - bylo jí tolik, taková přemíra, že jsem si na to pořád nedokázala zvyknout.
"Když jsem běžel, myslel jsem na to…" Odmlčel se.
"Abys nenarazil do stromů, doufám."
"Hlupáčku," uchechtl se. "Běhání je má druhá přirozenost, na to nemusím myslet."
"Vejtaho," zamumlala jsem znovu.
Usmál se.
"Ne," pokračoval. "Myslel jsem na to, že chci něco zkusit." A vzal můj obličej znovu do dlaní.
Nemohla jsem dýchat.
Zaváhal - ne normálním způsobem, jako člověk.
Ne tak, jak váhá muž, než políbí ženu, aby odhadl její reakci, aby viděl, jak ho přijme. Možná zaváhá, aby prodloužil tu chvíli, ten ideální okamžik očekávání, který je lepší než polibek sám.
Edward váhal, aby otestoval sám sebe, aby viděl, jestli je to bezpečné, aby se ujistil, že pořád ovládá své nutkání.
A pak se jeho studené, mramorové rty velmi měkce přitiskly na moje.
To, nač nikdo z nás nebyl připraven, byla moje reakce.
Krev se mi pod kůží vařila, pálila mě do rtů. Divoce jsem zalapala po dechu. Prsty se mi zamotaly do jeho vlasů a přitiskly ho ke mně. Rty se mi pootevřely, jak jsem vdechovala jeho opojný dech.
Okamžitě jsem cítila, že se pod mými rty změnil v nereagující kámen. Rukama mi něžně, ale s neodolatelnou silou odtáhl tvář. Otevřela jsem oči a viděla jeho obezřetný výraz.
"No páni," vydechla jsem.
"To je slabé slovo."
Oči mu divoce žhnuly, zatínal čelist v usilovném sebeovládání, a přesto nepolevil ve své dokonalé artikulaci. Podržel můj obličej jen pár centimetrů od svého. Oslnil mi oči.
"Měla bych…?" snažila jsem se vyprostit, udělat mu trochu místa.
Jeho ruce mi nedovolily pohnout se ani o píď.
"Ne, to se dá vydržet. Počkej chvilku, prosím." Jeho hlas byl zdvořilý, kontrolovaný.
Dívala jsem se mu do očí, sledovala, jak vzrušení v nich pohasíná a něžní.
Pak se usmál překvapivě uličnickým úsměvem.
"Tak," řekl, zjevně potěšený sám sebou.
"Dá se to vydržet?" zeptala jsem se.
Zasmál se nahlas. "Jsem silnější, než jsem si myslel. Je hezké to vědět."
"Ráda bych řekla to samé. Omlouvám se."
"Ty jsi jenom člověk, konec konců."
"Moc díky," můj hlas byl zatrpklý.
Vyskočil na nohy jedním ze svých mrštných, téměř neviditelně rychlých pohybů. Natáhl ke mně ruku. Nečekané gesto. Už jsem si tak zvykla na to, že si úzkostlivě dáváme pozor, abychom se navzájem nedotýkali. Vzala jsem jeho ledovou ruku, potřebovala jsem podepřít víc, než jsem si myslela. Moje rovnováha se ještě nevrátila.
"Pořád je ti slabo z toho běhu? Nebo tě odrovnalo, jak dokonale líbám?" Jak veselý, jak lidský se zdál, když se teď zasmál, jeho andělská tvář bezstarostná. Byl to jiný Edward, než jakého jsem dosud znala. A o to víc mi popletl hlavu. Způsobilo by mi to fyzickou bolest, kdyby mě teď od něj chtěl někdo odtrhnout.
"Nevím jistě, pořád jsem obluzená," podařilo se mi odpovědět. "Ale myslím, že je to od obojího trochu."
"Možná bys mě měla nechat řídit."
"Zbláznil ses?" protestovala jsem.
"Umím řídit líp než ty, když máš svůj nejlepší den," škádlil mě. "Máš mnohem pomalejší reflexy."
"To je jistě pravda, ale obávám se, že ani moje nervy, ani moje auto by tvoje řízení nemusely vydržet."
"Trochu důvěry, prosím, Bello."
Ruku jsem měla v kapse a pevně jsem v ní svírala klíč. Odhodlaně jsem našpulila rty a pak jsem zavrtěla hlavou s upjatým úsměvem.
"Ne. Ani náhodou."
Zvedl nevěřícně obočí.
Chtěla jsem ho obejít a mířila za volant. Možná by mě nechal projít, kdybych lehce nezavrávorala. Ovšem možná taky ne.
"Bello, už mě stálo hodně úsilí, abych tě udržel naživu. Nehodlám tě pustit za volant, když ani nedokážeš jít rovně. Navíc, přítel nenechá přítele řídit opilého," citoval se smíchem a ovinul mi paži kolem pasu tak, že jsem nemohla uniknout. Cítila jsem nesnesitelně sladkou vůni vycházející z jeho hrudi.
"Opilého?" ohradila jsem se.
"Jsi obluzená samotnou mojí přítomností." Zase se usmál tím rozpustilým úsměvem.
"To nemůžu popřít," povzdechla jsem si. Nedalo se to obejít; nedokázala jsem mu v ničem odolat. Zvedla jsem klíček vysoko a pak jsem ho pustila, sledovala jsem, jak mu ruka švihla jako blesk a tiše ho chytila. "Jeď pomalu - můj náklaďáček je v důchodovém věku."
"Velmi rozumné," pochválil mě.
"A tebe to vůbec nezasahuje?" zeptala jsem se rozzlobeně. "Moje přítomnost?"
Jeho pružné rysy se změnily, výraz mu zjihl, zněžněl. Zpočátku neodpovídal; prostě sklonil svůj obličej k mému a přejel mi rty zlehka po čelisti, od ucha k bradě, tam a zpátky. Zachvěla jsem se.
"Bez ohledu na to," zamumlal nakonec, "já mám lepší reflexy."

Doznání-1

1. února 2010 v 22:17 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺

13. DOZNÁNÍ

Edward ve slunečním světle byl šokující. Nemohla jsem si na to zvyknout, ačkoliv jsem na něj zírala celé odpoledne. Jeho kůže, bílá navzdory lehkému ruměnci ze včerejšího loveckého výletu, doslova jiskřila, jako kdyby měl tělo posázené tisíci drobných diamantů. Ležel bez pohnutí na trávě, pod rozepnutou košilí byla vidět jeho nádherně modelovaná, zářící hruď, jiskřivé paže měl holé. Jeho lesklá, bledá levandulová víčka byla zavřená, ačkoliv samozřejmě nespal. Dokonalá socha, vytesaná do nějakého neznámého kamene, hladkého jako mramor, třpytivého jako křišťál.
Čas od času se jeho rty pohnuly, tak rychle, že to vypadalo, jako by se chvěly Ale když jsem se zeptala, řekl mi, že si pro sebe zpívá; bylo to příliš potichu, abych to slyšela.
Také jsem si užívala slunce, ačkoliv vzduch nebyl na můj vkus dost suchý. Ráda bych si lehla jako on a nechala slunce, aby mi hřálo tvář. Ale zůstávala jsem schoulená, bradu položenou na kolenou, a nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Vál lehký větřík; povíval mi vlasy a šustil v trávě, která se pohupovala kolem jeho nehybného těla.
Louka, která mi zprvu připadala tak úchvatná, vedle jeho nádhery vybledla.
Váhavě, pořád v obavách, že zmizí jako fata morgana, příliš krásný, aby byl skutečný… váhavě jsem natáhla jeden prst a pohladila ho po hřbetě třpytivé ruky, která mi ležela na dosah. Znovu jsem žasla nad dokonalou texturou, saténově hladkou, chladnou jako kámen. Když jsem zase vzhlédla, jeho oči byly otevřené a dívaly se na mě. Dneska měly barvu karamelek, byly světlejší, teplejší, po lovu. V koutcích jeho nehybných rtů se ukázal rychlý úsměv.
"Neděsím tě?" zeptal se rozpustile, ale v jeho tichém hlasu jsem slyšela skutečnou zvědavost.
"Ne víc než obvykle."
Usmál se víc zeširoka; jeho zuby se zablýskly v slunci.
Posunula jsem se blíž a natáhla celou ruku, abych konečky prstů obkroužila kontury jeho předloktí. Viděla jsem, že se mi prsty třesou, a věděla jsem, že to neunikne jeho pozornosti.
"Vadí ti to?" zeptala jsem se, protože zase zavřel oči.
"Ne," odpověděl, ale oči neotevřel. "Nedokážeš si představit, jaký je to pocit." Povzdechl si.
Zlehka jsem přejížděla rukou přes dokonalé svaly jeho paže, sledovala slabý vzorec namodralých žil uvnitř loketní jamky. Natáhla jsem se a vzala ho za druhou ruku. Uvědomil si, co chci, a rozevřel dlaň jedním z těch svých neuvěřitelně rychlých, znepokojujících pohybů. Vyplašilo mě to; prsty mi na jeho paži na vteřinku ztuhly.
"Promiň," zamumlal. Vzhlédla jsem včas, abych viděla, jak se jeho zlaté oči zase zavřely. "S tebou je hrozně snadné být sám sebou."
Zvedla jsem jeho ruku, otáčela jí tam a sem a dívala se, jak mu slunce jiskří na dlani. Přidržela jsem si ji blíž u obličeje a snažila se zahlédnout ty skryté plošky v jeho kůži.
"Pověz mi, na co myslíš," zašeptal. Vzhlédla jsem a viděla jeho oči, jak se na mě upřeně dívají. "Pořád mi připadá tak divné, že to nepoznám."
"Víš, my ostatní to takhle máme pořád."
"To je těžký život." Představovala jsem si náznak lítosti v jeho tónu? "Ale tys mi neodpověděla."
"Já jsem si přála vědět, na co myslíš…" zaváhala jsem.
"A?"
"Přála jsem si, abych dokázala uvěřit, že jsi skutečný. A přála jsem si, abych se nebála."
"Nechci, aby ses bála." Jeho hlas byl tichý jako šepot. Slyšela jsem to, co však nemohl s jistotou říct, a sice že se nemusím bát, že se není čeho bát.
"No, to není přesně ten strach, který jsem měla na mysli, ačkoliv je to rozhodně námět k zamyšlení."
Tak rychle, že mi jeho pohyb zase unikl, se napůl posadil, opřený o pravou paži, levou dlaň stále v mých rukou. Jeho andělská tvář byla jenom pár centimetrů od mojí. Mohla jsem se - měla jsem se - odtáhnout, ale nebyla jsem schopna pohybu. Jeho zlaté oči mě hypnotizovaly.
"Tak čeho se tedy bojíš?" zašeptal naléhavě.
Ale já jsem nedokázala odpovědět. Jako už jednou předtím jsem na tváři ucítila jeho studený dech. Sladký, lahodný, až se mi nad tou vůní sbíhaly sliny v ústech. Nepodobalo se to žádné jiné vůni. Instinktivně, bez přemýšlení, jsem se naklonila blíž a vdechovala.
A v tu chvíli byl pryč, jeho ruka se mi vytrhla. Než jsem očima zaostřila, byl dvacet stop ode mě, stál na kraji malé louky, v hlubokém stínu vysoké jedle. Zíral na mě, jeho oči byly v tom pološeru tmavé, jeho výraz nečitelný.
Cítila jsem ve tváři bolest a šok. Prázdné ruce mě pálily.
"Já… se omlouvám… Edwarde," zašeptala jsem. Věděla jsem, že to slyší.
"Dej mi chvilku," zavolal, dost hlasitě pro mé ne tak citlivé uši. Seděla jsem velmi klidně.
Po deseti neuvěřitelně dlouhých sekundách se vrátil, přišel pomalu na své tempo. Zastavil se pár kroků ode mě a půvabně se položil na zem se zkříženýma nohama. Nepřestával se mi dívat do očí. Dvakrát se zhluboka nadechl a pak se omluvně usmál.
"Je mi to moc líto." Zaváhal. "Pochopila bys, co tím myslím, kdybych řekl, že jsem jenom člověk?"
Přikývla jsem, ale jeho vtipu jsem se nedokázala zasmát. V žilách mi pulzoval adrenalin, jak mi pomalu docházelo nebezpečí, které mi hrozilo. Z místa, kde seděl, to dokázal vycítit. Jeho úsměv se změnil ve výsměšný.
"Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mně tě vábí - můj hlas, můj obličej, dokonce můj pach. To mi tak ještě scházelo!" Zničehonic vstal a byl zase pryč, okamžitě zmizel, a objevil se pod tím samým stromem jako předtím. Za půl sekundy oběhl louku.
"Jako kdybys mě mohla předběhnout!" zasmál se hořce.
Vztáhl ruku a s ohlušujícím praskotem bez námahy ulomil z kmene jedle dvě stopy tlustou větev. Chvíli s ní v ruce balancoval a pak ji s neuvěřitelnou rychlostí odhodil, mrštil jí o druhý veliký strom, který se tou ranou otřásl a ještě chvíli se chvěl.
A už stál na krok ode mne, bez hnutí, jako by byl z kamene.
"Jako kdybys mě mohla přeprat," řekl něžně.
Seděla jsem jako přimrazená, bála jsem se ho víc než kdy předtím. Nikdy jsem ho neviděla úplně odložit tu pečlivě kultivovanou fasádu. Nikdy nebyl méně lidský, a ani krásnější. Obličej popelavý, oči rozšířené, seděla jsem jako pták hypnotizovaný očima hada.
Jeho nádherné oči planuly prudkým vzrušením. Pak s ubíhajícími vteřinami potemněly. Jeho výraz se pomalu vrátil k původní smutné masce.
"Neboj se," zašeptal sametovým hlasem, neúmyslně svůdným. "Slibuju," zaváhal. "Přísahám, že ti neublížím." Zdálo se, že má víc práce přesvědčit sám sebe než mě.
"Neboj se," zašeptal znovu a s přehnanou pomalostí přistoupil blíž. Plynule se posadil, schválně zpomalenými pohyby, až se naše obličeje ocitly na stejné úrovni, jenom stopu od sebe.
"Prosím tě, odpusť mi," řekl formálně. "Dokážu se ovládat. Tys mě zaskočila. Ale teď se chovám, jak nejlíp umím."
Počkal, ale já jsem stále nemohla promluvit.
"Dneska nemám žízeň, čestné slovo." Zamrkal.
Tomu jsem se musela zasmát, ačkoliv ten smích byl roztřesený a zadýchaný.
"Jsi v pořádku?" zeptal se něžně, pomalu, opatrně natáhl svou mramorovou ruku a položil mi ji zpátky do dlaně.
Dívala jsem se na tu hladkou, chladnou ruku a pak jsem se mu podívala očí. Byly zjihlé, kajícné. Podívala jsem se zpátky na jeho ruku a pak jsem ji otočila a konečkem prstu mu začala objíždět čáry v dlani. Vzhlédla jsem a plaše se usmála.
Oplatil mi oslňujícím úsměvem.
"Takže kde jsme to byli, než jsem se začal tak hrubě chovat?" zeptal se něžnými kadencemi minulého století.
"Vážně si nedokážu vzpomenout."
Usmál se, ale jeho obličej byl zahanbený. "Myslím, že jsme mluvili o tom, proč se bojíš, kromě zjevných důvodů."
"Aha, správně."
"Tedy?"
Podívala jsem se dolů na jeho ruku a jezdila bezcílně po té hladké, zářící dlani. Sekundy odtikávaly.
"Jak snadno se dám vyvést z míry," povzdechl si. Dívala jsem se mu do očí a najednou jsem pochopila, že tohle je pro něj stejně tak nové jako pro mě. I když měl za sebou tolik let nezměrných zkušeností, tohle pro něj bylo taky těžké. Ta myšlenka mi dodala odvahu.
"Bála jsem se… protože, no, ze zjevných důvodů s tebou nemůžu zůstat. A bojím se, že bych s tebou ráda zůstala, mnohem víc, než bych měla." Při těch slovech jsem sklopila oči na jeho ruce. Bylo pro mě těžké říct tohle nahlas.
"Ano," souhlasil pomalu. "To je skutečně důvod ke strachu. Chtít být se mnou. To opravdu není v tvém nejlepším zájmu."
"Já vím. Možná bych mohla zkusit to nechtít, ale nevěřím, že by to fungovalo."
"Přál bych si, abych ti mohl pomoct. Opravdu." Nebylo pochyb o upřímnosti v jeho živých očích. "Měl jsem už dávno odejít. Měl bych odejít teď. Ale nevím, jestli to dokážu."
"Nechci, abys odešel," zašeptala jsem lítostivě, s pohledem upřeným zase dolů.
"Což je přesně ten důvod, proč bych odejít měl. Ale neboj. Já jsem v podstatě sobecký tvor. Příliš toužím po tvojí společnosti na to, abych dělal, co bych měl."
"To jsem ráda."
"To nebuď!" stáhl ruku, tentokrát něžněji; jeho hlas byl drsnější než obvykle. Drsnější podle jeho měřítek, ale stále krásnější než jakýkoliv jiný lidský hlas. Bylo těžké držet s ním krok - jeho náhlé změny nálad mě zanechaly vždycky o krok pozadu, jako omráčenou.
"Není to jenom tvoje společnost, po čem toužím! Na to nikdy nezapomínej. Nikdy nezapomínej, že pro tebe jsem nebezpečnější než pro kohokoliv jiného." Zarazil se. Podívala jsem se na něj a viděla, že nepřítomně zírá do lesa.
Na okamžik jsem se zamyslela.
"Asi přesně nechápu, jak to myslíš - aspoň tu poslední část," řekla jsem.
Podíval se zpátky na mě, šibalsky se usmál a jeho nálada se zase změnila.
"Jak bych ti to vysvětlil?" přemítal. "Aniž bych tě zase vystrašil… hmmmm." Ale zdálo se, že o tom nepřemýšlí. Položil svou ruku zpátky do mé; sevřela jsem ji pevně v dlaních. Podíval se na naše ruce.
"To je úžasně příjemné, to teplo." Povzdechl.
Chvíle uplynula, než si srovnal myšlenky.
"Víš, jak má každý rád jiné chutě?" začal. "Někdo má rád čokoládovou zmrzlinu, jiný dává přednost jahodové?"
Přikývla jsem.
"Promiň mi tu analogii s jídlem - nepřišel jsem na jiný způsob, jak to vysvětlit."
Usmála jsem se. Smutně mi úsměv oplatil.
"Víš, každý člověk voní jinak, má jinou esenci. Kdybys zamkla alkoholika do místnosti plné zvětralého piva, ochotně by ho vypil. Ale kdyby chtěl, tak by dokázal odolat, kdyby to byl alkoholik, který se léčí. Teď řekněme, že bys do té místnosti postavila sklenici stoleté brandy, nejvzácnějšího, jemného koňaku - a naplnila místnost jeho teplým aroma - myslíš, že tehdy by se mu to podařilo?"
Seděli jsme mlčky a dívali se jeden druhému do očí - snažili se číst si navzájem myšlenky.
Prolomil ticho jako první.
"Možná, že to není to pravé srovnání. Možná, že odmítnout brandy by bylo příliš snadné. Možná jsem měl z našeho alkoholika raději udělat feťáka závislého na heroinu."
"Takže tím se mi snažíš říct, že jsem tvoje oblíbená značka heroinu?" žertovala jsem ve snaze odlehčit náladu.
Rychle se usmál, zdálo se, že oceňuje mou snahu. "Ano, ty jsi přesně moje značka heroinu."
"Stává se to často?" zeptala jsem se.
Podíval se přes vrcholky stromů a promýšlel svou odpověď.
"Mluvil jsem o tom s bratry." Pořád se díval do dálky. "Pro Jaspera je každý z vás v podstatě stejný. On se do naší rodiny dostal jako poslední. Pro něj je boj, aby vůbec dokázal abstinovat. Neměl ještě čas vypěstovat si cit na rozdíly v pachu, v chuti," najednou na mě pohlédl s omluvným výrazem.
"Promiň," řekl.
"Mně to nevadí. Prosím tě, nedělej si starosti, že mě urazíš nebo vystrašíš nebo cokoliv. Takhle zkrátka uvažuješ. Já to chápu, nebo se o to aspoň můžu snažit. Prostě mi to vysvětli, jak umíš."
Zhluboka se nadechl a zase se zahleděl na oblohu.
"Takže Jasper si nebyl jistý, jestli vůbec někdy potkal někoho, kdo by byl tak…" zaváhal, hledaje to správné slovo, "přitažlivý jako ty jsi pro mě. Takže si myslím, že nepotkal. Emmett už je s námi na jedné lodi déle, takříkajíc, a ten pochopil, co jsem myslel. Říká, že u něj to bylo dvakrát, jednou silněji než podruhé."
"A u tebe?"
"Nikdy."
To slovo tam na chvilku viselo v teplém větříku.
"Co Emmett dělal?" zeptala jsem se, abych přerušila ticho.
Byla to špatná otázka, neměla jsem se ptát. Jeho obličej potemněl, ruka se mu v mé dlani zaťala v pěst. Podíval se jinam. Čekala jsem, ale nechystal se odpovědět.
"Asi to uhodnu," řekla jsem nakonec.
Zvedl oči; jeho výraz byl tesklivý, prosebný.
"I ti nejsilnější z nás můžou z lodi spadnout, viď?"
"Co po mně chceš? Svolení?" Můj hlas byl ostřejší, než jsem zamýšlela. Snažila jsem se o laskavější tón - dovedla jsem uhodnout, co ho jeho upřímnost musela stát. "Chci říct, není tedy žádná naděje?" Jak klidně jsem dokázala diskutovat o vlastní smrti!
"Ne, ne!" Byl okamžitě zkroušený. "Samozřejmě, že je naděje! Chci říct, samozřejmě, že nebudeš…" nechal větu nedokončenou. Jeho oči se vpalovaly do mých. "S námi je to jiné. Emmett… to byli cizí lidé, na které padl. Bylo to už dávno, a on nebyl tak… zkušený, tak opatrný, jako je teď."
Odmlčel se a napjatě se na mě díval, zatímco jsem si to promýšlela.
"Takže kdybychom se potkali… no, třeba v temné ulici nebo tak něco…" odmlčela jsem se.
"Stálo mě to všechny síly, abych nevyskočil uprostřed třídy plné lidí a -" najednou se odmlčel a podíval se stranou. "Když jsi prošla kolem mě, mohl jsem zničit všechno, co pro nás Carlisle vybudoval, přímo tehdy a tam. Kdybych nepotlačoval svou žízeň během posledních, no, hrozně moc let, nedokázal bych se udržet." Odmlčel se, mračil se na stromy.
Podíval se na mě chmurně, oba jsme vzpomínali. "Musela sis myslet, že jsem posedlý."
"Nedokážu pochopit, proč. Jak jsi mě mohl tak rychle nenávidět…"
"Pro mě to bylo, jako bys byla nějaký démon, povolaný přímo z mého osobního pekla, aby mě zničil. Vůně, vycházející z tvé kůže… myslel jsem ten první den, že se z toho zblázním. Během jedné hodiny mě napadla stovka různých způsobů, jak tě odlákat z místnosti, dostat tě někam samotnou. A každý z nich jsem přemohl, myslel jsem na svou rodinu, co bych jim tím způsobil. Musel jsem utéct, dostat se pryč, než bych řekl něco, co by tě přimělo mě následovat…"
Vzhlédl a uviděl můj zmatený výraz, jak jsem se snažila absorbovat jeho hořké vzpomínky. Jeho zlaté oči mu žhnuly zpod řas, hypnotické a smrtící.
"Ty bys přišla," prohlásil.
Snažila jsem se mluvit klidně. "Bezpochyby."
Sklopil pohled na moje ruce a zamračil se. "A pak, když jsem se snažil přehodit si rozvrh v marném pokusu se ti vyhnout, ses tam najednou objevila - v té dusné, teplé malé místnosti, ta vůně byla k zešílení. Málem jsem si tě tam tehdy vzal. Byl tam jenom jeden další křehký člověk - s kterým bych se tak snadno vypořádal."
Zachvěla jsem se v teplém slunci, viděla jsem své vzpomínky nově jeho očima, až teď mi došlo to nebezpečí. Chudák paní Copeová; zachvěla jsem se znovu, když jsem si uvědomila, že stačilo málo a byla bych neúmyslně zodpovědná za její smrt.
"Ale odolal jsem. Nevím jak. Přinutil jsem se nečekat na tebe, nesledovat tě ze školy. Venku to bylo snadnější, tam jsem tě už nemohl cítit, mohl jsem myslet jasně, učinit správné rozhodnutí. Vysadil jsem ostatní doma - příliš jsem se styděl jim povědět, jak jsem byl slabý, oni jenom poznali, že něco není v pořádku - a pak jsem šel přímo za Carlislem do nemocnice, abych mu řekl, že odcházím."
Překvapeně jsem na něj zírala.
"Vyměnil jsem si s ním auto - měl plnou nádrž benzínu a já jsem se nechtěl zastavovat. Neodvažoval jsem se jet domů, podívat se do tváře Esme. Nenechala by mě odjet bez scény. Snažila by se mě přesvědčit, že to není nutné…
Druhý den ráno jsem byl na Aljašce." Znělo to zahanbeně, jako kdyby přiznával velkou zbabělost. "Strávil jsem tam dva dny, s nějakými starými známými… ale stýskalo se mi. Nesnesl jsem pomyšlení na to, že jsem zarmoutil Esme a všechny ostatní, mou adoptovanou rodinu. V čistém vzduchu hor bylo těžké věřit, že jsi tak neodolatelná. Přesvědčil jsem sám sebe, že bylo slabostí utéct. Už jsem si předtím dovedl poradit s pokušením, ne sice v takovém rozsahu, to ani náhodou, ale byl jsem silný. Kdo jsi, bezvýznamná malá holka" - najednou se zakřenil - "abys mě vyhnala z místa, kde jsem chtěl být? Tak jsem se vrátil…" Zíral do prostoru.
Nemohla jsem mluvit.
"Učinil jsem opatření, lovil, krmil se víc než obvykle, když jsem tě měl zase vidět. Usoudil jsem, že jsem dost silný, abych se k tobě choval jako ke každému jinému člověku. To byla domýšlivost.
Bylo bezpochyby komplikací, že jsem nedokázal číst tvoje myšlenky, abych věděl, jaká je tvoje reakce na mě. Na to jsem nebyl zvyklý, když jsem se musel uchýlit k tak nepřímým opatřením, jako bylo poslouchat tvoje slova v Jessičině mysli… její mysl není zrovna originální a otravovalo mě, že se k tomu musím snížit. A taky jsem nemohl vědět, jestli skutečně myslíš vážně to, co říkáš. Bylo mi to všechno hrozně protivné." Zamračil se při té vzpomínce.
"Chtěl jsem, abys pokud možno zapomněla na moje chování ten první den, tak jsem se snažil mluvit s tebou stejně, jako bych mluvil s kýmkoli jiným. Ve skutečnosti jsem s dychtivostí doufal, že rozluštím nějaké tvé myšlenky. Ale byla jsi příliš zajímavá, zjistil jsem, že jsem se chytil do tvých výrazů… a každou chvíli jsi rozvlnila vzduch rukou nebo vlasy, a vůně mě zase ohromila…
Samozřejmě, pak tě málem přejeli přímo před mýma očima. Později jsem si vymyslel naprosto dokonalou omluvu, proč jsem se v tom okamžiku tak zachoval - protože kdybych tě nezachránil, kdyby tam byla přede mnou rozlita tvoje krev, myslím, že bych se nedokázal udržet a prozradil tak, kdo jsme. Ale tuhle výmluvu jsem si vymyslel až později. Tam v tu chvíli jsem dokázal myslet na jedinou věc: jen ne ona."
Zavřel oči, ztracen ve svých bolestných doznáních. Dychtivě jsem poslouchala a rozum šel stranou. Hlásek v hlavě mi napovídal, že bych měla být zděšená. Místo toho se mi ulevilo, že konečně chápu. A byla jsem naplněna soucitem s jeho utrpením, i teď, když se vyznával z touhy připravit mě o život.

balancování-2

1. února 2010 v 22:16 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺
"Ahoj, Bello." Její zářivé obsidiánové oči byly nečitelné, ale úsměv byl přátelský. "Je hezké tě konečně poznat."
Edward po ní šlehl temným pohledem.
"Ahoj, Alice," zamumlala jsem plaše.
"Jsi připravený?" zeptala se ho.
Jeho hlas byl odměřený. "Skoro. Sejdeme se v autě."
Odešla bez dalšího slova; její chůze byla tak plynulá, tak vlnivá, že jsem pocítila ostrý osten závisti.
"Měla bych říct 'užij si to', nebo to tak neprožíváš?" zeptala jsem se a otočila se zpátky k němu.
"Ne, 'užij si to' funguje stejně dobře jako cokoliv jiného." Usmál se.
"No, tak si to tedy užij." Snažila jsem se, aby to znělo srdečně. Samozřejmě jsem ho neošálila.
"Budu se snažit," stále se usmíval. "A ty se snaž být v bezpečí, prosím tě."
"V bezpečí ve Forks - to je tedy výzva."
"Pro tebe to je výzva." Jeho čelist ztvrdla. "Slib mi to."
"Slibuju, že se budu snažit být v bezpečí," recitovala jsem. "Dnes večer budu prát - to by mělo být plné nebezpečí."
"Nespadni do pračky," posmíval se.
"Vynasnažím se."
Pak vstal a já jsem se taky zvedla.
"Uvidíme se zítra," povzdechla jsem si.
"Připadá ti to jako dlouhá doba, viď?" přemítal.
Pochmurně jsem přikývla.
"Ráno tam budu," slíbil a usmál se svým pokřiveným úsměvem. Natáhl se přes stůl, aby se dotkl mého obličeje, znovu mi zlehka přejel rukou po tváři. Pak se otočil a odcházel. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel.
Měla jsem silné pokušení ulít se na zbytek dne, alespoň z tělocviku, ale varovný instinkt mě zastavil. Věděla jsem, že kdybych teď zmizela, Mike a ostatní budou předpokládat, že jsem s Edwardem. A Edward si dělal starosti ohledně času, který spolu strávíme veřejně… kdyby to špatně dopadlo. Odmítla jsem se tou myšlenkou dál zabývat a místo toho jsem se soustředila na to, abych kvůli němu udělala nějaká bezpečnostní opatření.
Intuitivně jsem věděla - a cítila, že i on to ví - že zítřek bude zlomový. Náš vztah nemůže jako dosud nadále balancovat na ostří nože. Spadneme na jednu nebo na druhou stranu, bude záležet naprosto na jeho rozhodnutí nebo jeho instinktech. Moje rozhodnutí už bylo dané, padlo ještě dřív, než jsem mohla udělat vědomou volbu, a nezbývá mi, než se jím řídit. Protože nebylo nic děsivějšího, nic nesnesitelnějšího než pomyšlení, že se od něj odvrátím. To bylo nemožné.
Svědomitě jsem šla na hodinu. Nedokázala bych upřímně říct, co se dělo při biologii, moje mysl byla příliš zaměstnaná myšlenkami na zítřek. V tělocvičně se mnou Mike zase mluvil; přál mi, abych si to v Seattlu užila. Opatrně jsem mu vysvětlovala, že jsem svůj výlet zrušila, protože můj náklaďáček mi dělá starosti.
"Půjdeš na ples s Cullenem?" chtěl vědět a najednou byl vážný.
"Ne, já na ples vůbec nepůjdu."
"Co budeš tedy dělat?" zeptal se s velkým zájmem.
Měla jsem sto chutí mu říct, že mu do toho nic není. Místo toho jsem s lehkým srdcem zalhala.
"Napřed prát a pak se budu učit na test z trigonometrie, jinak ho neudělám."
"Bude ti Cullen pomáhat s učením?"
"Edward," zdůraznila jsem, "mi s učením pomáhat nebude. Odjel někam na víkend." Lži přicházejí přirozeněji než obvykle, všimla jsem si překvapeně.
"Aha," ožil. "Víš, stejně bys mohla jít na ples s naší partou - to by bylo prima. Všichni bychom si s tebou zatancovali," sliboval.
V duchu jsem si představila Jessičin obličej, a můj tón byl ostřejší, než bylo nutné.
"Já na ples nejdu, Miku, je to jasné?"
"Fajn," zase pohasl. "Jen jsem to nabízel."
Když školní den konečně skončil, šla jsem bez nálady na parkoviště. Nijak zvlášť se mi nechtělo jít domů pěšky, ale nechápala jsem, jak by dokázal sehnat moje auto. Pak jsem ovšem zase začala věřit, že pro něj není nic nemožné. Ten druhý instinkt se ukázal jako správný - náklaďáček byl na stejném místě, kde Edward dnes ráno zaparkoval svoje Volvo. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, jak jsem otvírala nezamčené dveře a viděla klíček v zapalování.
Na mém sedadle byl složený kousek bílého papíru. Vzala jsem ho a zabouchla dveře, než jsem ho otevřela. Byla tam dvě slova napsaná jeho elegantním rukopisem. Opatruj se.
Hřmotný zvuk startujícího náklaďáčku mě vyděsil. Musela jsem se sama sobě zasmát.
Když jsem dojela domů, klika u dveří byla zamčená, zástrčka odemčená, tak jak jsem to nechala dnes ráno. Uvnitř jsem šla přímo do prádelny. Taky vypadala přesně tak, jak jsem ji opustila. Prohrabala jsem koš s prádlem, a když jsem našla svoje džíny, zkontrolovala jsem kapsy. Prázdné. Možná jsem svůj klíček přece jen pověsila na místo, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou.
Řídila jsem se stejným nutkáním, které mě donutilo lhát Mikovi, a zavolala jsem Jessice pod záminkou, že jí chci popřát hodně štěstí na plese. Když mi přála to samé zítra s Edwardem, řekla jsem jí, že z toho sešlo. Zdálo se, že je z toho zklamanější, než by jako nestranný pozorovatel měla být. Potom jsem se rychle rozloučila.
Charlie byl u večeře duchem nepřítomen, říkala jsem si, že mu asi dělá starosti něco v práci, nebo to možná bylo kvůli basketbalovému zápasu, nebo mu jenom chutnaly ty lasagne - u Charlieho bylo těžko říct.
"Víš, tati…" začala jsem a vytrhla ho z jeho snění.
"Co je, Bello?"
"Myslím, že máš pravdu s tím Seattlem. Myslím, že počkám, až se mnou bude moct jet Jessica nebo někdo jiný."
"Aha," řekl překvapeně. "No, tak dobře. Takže chceš, abych zůstal doma?"
"Ne, tati, nemusíš měnit svoje plány. Mám na práci milion věcí… domácí úkoly, praní… musím jít do knihovny a na nákup. Budu mít co dělat celý den… ty jeď a užij si to."
"Víš to jistě?"
"Naprosto, tati. Navíc v mrazáku začíná nebezpečně ubývat ryb - zbývá nám zásoba tak na dva, nanejvýš na tři roky."
"S tebou je vážně snadné žít, Bello." Usmál se.
"O tobě se dá říct to samé," odpověděla jsem a taky jsem se zasmála. Ten smích mi nešel tak docela od srdce, ale zdálo se, že si toho nevšiml. Cítila jsem se tolik provinile, že ho podvádím, že jsem málem poslechla Edwardovu radu a pověděla mu, kam se chystám. Málem.
Po večeři jsem poskládala oblečení a nastrkala do sušičky další várku. Bohužel to byla taková práce, která zaměstná jen ruce. Moje mysl měla rozhodně příliš volného času a vymykala se kontrole. Zmítala jsem se mezi očekáváním tak napjatým, že to až hraničilo s bolestí, a zákeřným strachem, který nahlodával moje odhodlání. Musela jsem si stále připomínat, že jsem si vybrala a že už od toho neustoupím. Vytahovala jsem z kapsy jeho vzkaz mnohem častěji, než bylo nutné, abych absorbovala ta dvě slovíčka, která napsal. Chce, abych byla v bezpečí, opakovala jsem si znovu a znovu. Já se prostě budu držet víry, že tato jeho touha nakonec převládne nad všemi ostatními. Konec konců, co jiného mám na výběr - odříznout ho od svého života? Nesnesitelné. Navíc od té doby, co jsem přijela do Forks, se skutečně zdá, že se můj život točí jen kolem něho.
Ale tenký hlásek vzadu v mysli se znepokojoval, přemítal, jestli by to moc bolelo… kdyby to špatně dopadlo.
Ulevilo se mi, když bylo dost pozdě, aby bylo přijatelné jít si lehnout. Věděla jsem, že jsem moc vystresovaná, abych mohla usnout, takže jsem udělala něco, co nikdy předtím. Vědomě jsem si vzala strašně silný prášek na spaní - takový, co mě vyřadí na dobrých osm hodin. Normálně bych si takové chování odpustila, ale zítřek bude dost komplikovaný i tak, natož abych ještě byla jako praštěná palicí z nedostatku spánku. Zatímco jsem čekala, až prášek zabere, vysoušela jsem si umyté vlasy, až byly dokonale rovné, a přemýšlela, co si zítra vezmu na sebe.
Když jsem měla všechno na ráno nachystané, konečně jsem si lehla do postele. Cítila jsem se jak na jehlách; neustále jsem se převracela. Vstala jsem a přehrabala krabici s cédéčky, až jsem našla sbírku Chopinových nokturn. Potichoučku jsem je pustila, pak jsem si znovu lehla a soustředila se na uvolňování jednotlivých částí těla. Někde uprostřed toho cvičení prášky zabraly a já jsem se ráda ponořila do nevědomí.
* * *
Brzy ráno jsem se probudila ze spánku, který byl díky práškům hluboký a beze snů. Ačkoliv jsem byla dobře odpočinutá, zmocnilo se mě zase to samé hektické šílenství jako včera večer. Spěšně jsem se oblékla, uhladila si límeček kolem krku, tak dlouho popotahovala hnědý svetr, dokud jsem nebyla spokojená, jak mi splývá přes džíny. Potají jsem vrhla letmý pohled z okna a viděla jsem, že Charlie už odjel. Oblohu zahalovala tenká vrstva mraků jako z bavlny. Nevypadaly moc trvale.
Snědla jsem snídani, aniž bych věděla, co jím, a pak jsem se spěchala umýt. Znovu jsem vykoukla z okna, ale nic se nezměnilo. Zrovna jsem si dočistila zuby a měla jsem namířeno zpátky dolů, když mi tiché zaklepání rozbušilo srdce.
Honem jsem běžela otevřít; trochu mi dělala potíže obyčejná zástrčka, ale nakonec jsem dveře otevřela dokořán, a tam stál on. Jakmile jsem se mu podívala do obličeje, celé to neklidné vzrušení opadlo a nahradil je klid. Vydechla jsem úlevou - včerejší strachy se zdály vyloženě bláznivé, když byl teď tady.
Napřed se neusmíval - jeho obličej byl vážný. Ale když si mě prohlédl, jeho výraz se odlehčil a on se zasmál.
"Dobré ráno," uchechtl se.
"Co se děje?" pohlédla jsem dolů, abych se ujistila, že jsem nezapomněla nic důležitého, jako třeba boty nebo kalhoty.
"Pasujeme k sobě," zasmál se znovu. Uvědomila jsem si, že má na sobě dlouhý lehký hnědý svetr, pod kterým bylo vidět bílý límeček, a modré džíny. Zasmála jsem se s ním a zakryla tajný osten lítosti - proč on musí vypadat jako model z přehlídkových mol, když já nemůžu?
Zamkla jsem za sebou dveře, zatímco on šel k náklaďáčku. Počkal vedle dveří spolujezdce s trpitelským výrazem, kterému bylo snadné porozumět.
"Máme dohodu," připomněla jsem mu nesmlouvavě, vyšplhala jsem se na místo řidiče a natáhla se, abych mu odemkla dveře.
"Kam to bude?" zeptala jsem se.
"Zapni si pás - už tak jsem nervózní."
Vrhla jsem na něj uličnický pohled, ale poslechla jsem.
"Tak kam?" opakovala jsem s povzdechem.
"Jeď na stojedničku severní," poručil.
Bylo překvapivě obtížné soustředit se na silnici, když jsem na tváři cítila jeho pohled. Kompenzovala jsem to tím, že jsem přes ještě spící město jela opatrněji než obvykle.
"Máš v plánu dostat se z Forks ještě před soumrakem?"
"Tenhle náklaďák je dost starý na to, aby tvému autu dělal dědečka - měj trochu úcty," opáčila jsem.
Navzdory jeho řečem jsme se brzy ocitli za hranicemi města. Trávníky a domy nahradily hustý podrost a zeleně obalené kmeny stromů.
"Zaboč doprava na stodesítku," poručil mi ve chvíli, kdy jsem se ho chtěla zeptat. Tiše jsem poslechla.
"Teď pojedeme, dokud silnice neskončí," slyšela jsem v jeho hlasu úsměv, ale tolik jsem se bála, abych nesjela ze silnice a nedokázala tak, že má pravdu, že jsem se na něj nemohla podívat, abych se přesvědčila.
"A co tam bude, až skončí silnice?" přemítala jsem.
"Lesní cesta."
"Půjdeme pěšky?" zeptala jsem se v obavách. Díky bohu jsem si obula tenisky.
"Tobě to vadí?" Znělo to, jako by to očekával.
"Ne," snažila jsem se, aby ta lež zněla důvěryhodně. Ale jestli si myslí, že můj náklaďáček je pomalý…
"Neboj, je to asi jen sedm kilometrů nebo tak, a nemáme žádný spěch."
Sedm kilometrů. Neodpověděla jsem, aby neslyšel, jak se mi v panice láme hlas. Sedm kilometrů zrádných kořenů a uvolněných kamenů, které se snaží vymknout mi kotníky nebo mě jinak zneškodnit. Tohle bude pokořující.
Chvíli jsme jeli mlčky, jak jsem rozjímala o té nadcházející hrůze.
"Na co myslíš?" zeptal se netrpělivě po několika okamžicích.
Znovu jsem zalhala. "Jenom přemítám, kam jedeme."
"Je to takové místo, kam rád chodím, když je hezké počasí." Oba jsme vykoukli z okna na ztenčující se mraky, když promluvil.
"Charlie říkal, že bude dneska teplo."
"A řekla jsi Charliemu, co budeš dělat?" zeptal se.
"Ne."
"Ale Jessica si myslí, že spolu jedeme do Seattlu?" Zdálo se, že ho ta představa rozveseluje.
"Ne, řekla jsem jí, že jsi to zrušil - což je pravda."
"Nikdo neví, že jsi se mnou?" Teď to znělo rozzlobeně.
"To záleží na tom… předpokládám, že jsi to pověděl Alici?"
"To moc pomůže, Bello," odsekl.
Předstírala jsem, že jsem to neslyšela.
"Jsi tolik v depresi z Forks, že máš sebevražedné sklony?" zeptal se, když jsem ho ignorovala.
"Říkal jsi, že by mohlo způsobit potíže, kdybys… kdybychom spolu byli veřejně," připomněla jsem mu.
"Takže ty si děláš starosti ohledně potíží, které by to mohlo způsobit mně - kdybys ty nepřišla domů?" Jeho hlas byl stále rozzlobený a kousavě sarkastický.
Přikývla jsem a dívala se na silnici.
Zamumlal si něco šeptem, ale mluvil tak rychle, že jsem mu nerozuměla.
Po zbytek jízdy jsme mlčeli. Cítila jsem vlny zuřivého nesouhlasu, které z něj vyzařovaly, ale nenapadlo mě nic, co bych řekla.
A pak silnice skončila, zúžila se na úzkou pěšinu s malým dřevěným ukazatelem. Zaparkovala jsem na úzké krajnici a vystoupila jsem. Bála jsem se, protože se na mě zlobil a já už jsem neměla řízení jako záminku, abych se na něj nemusela dívat. Bylo teplo, tepleji než kdy ve Forks bylo ode dne mého příjezdu, téměř dusno pod těmi mraky. Stáhla jsem si svetr a uvázala si ho kolem pasu, ráda, že pod ním mám lehké tričko bez rukávů - obzvlášť když mám před sebou sedm kilometrů chůze.
Slyšela jsem, jak zabouchl dveře a ohlédla jsem se, abych viděla, že si taky sundal svetr. Měl namířeno opačným směrem, do hustého lesa vedle auta.
"Tudy," řekl a podíval se na mě přes rameno, oči stále znepokojené. Vykročil do temného lesa.
"A co lesní cesta?" Panika v mém hlase se nedala přeslechnout, jak jsem spěchala kolem auta za ním, abych ho dohonila.
"Říkal jsem, že na konci silnice je lesní cesta, ne že po ní půjdeme."
"Nepůjdeme po pěšině?" zeptala jsem se zoufale.
"Nedovolím, aby ses ztratila." Otočil se s výsměšným úsměvem a já jsem spolkla zajíknutí. Jeho bílá košile byla bez rukávů, měl ji rozepnutou, takže hladká bílá kůže jeho krku přecházela nerušené do mramorových kontur hrudi a dokonalé svalstvo už se nerýsovalo pod oblečením, ale bylo krásně vidět. Je příliš dokonalý, uvědomila jsem si s hlodavým pocitem zoufalství. Nepřipadá v úvahu, že by toto božské stvoření bylo určeno pro mě.
Díval se na mě, zmatený mým zmučeným výrazem.
"Chceš jet domů?" zeptal se tiše a v jeho hlasu zněla jiná bolest než moje.
"Ne." Rychle jsem ho dohonila. Nechtěla jsem promarnit jedinou sekundu toho času, který s ním mám vyměřený.
"Co se děje?" zeptal se s něhou v hlase.
"Na chození mě neužije," odpověděla jsem hluše. "Budeš muset být velmi trpělivý."
"Umím být trpělivý - když se hodně snažím." Usmál se a díval se mi přitom do očí. Pokoušel se mi zvednout náladu, zbavit mě toho náhlého, nevysvětleného splínu.
Snažila jsem se mu úsměv oplatit, ale moc se mi to nepovedlo. Pozoroval můj obličej.
"Vezmu tě domů," slíbil. Nemohla jsem říct, jestli ten slib je bezvýhradný, nebo omezený na okamžitý odjezd. Věděla jsem, že si myslí, že mám strach, a zase jsem byla vděčná, že jsem jediný člověk, jehož myšlenky nedokáže číst.
"Jestli chceš, abych se trmácela sedm kilometrů džunglí a došla tam před západem slunce, tak bys měl jít první," řekla jsem kysele. Zamračil se na mě, snažil se pochopit můj tón a výraz.
Po chvíli to vzdal a vedl mě do lesa.
Nebylo to tak těžké, jak jsem se bála. Pěšina byla většinou rovná a on mi přidržoval z cesty kapradiny a pavučiny mechu. Když nás cesta vedla přes spadané stromy nebo velké balvany, pomáhal mi, přizvedal mě za loket a pak mě okamžitě pustil, když už jsem měla cestu volnou. Jeho studený dotyk na mé kůži pokaždé způsobil, že mi srdce začalo zběsile bušit. Dvakrát, když se to stalo, jsem na jeho obličeji zachytila pohled, který mě přesvědčil, že to nějak dokáže slyšet.
Snažila jsem se nedat se unášet jeho dokonalostí, pokud to bylo možné, ale častokrát jsem uklouzla. Pokaždé mě jeho krása naplnila smutkem.
Po většinu času jsme šli mlčky. Příležitostně mi položil náhodně vybranou otázku, ke které se nedostal během posledních dvou dnů vyptávání. Ptal se na moje narozeniny, na moje učitele ze základní školy, na zvířátka, která jsem chovala v dětství - a já jsem musela přiznat, že poté, co jsem zahubila tři rybičky po sobě, jsem na chov domácích mazlíčků musela rezignovat. Tomu se zasmál, hlasitěji, než jsem byla zvyklá - z prázdného lesa se k nám odrážela zvonivá ozvěna.
Procházka mi zabrala většinu dopoledne, ale on na sobě vůbec nedal znát žádné známky netrpělivosti. Les se kolem nás prostíral v nekonečném labyrintu starých stromů a já jsem začala být nervózní, že už nikdy nenajdeme cestu zpátky. On byl dokonale v pohodě, bylo mu pohodlně v zeleném přítmí, nikdy se nezdálo, že by pociťoval nějaké pochybnosti ohledně směru.
Po několika hodinách se světlo prosakující přes baldachýn stromů změnilo, temně olivový tón přešel do světlejšího jadeitového odstínu. Z pošmourného rána se vyloupl slunečný den, jak to Edward předpověděl. Poprvé od té doby, co jsme vstoupili do lesa, jsem začala cítit záchvěvy vzrušení - které se rychle změnily v netrpělivost.
"To už jsme tady?" žertovala jsem a naoko jsem se mračila.
"Skoro." Usmál se nad změnou mé nálady. "Vidíš to světlo před sebou?"
Nakoukla jsem do hustého lesa. "Hm, měla bych?"
Usmál se. "Možná je trochu brzy na tvoje ano."
"Čas na návštěvu u optika," zamumlala jsem. Jeho úsměv byl zřetelnější.
Ale po dalších několika stech metrů jsem už i já viděla, jak se mezi stromy před námi prosvětlilo a zářilo to žlutě, už ne zeleně. Zrychlila jsem tempo, moje nedočkavost rostla s každým krokem. Nechal mě teď jít první a tiše mě následoval.
Došla jsem až k tomu světlu a přes poslední kousek kapradin jsem vstoupila na to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla. Louka byla malá, dokonale kulatá a rostlo na ní plno kvítí - fialového, žlutého a měkce bílého. Někde blízko jsem slysela bublající hudbu pramínku. Slunce bylo přímo v nadhlavníku, osvětlovalo mýtinu září máslově zlatého jasu. Pomalu jsem v posvátné úctě kráčela měkkou trávou, pohupujícími se květinami a měkkým, zlatavým vzduchem. Pootočila jsem se, aby se kochal se mnou, ale nestál tam, kde jsem ho čekala. Otočila jsem se dokola, náhle vyděšená, a hledala jsem ho. Nakonec jsem ho uviděla, pořád pod hustým stínem baldachýnu na kraji mýtiny, jak se na mě obezřetně dívá. Až pak jsem si vzpomněla na to, co mi krása louky vymetla z hlavy - na Edwardovu záhadu se sluncem, kterou mi slíbil dneska objasnit.
Udělala jsem krok zpátky k němu, oči napjaté zvědavostí. Díval se na mě obezřetně, váhavě. Povzbudivě jsem se usmála, pokynula mu rukou a udělala jsem další krok k němu. Zvedl varovně ruku a já jsem zaváhala, zhoupla jsem se na patách.
Edward se zhluboka nadechl a pak vystoupil do jasné záře poledního slunce.

Balancování-1

1. února 2010 v 22:15 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺

12. BALANCOVANÍ

"Billy!" zavolal Charlie, jakmile vystoupil z auta.
Otočila jsem se k domu a pokynula Jacobovi, zatímco jsem se skláněla pod verandu. Slyšela jsem Charlieho, jak je za mnou hlasitě zdraví.
"Budu dělat, že jsem tě za tím volantem neviděl, Jacobe," pokáral ho nesouhlasně.
"My v rezervaci dostáváme řidičák brzo," odpověděl Jacob, zatímco já jsem odemykala dveře a rozsvěcovala světlo na verandě.
"To určitě," smál se Charlie.
"Musím se nějak přemisťovat." Snadno jsem rozeznala Billyho zvučný hlas, navzdory těm rokům. Jeho zvuk ve mně najednou vzbudil pocit, že jsem mladší, ještě dítě.
Šla jsem dovnitř, nechala za sebou dveře otevřené a rozsvítila jsem, než jsem si pověsila bundu. Pak jsem stála ve dveřích a dívala se úzkostlivě, jak Charlie a Jacob pomáhají Billymu z auta na invalidní vozík.
Ustoupila jsem z cesty, jak ti tři spěchali dovnitř a setřásali déšť.
"To je překvapení," říkal Charlie.
"Už je pozdě," odpověděl Billy. "Doufám, že nejedeme nevhod." Jeho tmavé oči zase šlehly ke mně, jejich výraz byl nečitelný.
"Ne, je to skvělé. Doufám, že můžete zůstat na zápas."
Jacob se zakřenil. "Myslím, že takový je plán - nám se televize minulý týden rozbila."
Billy se zašklebil na syna. "A Jacob se samozřejmě nemohl dočkat, až zase uvidí Bellu," dodal. Jacob se zamračil a sklopil hlavu, zatímco já jsem potlačovala osten výčitky. Možná jsem byla na pláži až moc přesvědčivá.
"Máte hlad?" zeptala jsem se a otočila se ke kuchyni. Nemohla jsem se dočkat, až budu moct uniknout Billyho pátravému pohledu.
"Nejedli jsme, než jsme jeli," odpověděl Jacob.
"A co ty, Charlie?" zavolala jsem přes rameno, jak jsem mizela za rohem.
"Jasně," odpověděl, jeho hlas se přesouval směrem k obývacímu pokoji a televizi. Slyšela jsem Billyho vozík, jak ho následuje.
Sendviče s grilovaným sýrem byly na pánvi a já jsem krájela na plátky rajče, když jsem ucítila někoho za sebou.
"Tak jak jde život?" zeptal se Jacob.
"Celkem dobře." Usmála jsem se. Jeho nadšení bylo těžké odolat. "A co ty? Dodělal jsi to auto?"
"Ne," zamračil se. "Pořád mi chybí součástky. Tohle jsme si půjčili." Ukázal palcem směrem k přednímu dvoru.
"Promiň. Neviděla jsem žádný… cože jsi to vlastně sháněl?"
"Hlavní válec." Usmál se. "Je něco v nepořádku s náklaďákem?" zeptal se najednou.
"Ne."
"Aha. Jenom se ptám, protože jsi v něm nepřijela."
S pohledem upřeným na pánev jsem nadzvedla okraj sendviče, abych zkontrolovala spodní stranu. "Svezl mě kamarád."
"Pěkné svezení." Jacobův hlas byl obdivný. "Ale řidiče jsem nepoznal. Myslel jsem, že tu znám většinu lidí."
Nedbale jsem přikývla a držela oči sklopené, zatímco jsem obracela sendviče.
"Zdá se, že ho můj táta odněkud zná."
"Jacobe, mohl bys mi podat pár talířů? Jsou ve skříňce nad dřezem."
"Jasně."
V tichosti vyndal talíře. Doufala jsem, že už to nechá být.
"Tak kdo to byl?" zeptal se a položil přede mne na pult dva talíře.
Povzdechla jsem si poraženě. "Edward Cullen."
K mému překvapení se zasmál. Podívala jsem se na něj. Vypadal trochu rozpačitě.
"Hádám, že tím se to tedy vysvětluje," řekl. "Říkal jsem si, proč se táta chová tak divně."
"To je pravda." Předstírala jsem nevinný výraz. "Nemá Cullenovy rád."
"Pověrčivý starý chlap," zamumlal Jacob šeptem.
"Myslíš, že něco řekne Charliemu?" vyhrkla jsem zmateně.
Jacob na mě na chvíli koukal a já jsem nedokázala přečíst výraz v jeho temných očích. "Pochybuju," odpověděl nakonec. "Myslím, že ho Charlie minule pořádně setřel. Od té doby spolu moc nemluvili - dnes večer je to takové usmíření, myslím. Neřekl bych, že o tom zase začne."
"Aha," prohodila jsem a snažila se o lhostejný tón.
Když jsem odnesla Charliemu jídlo, zůstala jsem s nimi v předním pokoji a předstírala, že sleduju zápas, zatímco Jacob mi pořád něco vykládal. Ve skutečnosti jsem poslouchala rozhovor obou mužů. Pátrala jsem po nějaké známce toho, že mě Billy chce prásknout, a snažila se přijít na to, jak bych ho zastavila, kdyby s tím opravdu začal.
* * *
Byl to dlouhý večer. Měla jsem spoustu úkolů, které zůstaly nedodělané, ale bála jsem se nechat Billyho s Charliem o samotě. Nakonec zápas skončil.
"Přijedeš zase brzy s kamarády na pláž?" zeptal se Jacob, zatímco strkal svého otce přes práh.
"Nevím jistě," pokrčila jsem rameny.
"To byla zábava, Charlie," řekl Billy.
"Tak zase přijeď na příští zápas," nabídl mu Charlie.
"Jasně, jasně," řekl Billy. "Přijedeme. Dobrou noc." Jeho oči se posunuly ke mně a jeho úsměv zmizel. "Dávej na sebe pozor, Bello," dodal vážně.
"Díky," zamumlala jsem a dívala se stranou.
Namířila jsem si ke schodům, zatímco Charlie mával ze dveří.
"Počkej, Bello," řekl.
Nakrčila jsem se. Prozradil Billy něco, než jsem za nimi přišla do obývacího pokoje?
Ale Charlie byl uvolněný, stále se usmíval z nečekané návštěvy.
"Neměl jsem šanci si s tebou dneska večer promluvit. Jak ses měla?"
"Dobře," zaváhala jsem s jednou nohou na prvním schodě a hledala podrobnosti, které mu můžu bez obav povědět. "Moje badmintonové družstvo vyhrálo všechny čtyři zápasy."
"Páni, nevěděl jsem, že umíš hrát badminton."
"No, já vlastně neumím, ale můj spoluhráč je vážně dobrý," přiznala jsem.
"Kdo je to?" zeptal se s náhlým zájmem.
"Ehm… Mike Newton," odpověděla jsem neochotně.
"No jo - říkala jsi, že jste s tím Newtonovic klukem kamarádi." Ožil. "Milá rodina." Na chviličku se zamyslel. "Proč jsi ho nepozvala na ten sobotní ples?"
"Tati!" zasténala jsem. "On tak nějak chodí s mou kamarádkou Jessikou. Navíc víš, že neumím tancovat."
"No jo," zamumlal. Pak se na mě omluvně usmál. "Takže je asi dobře, že budeš v sobotu pryč… měl jsem v plánu jít rybařit s klukama ze stanice. Počasí má být opravdu teplé. Ale jestli bys chtěla svůj výlet odložit, dokud s tebou nebude moct někdo jet, zůstanu doma. Vím, že tě tady moc nechávám samotnou."
"Tati, vedeš si skvěle," usmála jsem se a doufala, že moje úleva není vidět. "Nikdy mi nevadilo být sama - jsem ti až moc podobná." Zamrkala jsem na něj a on se usmál tím svým úsměvem s vějířky vrásek kolem očí.
* * *
Tu noc jsem spala lépe, příliš unavená, aby se mi zase zdály sny. Když jsem se probudila do perlově šedého rána, byla jsem v dokonale blažené náladě. Napjatý večer s Billym a Jacobem mi teď připadal docela neškodný; rozhodla jsem se, že ho prostě pustím z hlavy. Přistihla jsem se, jak si pískám, zatímco jsem si stahovala přední část vlasů do sponky, a později zase, když jsem seskakovala ze schodů. Charlie si toho všiml.
"Máš dneska ráno veselou," komentoval nad snídaní.
Pokrčila jsem rameny. "Je pátek."
Spěchala jsem, abych byla připravená odejít vteřinku po Charliem. Tašku jsem měla nachystanou, boty obuté, zuby vyčištěné, ale ačkoliv jsem spěchala ke dveřím hned, jakmile jsem si byla jistá, že bude Charlie z dohledu, Edward byl rychlejší. Čekal ve svém nablýskaném autě, okénka stažená, motor vypnutý.
Tentokrát jsem neváhala a rychle nastoupila na místo spolujezdce, abych co nejdřív viděla jeho obličej. Usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem, který mi zastavil dech i srdce. Nedokázala jsem si představit, že by anděl mohl být půvabnější. Nebylo na něm nic, co by se dalo zlepšit.
"Jak ses vyspala?" zeptal se. Přemítala jsem, jestli má ponětí, jaký má sexy hlas.
"Dobře. Jak ses měl v noci ty?"
"Příjemně." Jeho úsměv byl pobavený; připadala jsem si, jako bych nepostřehla nějaký vnitřní vtip.
"Můžu se zeptat, co jsi dělal?" zeptala jsem se.
"Ne," zakřenil se. "Dnešek je ještě můj."
Chtěl dneska vědět o lidech: víc o Renée, o jejích zájmech, o tom, co jsme dělaly společně ve volném čase. A pak o jediné babičce, kterou jsem poznala, o mých nemnoha přátelích ze školy - uvedl mě do rozpaků, když se ptal na kluky, s kterými jsem chodila. Ulevilo se mi, že jsem nikdy s nikým nechodila, takže konverzace na tohle téma nebude trvat dlouho. Zdál se z mého nedostatku romantických historek stejně překvapený jako Jessica s Angelou.
"Takže tys nikdy nepoznala nikoho, koho bys chtěla?" zeptal se vážným tónem, který mě vedl k úvahám, na co asi myslí on.
Byla jsem zdráhavě upřímná. "Ne ve Phoenixu."
Jeho rty se stiskly k sobě do tvrdé přímky.
Seděli jsme zrovna v jídelně. Den kolem mě ubíhal v rozmazané šmouze, už jsem si na to začínala zvykat. Využila jsem jeho krátkou odmlku, abych si ukousla dalamánku.
"Měl jsem tě dneska nechat jet autem," prohlásil zničehonic, zatímco jsem žvýkala.
"Proč?" zeptala jsem se.
"Po obědě odjedu s Alicí."
"Aha." Zamrkala jsem, překvapená a zklamaná. "To nevadí, pěšky to není daleko."
Netrpělivě se na mě zamračil. "Nenechám tě jít domů pěšky. Dojedeme pro tvůj náklaďáček a necháme ti ho tady."
"Nemám s sebou klíčky," povzdechla jsem si. "A procházka mi vážně nevadí." Vadilo mi to, že přijdu o svůj čas s ním.
Zavrtěl hlavou. "Tvůj náklaďáček tu bude stát a klíčky budou v zapalování - pokud se nebojíš, že by je někdo mohl ukrást." Při té představě se zasmál.
"V pořádku," souhlasila jsem a našpulila rty. Byla jsem si naprosto jistá, že mám klíčky v džínách, které jsem měla na sobě ve středu a které leží pod hromadou oblečení v prádelně. I kdyby se k nám domů vlámal, nebo co to měl v úmyslu, nikdy je nenajde. Zdálo se, že v mém souhlasu cítí výzvu. Sebejistě se usmál.
"A kam vlastně jedeš?" zeptala jsem se tak bezstarostně, jak jen jsem dokázala.
"Na lov," odpověděl ponuře. Jestli s tebou mám být zítra sám, učiním všechna předběžná opatření, která můžu." Jeho obličej se zachmuřil… a najednou byl prosebný. "Můžeš to pořád ještě zrušit, víš."
Podívala jsem se dolů, protože jsem se obávala přesvědčivé síly jeho očí. Nechtěla jsem se nechat přesvědčit, abych se ho bála, bez ohledu na to, jak skutečné to nebezpečí může být. Na tom nezáleží, opakovala jsem si v duchu.
"Ne," zašeptala jsem a podívala se mu zpátky do obličeje. "Nemůžu."
"Možná máš pravdu," zamumlal bezvýrazně. Barva jeho očí jako by potemněla.
Změnila jsem téma. "Kdy tě zítra uvidím?" zeptala jsem se, sklíčená představou, že mě teď opustí.
"To záleží na tom… je sobota, nechceš si pospat?" nabídl.
"Ne," odpověděla jsem až moc rychle. Potlačil úsměv.
"Tak tedy jako obvykle," rozhodl. "Bude tam Charlie?"
"Ne, zítra jede na ryby." Zářila jsem při vzpomínce, jak se věci výhodně poskládaly do sebe.
Jeho hlas se zostřil. "A když nepřijdeš domů, co si bude myslet?"
"Nemám ponětí," odpověděla jsem v klidu. "Ví, že jsem měla v plánu prát. Možná si bude myslet, že jsem spadla do pračky."
Zamračil se na mě a já jsem se zamračila na něj. Jeho hněv byl ovšem mnohem působivější než můj.
"Co budete dnes večer lovit?" zeptala jsem se, když jsem si byla jistá, že jsem soutěž v nasupenosti prohrála.
"Cokoliv, co v oboře najdeme. Nepojedeme daleko." Zdál se být zmatený mou bezstarostnou poznámkou o jeho tajemství.
"Proč jedeš s Alicí?" divila jsem se.
"Alice mě nejvíc… podporuje." Zamračil se při těch slovech.
"A ostatní?" zeptala jsem se nesměle. "Co oni?"
Jeho obočí se na chviličku svraštilo. "Většinou nevěří."
Rychle jsem koukla za sebe na jeho rodinu. Seděli a dívali se do prázdna různými směry, přesně jako když jsem je viděla tehdy poprvé. Jenomže teď byli čtyři; jejich krásný bratr s bronzovými vlasy seděl proti mně, své zlaté oči ustarané.
"Nelíbím se jim," uhodla jsem.
"V tom to není," nesouhlasil, ale jeho oči byly příliš nevinné. "Nechápou, proč tě nemůžu nechat na pokoji."
Udělala jsem obličej. "Ani já to nechápu, když už jsme u toho."
Edward zavrtěl pomalu hlavou, zvedl oči ke stropu a pak se mi zase podíval do očí. "Říkal jsem ti - ty se vůbec nevidíš taková, jaká jsi. Nikdy v životě jsem nikoho podobného nepotkal. Fascinuješ mě."
Pohlédla jsem na něj, teď jistě žertuje.
Usmál se, když dešifroval můj výraz. "Když má někdo takové výhody, jako mám já," zamumlal a diskrétně se dotkl svého čela, "dokáže chápat lidskou povahu daleko lépe. Lidé jsou předvídatelní. Ale ty… nikdy neuděláš, co očekávám. Ty mě vždycky překvapíš."
Podívala jsem se stranou, oči se mi zatoulaly zpátky k jeho rodině, byla jsem na rozpacích a nespokojená. Kvůli jeho slovům jsem si připadala jako objekt vědeckého experimentu. Chtěla jsem se smát sama sobě, že jsem čekala něco jiného.
"Tohle se dá vysvětlit celkem snadno," pokračoval. Cítila jsem na obličeji jeho oči, ale ještě jsem se na něj nedokázala podívat, bála jsem se, že by na mně poznal můj smutek. "Ale je toho víc… a není snadné to vyjádřit slovy -"
Zatímco mluvil, pořád jsem se dívala na Cullenovy. Najednou se Rosalie, jeho úchvatná blonďatá sestra, otočila a podívala se na mě. Ne, nepodívala - zírala na mě tmavýma, studenýma očima. Chtěla jsem se podívat jinam, ale její pohled mě držel, dokud se Edward neodmlčel v půli věty a šeptem udělal takový hněvivý zvuk. Bylo to skoro jako zasyčení.
Rosalie otočila hlavu a mně se ulevilo, že jsem volná. Podívala jsem se zpátky na Edwarda - a poznala jsem, že vidí zmatek a strach, které mi rozšířily oči.
Jeho obličej byl napjatý, když to vysvětloval. "Je mi to líto. Ona má jenom starost. Víš… nebylo by nebezpečné jen pro mě, kdyby poté, co jsem s tebou veřejně strávil tolik času…" podíval se dolů.
"Kdyby co?"
"Kdyby to skončilo… špatně." Sklonil hlavu a položil si ji do dlaní, jako to udělal ten večer v Port Angeles. Jeho úzkost byla jasná; toužila jsem ho utěšit, ale nevěděla jsem jak. Bezděky jsem k němu natáhla ruku; pak jsem ji ovšem zase rychle položila na stůl, protože jsem se bála, že můj dotyk by mohl všechno jenom zhoršit. Pomalu mi docházelo, že by mě jeho slova měla děsit. Čekala jsem, jestli ten strach přijde, ale jediné, co jsem asi dokázala cítit, byla bolest z jeho bolesti.
A zklamání - zklamání, že Rosalie přerušila to, co se chystal říct. Nevěděla jsem, jak na to znovu přivést řeč. Stále si držel hlavu v dlaních.
Snažila jsem se mluvit normálním hlasem. "A ty teď musíš odjet?"
"Ano." Zvedl obličej; na chvíli byl vážný a pak se jeho nálada změnila a on se usmál. "Je to tak pravděpodobně nejlepší. Pořád nám na biologii zbývá protrpět patnáct minut toho děsného filmu - myslím, že už bych to nesnesl."
Trhla jsem sebou. Alice - krátké inkoustově modré vlasy ve svatozáři špičatých rozcuchů kolem jemného vílího obličeje - mu najednou stála za ramenem. Její křehká postava byla pružná jako proutek, půvabná i v naprostém klidu.
Pozdravil ji, aniž by se na mě přestal dívat. "Alice."
"Edwarde," odpověděla, její vysoký sopránový hlas byl téměř tak přitažlivý jako ten jeho.
"Alice, Bella - Bella, Alice," představil nás a pohyboval zlehka rukou, na tváři pokřivený úsměv.

Komplikace-2

1. února 2010 v 22:14 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺
Když jsem se probudila, byla jsem pořád unavená, ale taky podrážděná. Natáhla jsem si hnědý rolák a nevyhnutelné džíny a povzdechla jsem si, jak jsem se zasnila o špagetových ramínkách a kraťasech. Snídaně byla obvyklá tichá záležitost, jak jsem očekávala. Charlie si usmažil vajíčka; já jsem si dala svou misku cereálií. Přemítala jsem, jestli nezapomněl na tuto sobotu. Odpověděl na mou nevyslovenou otázku, když vstával, aby donesl talíř do dřezu.
"Ohledně téhle soboty…" začal, přešel kuchyni a otočil kohoutkem.
Přikrčila jsem se. "Ano, tati?"
"Pořád chceš jet do Seattlu?" zeptal se.
"Tak to bylo v plánu." Usmála jsem se, přála si, aby s tím nevyrukoval, aspoň bych nemusela skládat opatrné polopravdy.
Vymáčkl na svůj talíř trochu mycího prostředku a roztíral ho kartáčkem. "Víš jistě, že se nestihneš vrátit včas na ples?"
"Já na ples nepůjdu, tati." Naštvala jsem se.
"Nikdo tě nepozval?" zeptal se a snažil se zakrýt svou starost tím, že se soustředil na utírání talíře.
Chodila jsem po minovém poli. "To je dámská volenka."
"Aha." Zamračil se, jak utíral talíř.
Soucítila jsem s ním. Musí to být těžké, být otcem; žít ve strachu, že dcera potká kluka, do kterého se zamiluje, a přitom se trápit, když to tak není. To by byla hrůza, pomyslela jsem si a otřásla se, kdyby měl Charlie sebemenší ponětí o tom, do koho jsem se zamilovala já.
Charlie mi pak zamával na rozloučenou a odešel. Šla jsem si nahoru vyčistit zuby a posbírat učebnice. Když jsem slyšela, že policejní auto odjelo, počkala jsem jenom pár vteřin a pak jsem vykoukla z okna. Stříbrné auto už tam bylo, čekalo na Charlieho místě na příjezdové cestě. Seběhla jsem ze schodů a vyběhla předními dveřmi, přemítajíc, jak dlouho tahle bizarní rutina bude pokračovat. Nechtěla jsem, aby někdy skončila.
Čekal v autě. Vypadalo to, že se nedívá, jak za sebou zavírám dveře, aniž bych se obtěžovala zamknout. Šla jsem k autu a plaše jsem se zastavila, než jsem otevřela dveře a nastoupila. Usmíval se, byl uvolněný - a jako obvykle, mučivě dokonalý a krásný.
"Dobré ráno." Jeho hlas byl hedvábný. "Jak se dnes máš?" Přejížděl mi očima po tváři, jako kdyby jeho otázka byla něco víc než prostá zdvořilost.
"Dobře, díky." Vždycky mi bylo dobře - víc než dobře - když jsem byla blízko něho.
Jeho pohled spočinul na mých kruzích pod očima. "Vypadáš unaveně."
"Nemohla jsem spát," přiznala jsem a automaticky si přehodila vlasy přes rameno, aby mi neviděl do obličeje.
"Já taky ne," zažertoval a nastartoval motor. Už jsem si začínala zvykat na to tiché předení. Byla jsem si jistá, že mě řev mého náklaďáku vyděsí, až ho zase budu muset někdy řídit.
Zasmála jsem se. "To je asi pravda. Předpokládám, že jsem spala jenom o trochu víc než ty."
"O to se tedy vsadím."
"Tak co jsi dělal včera večer?" zeptala jsem se.
Uchechtl se. "Ani nápad. Dneska otázky pokládám já."
"Jo, to máš pravdu. Co chceš vědět?" Čelo se mi zvrásnilo. Nedokázala jsem si představit, co by ho na mně tak mohlo zajímat.
"Jaká je tvoje oblíbená barva?" zeptal se s vážnou tváří.
Obrátila jsem oči vzhůru. "To se mění den ode dne."
"Jaká je tvoje oblíbená barva dneska?" Byl pořád vážný.
"Asi hnědá." Měla jsem tendenci oblékat se podle nálady.
Ušklíbl se a porušil tak svůj vážný výraz. "Hnědá?" zeptal se skepticky.
"Jasně. Hnědá je teplá. Stýská se mi po hnědé. Všechno, co by mělo být hnědé - kmeny stromů, kameny, bláto - je tady celé pokryto čvachtavým zeleným příkrovem," stěžovala jsem si.
Zdálo se, že ho moje brblání uchvátilo. Na chviličku se zamyslel a díval se mi přitom do očí.
"Máš pravdu," usoudil, zase vážný. "Hnědá je teplá." Natáhl se rychle, ale přesto poněkud váhavě, aby mi shrnul vlasy zpátky na záda.
Teď už jsme byli u školy. Otočil se na mě, když zajel na parkovací místo.
"Jakou hudbu si teď pouštíš na cédéčku?" zeptal se a tvářil se tak vážně, jako kdyby se dožadoval přiznání k vraždě.
Uvědomila jsem si, že jsem ještě nevyndala to cédéčko, co mi dal Phil. Když jsem řekla jméno kapely, pokřiveně se usmál, v očích podivný výraz. Otevřel přihrádku pod svým přehrávačem, vytáhl jedno z asi třiceti cédéček, která byla nacpána do malého prostoru, a podal mi ho.
"Od Debussyho k tomuhle?" zvedl obočí.
Bylo to to samé cédéčko. Dívala jsem se na povědomý obal, oči sklopené.
Takhle to pokračovalo po zbytek dne. Zatímco mě doprovázel na angličtinu, když se se mnou setkal po španělštině, celou dobu oběda se mě neúnavně vyptával na každý nevýznamný detail mé existence. Filmy, které mám ráda a které ne, těch pár míst, kde jsem byla, a mnoho míst, kam bych chtěla jet, a knihy - donekonečna knihy.
Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem toho naposledy tolik namluvila. Povětšinou jsem byla na rozpacích, že ho určitě nudím. Ale naprosté soustředění v jeho obličeji a jeho nekonečný proud otázek mě nutily pokračovat. Jeho otázky byly většinou lehké, jenom velmi málo z nich mi vehnalo do tváře červenou. A když jsem zrudla, spustilo to další příval otázek.
Třeba když se mě ptal na můj oblíbený drahokam, a já jsem bez přemýšlení plácla topaz. Střílel po mně otázkami takovou rychlostí, že jsem měla pocit, že podstupuju nějaký ten psychiatrický test, kdy odpovídáte prvním slovem, které vám padne na jazyk. Byla jsem si jistá, že by pokračoval v tom svém seznamu, který v duchu procházel, kdybych se nezačervenala. Obličej mi zrudl, protože až donedávna byl mým oblíbeným drahokamem granát. Nemohla jsem si nevzpomenout na důvod toho posunu, když jsem mu zírala do těch topazových očí. A on samozřejmě nedal pokoj, dokud jsem nepřiznala, proč jsem na rozpacích.
"Pověz mi to," poručil nakonec, když přesvědčování selhalo - selhalo jen proto, že jsem se neodvažovala na něj podívat.
"Takovou barvu mají dnes tvoje oči," povzdechla jsem si rezignovaně s pohledem upřeným na své ruce a pohrávala si s pramínkem vlasů. "Předpokládám, že kdyby ses mě zeptal za dva týdny, řekla bych onyx." Ve své nedobrovolné upřímnosti jsem toho zase prozradila víc, než bylo nutné, a přemítala jsem, jestli to vyprovokuje ten podivný hněv, který vzplanul, kdykoliv jsem ujela a odhalila příliš jasně, jak jsem jím posedlá.
Ale jeho odmlka byla velmi krátká.
"Jaké jsou tvoje nejoblíbenější kytky?" vypálil.
Vzdychla jsem úlevně a pokračovala v psychoanalýze.
Biologie byla zase komplikace. Edward pokračoval ve svém kvízu, dokud do místnosti nevstoupil pan Banner, který zase táhl stolek s televizí a videem. Když přistupoval k vypínači, všimla jsem si, že si Edward posunul svou židli kousíček dál ode mne. Nepomohlo to. Jakmile místnost potemněla, byla tam ta samá elektrická jiskra, to samé neklidné toužení po dotyku jako včera.
Naklonila jsem se dopředu na stůl, položila si bradu na složené ruce a prsty svírala okraj lavice ve snaze ignorovat bláznivou touhu, která mě zneklidňovala. Nedívala jsem se na něj, bála jsem se, že kdyby se na mě podíval, o to těžší bych měla sebeovládání. Upřímně jsem se snažila sledovat film, ale na konci hodiny jsem netušila, nač jsem se právě dívala. Znovu jsem vydechla úlevou, když pan Banner rozsvítil světla a konečně jsem pohlédla na Edwarda; on se na mě podíval s rozpolceným výrazem.
V tichu vstal a pak stál bez pohnutí a čekal na mě. Mlčky jsme šli k tělocvičně jako včera. A stejně jako včera se beze slova dotkl mého obličeje - tentokrát mě hřbetem své studené ruky jednou pohladil od spánku k čelisti - pak se otočil a odešel.
Tělocvik uběhl rychle, když jsem sledovala Mikovu badmintonovou one-man show. Dneska se mnou nemluvil, buďto v reakci na můj prázdný výraz, nebo protože se stále zlobil kvůli naší včerejší slovní potyčce. Někde v koutku duše jsem kvůli tomu měla špatný pocit. Ale nemohla jsem se na něj soustředit.
Potom jsem se spěchala převléknout, celá nesvá, věděla jsem, že čím rychleji to zvládnu, tím dřív budu s Edwardem. Pod tím tlakem jsem ovšem byla ještě neohrabanější než obvykle, ale konečně se mi podařilo dostat se ze dveří. Pocítila jsem stejnou úlevu, když jsem ho tam viděla stát, po obličeji se mi automaticky roztáhl široký úsměv. Oplatil mi ho a pak zase začal se svým křížovým výslechem.
Jeho otázky teď však byly jiné, nedalo se na ně tak snadno odpovědět. Chtěl vědět, po čem z domova se mi stýská, trval na popisu všeho, co neznal. Seděli jsme před Charlieho domem několik hodin. Mezitím nebe potemnělo a pak se spustil liják.
Snažila jsem se popisovat nemožné věci, jako vůni karbolu - hořkou, lehce pryskyřičnou, a přesto příjemnou, vysoký, naříkavý zvuk cikád v červenci, řídké porosty stromů, nebe, prostírající se modrobíle od obzoru k obzoru, tu a tam lehce přerušované nízkými horami z fialových sopečných vyvřelin. Nejtěžší na tom bylo vysvětlit, proč mi to připadá tak krásné - ospravedlnit krásu, která nespočívala v řídké, trnité vegetaci, jež často vypadala napůl mrtvá, krásu, která měla víc co dělat s obnaženou krajinou, s mělkými prohlubněmi údolí mezi skalnatými kopci, s tím, jak se nastavovaly slunci. Zjistila jsem, že si pomáhám rukama, jak jsem se snažila všechno mu to popsat.
Jeho tiché, do hloubky jdoucí otázky mi umožňovaly volně hovořit. Ve ztlumeném světle bouřky šly stranou rozpaky z toho, že mluvím jenom já. Nakonec, když jsem dokončila detailní popisování svého věčně neuklizeného pokoje doma, se Edward odmlčel, místo aby odpověděl další otázkou.
"Skončil jsi?" zeptala jsem se s úlevou.
"Ani náhodou - ale tvůj otec bude brzy doma."
"Charlie!" Najednou jsem si vzpomněla na jeho existenci a povzdechla jsem si. Podívala jsem se na nebe potemnělé deštěm, ale nic jsem z něj nevyčetla. "Jak moc je pozdě?" přemítala jsem nahlas, když jsem se dívala na hodinky. Čas mě překvapil - Charlie už bude na cestě domů.
"Stmívá se," zamumlal Edward, podíval se na západní obzor, ztemnělý mraky. Hlas měl zamyšlený, jako kdyby jeho mysl byla někde daleko. Dívala jsem se na něj, jak zíral do prázdna přes přední sklo.
Najednou se mi zadíval do očí.
"To je pro nás nejbezpečnější část dne," řekl a odpověděl tak na mou nevyslovenou otázku. "Nejpoklidnější čas. Ale svým způsobem také nejsmutnější… konec dalšího dne, návrat noci. Tma je tak předvídatelná, nemyslíš?" Usmál se melancholicky.
"Mám noc ráda. Bez tmy bychom nikdy neviděli hvězdy." Zamračila jsem se. "Ne že by tady byly vidět moc často."
Zasmál se a nálada se najednou odlehčila.
"Charlie tu bude za pár minut. Takže pokud mu nechceš povědět, že budeš v sobotu se mnou…" zvedl obočí.
"Díky, ale ne, díky." Posbírala jsem si učebnice a uvědomila jsem si, že jsem ztuhlá z tak dlouhého sezení. "Takže zítra je tedy řada na mně?"
"Rozhodně ne!" Jeho obličej byl naoko rozzlobený. "Říkal jsem ti přece, že jsem ještě neskončil, nebo snad ne?"
"Co ještě máš?"
"To poznáš zítra." Natáhl se prese mě, aby mi otevřel dveře, a jeho náhlá blízkost způsobila, že se mi srdce zuřivě rozbušilo.
Ale ruka mu ztuhla na rukojeti.
"To není dobré," zamumlal.
"Co je?" Byla jsem překvapená, když jsem viděla, že má zaťatou čelist a rozhněvaný pohled.
Na zlomek vteřiny na mě pohlédl. "Další komplikace," odpověděl ponuře.
Jedním rychlým pohybem otevřel dveře dokořán a pak se ode mě rychle odklonil, téměř přikrčený.
Mou pozornost upoutal záblesk světlometů v dešti. V zatáčce jen pár metrů odsud se objevilo tmavé auto a mířilo k nám.
"Charlie je za rohem," varoval a zíral do lijáku na to druhé auto.
Okamžitě jsem vyskočila ven, navzdory své zmatenosti a zvědavosti. Déšť byl hlasitější, jak mi klouzal po bundě.
Snažila jsem se rozeznat obrysy na předním sedadle druhého auta, ale byla příliš tma. Viděla jsem Edwarda osvětleného září reflektorů toho nového auta; pořád zíral dopředu, pohled měl upřený na něco nebo na někoho, koho jsem neviděla. Jeho výraz byl podivnou směsicí frustrace a vzdoru.
Pak nastartoval motor a pneumatiky zakvílely na mokré dlažbě. Za pár vteřin bylo Volvo z dohledu.
"Ahoj, Bello," zavolal povědomý chraplavý hlas z místa řidiče malého černého auta.
"Jacobe?" zeptala jsem se a mžourala do deště. Právě v tu chvíli se za rohem objevilo policejní auto, jeho světla zářila na posádku auta přede mnou.
Jacob už lezl ven, jeho široký úsměv byl viditelný i v té tmě. Na místě spolujezdce byl mnohem starší člověk, podsaditý muž s nezapomenutelným obličejem - obličejem, který jakoby přetékal, tváře mu spočívaly na ramenou, vrásky se táhly po červenohnědé kůži jako na staré kožené bundě. A ty překvapivě povědomé oči, které se zdály současně jak příliš mladé, tak příliš staré na ten široký obličej, v kterém byly posazeny. Jacobův otec, Billy Black. Okamžitě jsem ho poznala, ačkoliv za těch více než pět let, co jsem ho neviděla, jsem dokázala zapomenout jeho jméno, když o něm Charlie mluvil ten první den tady. Zíral na mě, zkoumavě si prohlížel můj obličej, takže jsem se na něj váhavě usmála. Oči měl vytřeštěné, jako v šoku nebo strachy, veliké nozdry rozšířené. Můj úsměv pohasl.
Další komplikace, řekl Edward.
Billy na mě stále pohlížel napjatýma, úzkostnýma očima. V duchu jsem zasténala. Copak Billy Edwarda tak snadno poznal? Opravdu věří těm nemožným legendám, kterým se poškleboval jeho syn?
Odpověď v Billyho očích byla jasná. Ano. Ano, věří.

Komplikace-1

1. února 2010 v 22:14 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺

11. KOMPLIKACE

Každý se na nás díval, jak jsme šli společně k našemu laboratornímu stolku. Všimla jsem si, že už si nenatáčí židli tak, aby seděl co nejdál ode mě. Místo toho si sedl docela blízko vedle mě, naše paže se téměř dotýkaly.
V tu chvíli vcouval do místnosti pan Banner - jak báječné načasování ten chlap měl - a táhl vysoký kovový rám na kolečkách, na kterém trůnila těžkopádná zastaralá televize a video. Promítání - pozvednutí nálady ve třídě bylo téměř hmatatelné.
Pan Banner vsunul pásku do neochotného videorekordéru a přešel ke zdi, aby zhasnul světla.
A pak, jak místnost potemněla, jsem si byla najednou víc než dobře vědoma, že Edward sedí méně než dva centimetry ode mě. Byla jsem ohromená nečekaným jiskřením, které mnou proudilo, překvapená, že je možné uvědomovat si jeho přítomnost víc, než jsem si ji už uvědomovala. Bláznivé nutkání natáhnout ruku a dotknout se ho, jen jednou v té tmě pohladit jeho dokonalý obličej, mě málem udolalo. Zkřížila jsem si ruce pevně na prsou a dlaně zaťala v pěsti. Ztrácela jsem hlavu.
Začaly úvodní titulky a osvětlily místnost symbolickým množstvím světla. Proti své vůli jsem po něm střelila pohledem. Rozpačitě jsem se usmála, když jsem si všimla, že sedí ve stejné pozici jako já, zaťaté pěsti založené v podpaží, a po očku po mně pokukuje. Usmál se na mě; i v té tmě jsem viděla, že má toužebný pohled. Pohlédla jsem jinam, dřív než jsem mohla začít lapat po dechu. Bylo by absolutně směšné, kdybych tu omdlela.
Ta hodina mi připadala velmi dlouhá. Nedokázala jsem se na film soustředit - ani jsem nevěděla, o čem to je. Snažila jsem se uvolnit, ale nešlo mi to, ten elektrický proud, který jakoby vyzařoval odněkud z jeho těla, nepovoloval. Tu a tam jsem si dovolila pohled směrem k němu, ale zdálo se, že ani on se nedokáže uvolnit. Neodolatelná touha dotknout se ho nechtěla pominout, takže jsem si pro jistotu drtila pěsti o žebra, až mě tou námahou bolely prsty.
Vydechla jsem úlevou, když pan Banner na konci hodiny cvaknutím vypínače zase rozsvítil. Natáhla jsem paže před sebe a uvolnila ztuhlé prsty. Edward se vedle mě uchechtl.
"No, to bylo zajímavé," zamumlal. Jeho hlas byl nevrlý a pohled obezřetný.
"Hmm," zamručela jsem. Lepší odpověď jsem ze sebe dostat nedokázala.
"Půjdeme?" zeptal se a plynule se zvedl.
Téměř jsem zasténala. Čas na tělocvik. Opatrně jsem vstala, měla jsem starost, jestli ten podivný nový hluboký cit mezi námi neovlivnil mou rovnováhu.
Mlčky mě doprovodil na další hodinu a zastavil se u dveří; otočila jsem se, abych se rozloučila. Pohled na něj mě vyděsil - jeho výraz byl strhaný, téměř bolestný, a tak hrozně krásný, že bolestná touha dotknout se ho vzplála stejně silně jako předtím. Slova rozloučení mi uvízla v krku.
Váhavě zvedl ruku, na očích mu bylo vidět, jak se pere sám se sebou, a pak mi rychle přejel konečky prstů po lícní kosti. Jeho kůže byla stejně ledová jako vždycky, ale jeho dotyk pálil.
Šla jsem do tělocvičny s lehkou hlavou a nejistýma nohama. Došla jsem do šatny, převlékla se jako v tranzu a jenom neurčitě jsem vnímala, že kolem mě jsou nějací lidé. Realita na mě plně nedolehla, dokud mi nepodali raketu. Nebyla těžká, a přesto mi v ruce připadala velmi nespolehlivá. Viděla jsem pár spolužáků, jak se na mě pokradmu dívají. Trenér Clapp nám poručil, abychom utvořili družstva po dvojicích.
"Chceš být se mnou v družstvu?"
"Díky, Miku - nemusíš to dělat, to snad víš," ušklíbla jsem se omluvně.
"Neboj, budu se ti držet z dosahu." Zakřenil se. Někdy bylo snadné mít Mika ráda.
Nešlo to hladce. Nějak se mi podařilo praštit se raketou do hlavy a při tom švihu ještě bouchnout Mika do ramene. Strávila jsem zbytek hodiny v zadním koutě kurtu a raketu jsem držela bezpečně za zády. Navzdory tomu, že byl Mike handicapován mnou, šlo mu to dost dobře; vyhrál sám jednoruč tři hry ze čtyř. Poté, co trenér konečně hvizdem píšťalky oznámil konec hodiny, si se mnou pleskl dlaní o dlaň na znamení vítězství, což jsem si vůbec nezasloužila.
"Takže," nadhodil, když jsme odcházeli z kurtu.
"Takže co?"
"Ty a Cullen, hm?" zeptal se vzpurným tónem. Moje předchozí náklonnost k němu okamžitě pominula.
"Do toho ti nic není, Mikeu," upozornila jsem ho a v duchu jsem posílala Jessiku přímo do horoucích pekel.
"Nelíbí se mi to," stejně zamumlal.
"Nemusí," odsekla jsem.
"Dívá se na tebe jako… jako kdybys byla něco k jídlu," pokračoval umanutě.
Spolkla jsem hysterii, která se už už chystala vybuchnout, ale stejně jsem se neubránila malému uchichtnutí. Podíval se na mě. Mávla jsem rukou a utekla do šatny.
Rychle jsem se převlékla, žaludek se mi svíral neklidem, moje hádka s Mikem už byla jen vzdálená vzpomínka. Přemítala jsem, jestli na mě Edward bude čekat venku, nebo jestli se s ním setkám v jeho autě. Co když je tam jeho rodina? Projel mnou záchvěv skutečné hrůzy. Vědí, že to vím? Mám vědět, že vědí, že to vím, nebo ne?
Když jsem vycházela z tělocvičny, byla jsem rozhodnutá jít přímo domů, aniž bych se byť jen jednou podívala na parkoviště. Ale moje obavy byly zbytečné. Edward na mě čekal, opíral se nenuceně o zeď tělocvičny, jeho úchvatný obličej byl teď bezstarostný. Jak jsem šla k němu, pocítila jsem zvláštní úlevu.
"Ahoj," vydechla jsem a široce se usmála.
"Ahoj." Oplatil mi zářivým úsměvem. "Tak co tělocvik?"
Obličej mi trošinku pohasl. "Fajn," zalhala jsem.
"Vážně?" Nepřesvědčila jsem ho. Jeho oči zaostřily kousek za mne, díval se mi přes rameno, mhouřil. Pohlédla jsem za sebe a viděla záda odcházejícího Mika.
"Co je?" ptala jsem se.
Jeho oči sklouzly zpátky ke mně, stále napjaté. "Newton mi jde na nervy."
"Snad jsi zase neposlouchal?" zděsila jsem se. Po mé dobré náladě najednou nebylo ani stopy.
"Co hlava, nebolí?" zeptal se nevinně.
"Ty jsi neuvěřitelný!" otočila jsem se a vykročila směrem k parkovišti, ačkoliv jsem předtím nebyla rozhodnutá, jestli nepůjdu domů pěšky.
Rychle mě dohonil.
"To ty jsi zmínila, že jsem tě nikdy neviděl v tělocvičně - vzbudila jsi mou zvědavost." Neznělo to kajícně, tak jsem ho ignorovala.
Šli jsme mlčky - z mé strany to bylo rozzlobené, rozpačité ticho - k jeho autu. Ale kousek od něj jsem musela zastavit - obklopoval ho dav lidí, samí kluci. Pak mi došlo, že se neshlukli kolem Volva, ale kolem Rosaliina červeného kabrioletu, v očích neskrývanou závist. Nikdo z nich ani nevzhlédl, jak mezi nimi Edward proklouzl, aby si otevřel dveře. Rychle jsem nastoupila na straně spolujezdce, také nepovšimnuta.
"Okázalé," zamumlal.
"Co je to za auto?" zeptala jsem se.
"M3."
"Já nečtu Svět motorů."
"Je to BMW." Zvedl oči v sloup, nedíval se na mě, snažil se couvat, aniž by nabral automobilové nadšence.
Přikývla jsem - to už jsem slyšela.
"Pořád se zlobíš?" zeptal se, zatímco opatrně manévroval ven z parkoviště.
"Rozhodně."
Povzdechl si. "Odpustíš mi, když se omluvím?"
"Možná… když to budeš myslet opravdově. A když mi slíbíš, že už to nikdy neuděláš," stála jsem na svém.
Náhle se zatvářil šibalsky. "Co kdybych to myslel vážně a dovolil ti v sobotu řídit?" odpověděl protiútokem na moje podmínky.
Zamyslela jsem se a usoudila, že lepší nabídku pravděpodobně nedostanu. "Dohodnuto," souhlasila jsem.
"Pak mě tedy moc mrzí, že tě zlobím." Jeho oči na chvíli zahořely upřímností - a rozhodily mi srdeční rytmus - a pak přešly do rozpustilosti. "A v sobotu brzy ráno budu u vás jako na koni."
"Ehm, nevím, jak budu vysvětlovat Charliemu, kde se na příjezdové cestě vzalo to cizí Volvo."
Jeho úsměv byl teď blahosklonný. "Neměl jsem v úmyslu přijet autem."
"Jak -"
Přerušil mě. "Nedělej si s tím starosti. Budu tam, bez auta."
Nechala jsem to být. Měla jsem naléhavější otázku.
"Už je jindy?" zeptala jsem se významně.
Zamračil se. "Asi ano."
Měla jsem nasazený zdvořilý výraz a čekala jsem.
Zastavil auto. Vzhlédla jsem překvapeně - samozřejmě už jsme byli u Charlieho domu, zaparkováni za náklaďáčkem. Bylo snadnější s ním jet, když jsem se nedívala před sebe, dokud nezastavil. Když jsem se podívala zpátky na něj, měřil si mě pohledem.
"A pořád chceš vědět, proč mě nemůžeš vidět lovit?" Zdál se vážný, ale měla jsem dojem, že jsem hluboko v jeho očích spatřila stopu humoru.
"No," vysvětlovala jsem, "hlavně jsem byla zvědavá na tvou reakci."
"Vystrašil jsem tě?" Ano, rozhodně tam byl humor.
"Ne," zalhala jsem. Nespolkl to.
"Omlouvám se, že jsem tě vyděsil," pokračoval s lehkým úsměvem, ale pak všechny stopy žertování zmizely. "To mě jenom rozhodilo pomyšlení na to, že bys tam byla… zatímco bychom lovili." Čelist se mu napjala.
"To by bylo zlé?"
Promluvil se zaťatými zuby. "Mimořádně."
"Protože…?"
Zhluboka se nadechl a díval se ven z okna na husté, valící se mraky, které jako by se tlačily dolů na zem. Člověk by si na ně skoro mohl sáhnout.
"Když lovíme," promluvil pomalu, neochotně, "poddáváme se svým smyslům… které nedokážeme myslí tak silně ovládnout. Zvláště čichu. Kdybys byla kdekoliv poblíž mě, když takovým způsobem ztratím kontrolu…" zavrtěl hlavou a stále se ponuře díval na těžké mraky.
Pevně jsem držela svůj výraz pod kontrolou, protože jsem čekala, že se po mně bleskově podívá, aby posoudil mou reakci. To se taky stalo. Můj obličej však nic neprozradil.
Ale naše oči se do sebe zaklesly a ticho se prohloubilo - a změnilo. Záchvěvy elektřiny, které jsem cítila dnes odpoledne, začaly nabíjet atmosféru. Až když se mi začala točit hlava, došlo mi, že jsem přestala dýchat. Když jsem se zhluboka nadechla a prolomila tak ticho, zavřel oči.
"Bello, myslím, že bys teď měla jít dovnitř." Jeho tichý hlas byl hrubý, oči mu zase bloudily v mracích.
Otevřela jsem dveře a arktický poryv, který zavanul do auta, mi pomohl vyčistit hlavu. V obavách, že bych v tom omámeném stavu mohla zavrávorat, jsem opatrně vystoupila a zavřela za sebou dveře, aniž bych se ohlížela. Bzučení automaticky stahovaného okénka mě přimělo otočit se.
"Jo, Bello!" zavolal za mnou, hlas vyrovnanější. Naklonil se do otevřeného okénka s lehkým úsměvem na rtech.
"Ano?"
"Zítra je řada na mně," prohlásil.
"Řada? A včem?"
Úsměv se mu roztáhl ještě víc do široka a oslnivě bílé zuby zablýskly. "V kladení otázek."
A pak byl pryč, auto vyrazilo po ulici a zmizelo za rohem, než jsem si vůbec dokázala posbírat myšlenky. Usmívala jsem se, jak jsem šla k domu. Kdyby nic jiného, bylo jasné, že zítra má v plánu se se mnou zase vidět.
Tu noc hrál Edward hlavní roli v mých snech jako obvykle. Ovšem klima mého nevědomí se změnilo. Vibrovalo tou elektřinou, která nabíjela odpolední atmosféru, a já jsem se neklidně převracela a často jsem se budila. Až v časných ranních hodinách jsem konečně upadla do vyčerpaného bezesného spánku.

Vyptávání-2

1. února 2010 v 22:13 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺
"Ty s námi dnes sedět nebudeš, viď?" uhodla.
"Myslím, že ne." Nemohla jsem si být jistá, že mi Edward zase nevhodně nezmizí.
Ale za dveřmi učebny španělštiny, opřený o zeď - svou krásou podobný řeckému bohu - stál Edward a čekal na mě. Jessica na něj pohlédla, zakoulela očima a odešla.
"Uvidíme se později, Bello." Její hlas byl nabitý narážkami. Možná budu muset vypnout zvonění na telefonu.
"Ahoj," jeho hlas byl pobavený a podrážděný současně. Poslouchal, to bylo jasné.
"Čau."
Nenapadlo mě nic, co bych dalšího měla říct, a on nemluvil - předpokládala jsem, že čeká na příležitost - takže jsme šli do jídelny mlčky. Jít s Edwardem během frmolu o polední přestávce mi hodně připomínalo můj první den tady; každý na mě zíral.
Vedl mě do fronty a pořád ještě nepromluvil, ačkoliv po mně každých pár vteřin šlehl hloubavým pohledem. Zdálo se mi, že na jeho tváři podráždění vítězí nad pobavením. Nervózně jsem si pohrávala se zipem na bundě.
Přistoupil k pultu a naplnil podnos jídlem.
"Co to děláš?" namítla jsem. "Snad to nebereš všechno pro mě?"
Zavrtěl hlavou a postoupil dopředu, aby zaplatil jídlo.
"Půlka je pro mě, samozřejmě."
Zvedla jsem obočí.
Vedl mě na to samé místo, kde jsme už jednou předtím seděli. Z druhé strany dlouhého stolu na nás pobaveně zírala skupinka maturantů, jak jsme si sedli proti sobě. Edward si toho nevšímal.
"Vezmi si, co chceš," nabídl a postrčil podnos ke mně.
"Jsem zvědavá," začala jsem, vzala si jablko a otáčela ho v rukou, "co bys dělal, kdyby tě někdo nutil sníst nějaké jídlo?"
"Ty jsi pořád zvědavá." Zašklebil se a zavrtěl hlavou. Zadíval se mi do očí a neuhýbal pohledem, zatímco zvedl z podnosu plátek pizzy, schválně si ukousl velké sousto, rychle žvýkal a pak polkl. Dívala jsem se s očima vykulenýma.
"Kdyby tě někdo nutil jíst bláto, taky bys to dokázala, viď?" zeptal se blahosklonně.
Nakrčila jsem nos. "Jednou jsem to udělala… z přinucení," přiznala jsem. "Nebylo to tak špatné."
Zasmál se. "Myslím, že mě to nepřekvapuje." Zdálo se, že něco za mým ramenem upoutalo jeho pozornost.
"Jessica analyzuje všechno, co dělám - později ti to podrobně rozebere." Postrčil zbytek pizzy ke mně. Zmínka o Jessice mu vrátila do rysů náznak předchozího podráždění.
Odložila jsem jablko a ukousla si pizzy. Dívala jsem se stranou, věděla jsem, že začne sám.
"Takže ta servírka byla pěkná, říkáš?" zeptal se jako by nic.
"Ty sis toho vážně nevšiml?"
"Ne. Nevěnoval jsem jí pozornost. Měl jsem plnou hlavu jiných věcí."
"Chudák holka." Teď jsem si mohla dovolit být velkorysá.
"Něco z toho, co jsi řekla Jessice… no, dělá mi to starosti." Nenechal se rozptýlit. Hlas měl nakřáplý a díval se na mě zpod svých řas ustaranýma očima.
"Nepřekvapuje mě, že jsi slyšel něco, co se ti nelíbilo. Víš, co se říká o těch, kdo poslouchají potají," připomněla jsem mu.
"Varoval jsem tě, že budu poslouchat."
"A já jsem varovala tebe, že nebudeš chtít slyšet všechno, co si myslím."
"To jistě, to jsi mě varovala," souhlasil, ale jeho hlas byl stále hrubý. "Nemáš ovšem tak docela pravdu. Já chci vědět, co si myslíš - všechno. Jenom si přeju… aby sis některé věci nemyslela."
Zamračila jsem se. "To je docela rozdíl."
"Ale o to v tuto chvíli zrovna nejde."
"Tak o co jde?" Nakláněli jsme se teď k sobě přes stůl. Své velké bílé ruce měl složené pod bradou; já jsem si pravou rukou objímala krk. Musela jsem si připomínat, že jsme v přeplněné jídelně, kde se na nás pravděpodobně dívá mnoho očí. Bylo snadné ponořit se do naší vlastní soukromé, napjaté bublinky.
"Vážně věříš, že tobě na mně záleží víc, než mně záleží na tobě?" zamumlal a naklonil se ke mně při těch slovech ještě blíž, jeho temně zlaté oči byly pronikavé.
Snažila jsem se vzpomenout si, jak se vydechuje. Musela jsem se podívat jinam, než se mi to vybavilo.
"Už to zase děláš," zabručela jsem.
Vykulil překvapeně oči. "Co?"
"Omamuješ mě," přiznala jsem a snažila se soustředit, když jsem se podívala zpátky na něj.
"Aha." Zamračil se.
"To není tvoje chyba," povzdechla jsem si. "Nemůžu si pomoct."
"Odpovíš na mou otázku?"
Podívala jsem se dolů. "Ano."
"Ano, odpovíš, nebo ano, vážně si to myslíš?" Byl zase podrážděný.
"Ano, vážně si to myslím." Oči jsem měla sklopené, sledovala jsem vzor nepravých dřevěných let natištěných na laminu. Ticho se vleklo. Paličatě jsem odmítala být první, kdo ho tentokrát prolomí, a tvrdě jsem bojovala proti pokušení kouknout se, jak se tváří.
Nakonec promluvil, hlas měl sametově měkký. "Mýlíš se."
Vzhlédla jsem a uviděla, že jeho oči jsou něžné.
"To nemůžeš vědět," nesouhlasila jsem šeptem. Zavrtěla jsem hlavou v pochybách, ačkoliv se mi po jeho slovech srdce rozbušilo a hrozně moc jsem jim chtěla věřit.
"Co tě vede k takovému přesvědčení?" Jeho křišťálově průzračné topazové oči byly pronikavé - snažil se - marně, jak jsem předpokládala - vyčíst pravdu přímo v mé mysli.
Oplácela jsem mu pohled a usilovně jsem se snažila zachovat si chladnou hlavu, abych našla nějaký způsob, jak to vysvětlit. Jak jsem pátrala po slovech, viděla jsem, že je čím dál netrpělivější; začal se mračit, frustrovaný z mého mlčení. Sundala jsem ruku z krku a zvedla jeden prst.
"Nech mě přemýšlet," naléhala jsem. Jeho výraz se vyjasnil, byl spokojený, když viděl, že mám v úmyslu odpovědět. Položila jsem ruku na stůl a přisunula k ní tu druhou, takže jsem dlaně stiskla k sobě. Dívala jsem se na své ruce, spojovala a rozpojovala prsty, a konečně jsem promluvila.
"No, když pominu to, co je zřejmé, tak někdy…" zaváhala jsem. "Nevím to jistě - já myšlenky číst neumím - ale někdy se zdá, jako by ses loučil, i když říkáš něco jiného." Nedokázala jsem lépe shrnout pocit úzkosti, který ve mně jeho slova někdy vzbuzovala.
"Vnímavá," zašeptal. A moje úzkost se zase vrátila, vyplavala na povrch, protože potvrzoval můj strach. "To je ovšem přesně to, proč se mýlíš," začal vysvětlovat, ale pak přimhouřil oči. "Co tím myslíš, 'to, co je zřejmé'?"
"No, vždyť se na mě podívej," řekla jsem - zbytečně, protože už se díval. "Jsem naprosto obyčejná - no, až na ty zápory, že občas utíkám hrobníkovi z lopaty a jsem tak neohrabaná, že to až hraničí s postižením. A pak se podívej na sebe." Mávla jsem rukou k němu, abych poukázala na všechnu tu jeho ohromující dokonalost.
Obočí se mu na okamžik rozzlobeně vyklenulo, ale pak se zase vyhladilo, jak se mu v očích objevil chápavý výraz. "Ty sebe samu nevidíš moc jasně, víš. Připustím, že máš naprostou pravdu ohledně těch záporných věcí," ponuře se uchechtl, "ale neslyšela jsi, co si o tobě myslel každý kluk v téhle škole ten první den."
Zamrkala jsem, celá ohromená. "Tomu nevěřím…" zamumlala jsem si pro sebe.
"Věř mi aspoň tentokrát - ty jsi všechno možné, jenom ne obyčejná."
Moje rozpaky byly mnohem silnější než moje radost z jeho procítěného pohledu, když tohle říkal. Rychle jsem mu připomněla svůj původní argument.
"Ale já se neloučím," poukázala jsem.
"Nechápeš? To právě dokazuje, že mám pravdu. Mně na tobě záleží víc, protože když to dokážu," zavrtěl hlavou, zdálo se, že s tou myšlenkou bojuje, "jestliže je správné odejít, abych tě udržel v bezpečí, pak radši budu trpět sám, než abych ti ublížil."
Podívala jsem se nasupeně. "A nemyslíš, že já bych udělala to samé?"
"Ty by ses takhle nikdy nemusela rozhodovat."
Najednou se jeho nepředvídatelná nálada změnila; rozpustilý, odbourávající úsměv změnil jeho rysy. "Samozřejmě, udržovat tě v bezpečí mi začíná připadat jako práce na plný úvazek, která vyžaduje mou stálou přítomnost."
"Dneska se mě ještě nikdo ze světa sprovodit nepokoušel," připomněla jsem mu, vděčná za odlehčenější téma. Nechtěla jsem, aby ještě mluvil o rozchodu. Kdybych musela, asi bych si sama přivodila nějaké nebezpečí, jen abych si ho udržela nablízku… Zahnala jsem tu myšlenku dřív, než ji jeho rychlé oči mohly z mého obličeje vyčíst. Rozhodně by mě dostala do maléru.
"Přesto," dodal.
"Přesto," přitakala jsem; hádala bych se, ale teď jsem chtěla, aby očekával katastrofy.
"Mám pro tebe další otázku." Jeho obličej byl stále uvolněný.
"Střílej."
"Opravdu musíš jet tuhle sobotu do Seattlu, nebo to byla jenom výmluva, abys nemusela odmítat všechny své obdivovatele?"
Ušklíbla jsem se při té vzpomínce. "Víš, já jsem ti tu věc s Tylerem ještě nezapomněla," varovala jsem ho. "To je tvoje chyba, že si dělal iluze, že s ním půjdu na stužkovací slavnost."
"No, našel by příležitost, jak si s tebou promluvit, i beze mě - já jsem jenom vážně chtěl vidět, jak se budeš tvářit," uchechtl se. Byla bych rozzlobenější, kdyby jeho smích nebyl tak úchvatný. "Kdybych tě pozval já, odmítla bys i mě?" zeptal se a stále se pro sebe smál.
"To asi ne," připustila jsem. "Ale později bych to zrušila - předstírala bych nemoc nebo vyvrtnutý kotník."
Byl zmatený. "Ale proč, prosím tě?"
Smutně jsem zavrtěla hlavou. "Tys mě asi nikdy neviděl v tělocvičně, ale myslela bych si, že to pochopíš."
"Máš na mysli skutečnost, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bys našla něco, oč zakopneš?"
"Samozřejmě."
"To by nebyl problém." Byl velmi sebejistý. "Všechno záleží na tom, kdo tě vede." Viděl, že chci protestovat, a umlčel mě. "Ale ještě jsi mi neodpověděla - jsi rozhodnutá jet do Seattlu, nebo by ti nevadilo, kdybychom podnikli něco jiného?"
Jakmile mluvil o "nás", byla jsem se vším svolná.
"Jsem ochotná zvážit i jiné možnosti," připustila jsem. "Ale chci tě požádat o laskavost."
Podíval se obezřetně, jako vždycky, když jsem žádala něco, co dopředu neznal. "O jakou?"
"Můžu řídit já?"
Zamračil se. "Proč?"
"No, hlavně proto, že když jsem řekla Charliemu, že jedu do Seattlu, tak se výslovně zeptal, jestli jedu sama, a tehdy jsem odpověděla ano. Kdyby se zase zeptal, pravděpodobně bych mu nelhala, i když myslím, že se znovu nezeptá, ale když nechám náklaďáček doma, tak mu to bude podezřelé. A navíc mě tvoje řízení děsí."
Obrátil oči v sloup. "Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení." Znechuceně zavrtěl hlavou a pak se na mě znovu vážně podíval. "Ty nechceš říct svému otci, že strávíš den se mnou?" V jeho otázce byl podtón, kterému jsem nerozuměla.
"U Charlieho méně vždy znamená více." O tom jsem byla přesvědčená. "Kam vůbec pojedeme?"
"Počasí bude pěkné, takže se budu držet stranou od lidí… a ty můžeš zůstat se mnou, jestli budeš chtít." Zase nechával volbu na mně.
"Ukážeš mi, cos měl na mysli o tom slunci?" zeptala jsem se, vzrušená představou, že mi odhalí další z tajemství.
"Ano." Usmál se, pak se odmlčel. "Ale jestli nechceš být… se mnou o samotě, přesto bych byl radši, kdybys nejezdila sama do Seattlu. Děsím se pomyšlení na potíže, do kterých by ses dokázala dostat v tak velkém městě."
To se mě dotklo. "Phoenix je třikrát větší než Seattle - jen podle počtu obyvatel. Podle skutečné rozlohy -"
"Jasně," přerušil mě, "ale ve Phoenixu jsi to evidentně ještě neměla spočítané. Takže bych byl radši, kdybys zůstala se mnou." Jeho oči si zase zahrály tu nefér hru na omamování.
Nedokázala jsem oponovat, ať jeho očím, nebo jeho pohnutkám, a stejně šlo o čistě akademickou debatu. "Náhodou, mně nevadí být s tebou o samotě."
"Já vím," povzdechl si, zadumaný. "Ale měla bys o tom říct Charliemu."
"Proč bych to proboha dělala?"
Jeho oči byly najednou zuřivé. "Abych měl aspoň malou pohnutku přivézt tě zpátky!"
Polkla jsem. Ale po chvilce přemýšlení jsem si byla jistá. "Myslím, že to risknu."
Hněvivě vydechl a podíval se jinam.
"Mluvme o něčem jiném," navrhla jsem.
"O čem si chceš povídat?" zeptal se. Byl stále rozzlobený.
Rozhlédla jsem se kolem nás, abych se přesvědčila, že nás nikdo nemůže poslouchat. Jak jsem vrhala pohledy po místnosti, zachytila jsem oči jeho sestry Alice, která se na mě dívala. Ostatní se dívali na Edwarda. Rychle jsem se podívala stranou, zpátky na něj, a zeptala jsem se na první věc, která mě napadla.
"Proč jste minulý víkend jeli do těch Goat Rocks… na lov? Charlie říkal, že to není dobré místo na táboření, kvůli medvědům."
Zíral na mě, jako kdyby mi unikalo něco naprosto evidentního.
"Medvědi?" vydechla jsem a on se usmál. "No ale medvědi nemají lovnou sezónu," dodala jsem upjatě, abych zakryla svůj šok.
"Kdybys pozorně četla zákony, všimla by sis, že se v nich mluví jenom o lovu se zbraní," informoval mě.
Pobaveně sledoval, jak mi to pomalu dochází.
"Medvědi?" zopakovala jsem ztěžka.
"Emmett má nejradši grizzlyho." Jeho hlas byl stále ledabylý, ale jeho oči pozorně sledovaly mou reakci. Snažila jsem se dát se dohromady.
"Hmmm," zabručela jsem a ukousla si další kousek pizzy, abych se mohla podívat jinam. Pomalu jsem žvýkala a pak jsem se dlouze napila coly, aniž bych vzhlédla.
"Takže," řekla jsem po chvíli, když jsem se konečně setkala s jeho nyní napjatým pohledem. "Co máš nejradši ty?"
Zvedl jedno obočí a koutky jeho úst se mu stočily nesouhlasně dolů. "Pumu."
"Aha," pronesla jsem zdvořile nezaujatým tónem a znovu jsem popadla svou limonádu.
"Samozřejmě," řekl a jeho tón odrážel ten můj, "musíme být opatrní, abychom neuváženým lovem nepoškodili životní prostředí. Snažíme se soustředit na oblasti, kde se přemnožují predátoři - akční rádius rozšiřujeme podle potřeby. Tady je vždycky spousta jelenů a losů, a ti by nám stačili, ale co by to bylo za zábavu?" usmál se škádlivě.
"No jasně, co?" zamumlala jsem s dalším kouskem pizzy v puse.
"Počátek jara je Emmettova nejoblíbenější lovná sezóna medvědů - právě se probouzejí ze zimního spánku, takže je snadné je rozdráždit." Usmál se, jak si vzpomněl na nějaký vtip.
"Jasně, není nic zábavnějšího než rozdrážděný grizzly," souhlasila jsem, přikyvujíc.
Ušklíbl se a zavrtěl hlavou. "Pověz mi, co si opravdu myslíš, prosím."
"Snažím se představit si to - ale nemůžu," přiznala jsem. "Jak lovíte medvědy beze zbraní?"
"Ale my máme zbraně." Zablýskl svými lesklými zuby v krátkém hrozivém úsměvu. Potlačila jsem zachvění, než mě stihlo roztřást. "Jenom se na ně nepamatuje v zákonech o lovu. Jestli jsi někdy v televizi viděla útočit medvěda, měla by sis dokázat představit, jak Emmett loví."
Nedokázala jsem potlačit další zachvění, které mi projelo po páteři. Koukla jsem přes jídelnu na Emmetta, vděčná, že se nedívá mým směrem. Tlusté provazce svalů, které mu vystupovaly na pažích a trupu, mi teď připadaly ještě hrozivější.
Edward sledoval můj pohled a zahihňal se. Zírala jsem na něj, vynervovaná.
"Ty jsi taky jako medvěd?" zeptala jsem se potichu.
"Spíš jako ta puma, nebo tak to o mně říkají," prohlásil bezstarostně. "Možná, že to, jakému zvířeti dáváme přednost, o nás nějakým způsobem vypovídá."
Pokusila jsem se o úsměv. "Možná," zopakovala jsem. Ale hlavu jsem měla plnou protiřečících si představ, které jsem nedokázala sjednotit. "Mohla bych to někdy vidět?"
"Absolutně ne!" Obličej mu zbělel ještě více než obvykle a jeho oči byly najednou zuřivé. Opřela jsem se, ohromená, a - ačkoliv bych mu to nikdy nepřiznala - vystrašená jeho reakcí. On se také opřel a založil si ruce na prsou.
"Příliš by mě to vyděsilo?" zeptala jsem se, když jsem zase dokázala ovládat svůj hlas.
"Kdyby to tak bylo, vzal bych tě ven ještě dnes večer," řekl a jeho hlas by řezavý. "Ty potřebuješ zdravou dávku strachu. Nic by ti neprospělo víc."
"Tak proč?" naléhala jsem a snažila se ignorovat jeho rozzlobený výraz.
Dlouhou chvíli se na mě díval.
"Až jindy," řekl nakonec. Vstal jedním plynulým pohybem. "Přijdeme pozdě."
Rozhlédla jsem se kolem a překvapilo mě, že má pravdu a že jídelna už se skoro vylidnila. Když jsem byla s ním, čas a místo kolem mě jako by přestaly existovat, naprosto jsem o nich ztrácela povědomí. Vyskočila jsem a popadla svůj batoh z opěradla židle.
"Takže jindy," souhlasila jsem. Však já na to nezapomenu.

Vyptávání-1

1. února 2010 v 22:12 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺

10. VYPTÁVÁNÍ

Ráno bylo velmi těžké přesvědčit tu část mé osobnosti, která tvrdila, že včerejší noc byla jen sen. Na mé straně nestála ani logika, ani selský rozum. Držela jsem se věcí, které jsem si nemohla vyfantazírovat - třeba jeho vůně. Byla jsem si jistá, že tohle se mi nikdy nemohlo jen tak zdát.
Venku za oknem bylo mlhavo a naprosto dokonalá tma. Neměl žádný důvod nebýt dnes ve škole. Oblékla jsem se teple, měla jsem na paměti, že nemám bundu. Další důkaz, že moje vzpomínky jsou pravdivé.
Když jsem sešla dolů, Charlie už byl zase pryč - šla jsem později, než jsem si uvědomovala. Polkla jsem na tři kousnutí čokoládovou tyčinku, zapila to mlékem přímo z krabice a pak jsem spěchala ven ze dveří. Doufala jsem, že déšť počká, dokud nenajdu Jessiku.
Bylo neobvykle mlhavo; vzduch byl skoro jako zakouřený. Mlha byla ledově studená, když se mi přilepila na obnaženou kůži obličeje a krku. Nemohla jsem se dočkat, až si v autě pustím topení. Mlha byla tak hustá, že jsem ujela několik stop po příjezdové cestě, než jsem si všimla, že na ní stojí další auto. Srdce mi zadunělo, zajíklo se a pak se zase rozběhlo dvojnásobnou rychlostí.
Neviděla jsem, odkud přišel, ale najednou tam stál a otvíral mi dveře.
"Nechceš jet dneska se mnou?" zeptal se, pobavený tím, že mě zase vyvedl z míry. V jeho hlasu byla nejistota. Opravdu mi dával na vybranou - mohla jsem odmítnout, a on v to částečně doufal. Byla to marná naděje.
"Chci, děkuju," odpověděla jsem a snažila se udržet klidný hlas. Jak jsem nastoupila do vyhřátého auta, všimla jsem si, že přes opěrku hlavy na sedadle spolujezdce je přehozené jeho hnědé sako. Dveře se za mnou zavřely a dříve, než by mělo být možné, seděl vedle mě a startoval auto.
"Přinesl jsem ti sako. Nechci, abys onemocněla nebo tak." Jeho hlas byl rezervovaný. Všimla jsem si, že sám žádné sako nemá, jenom světle šedý svetr s výstřihem do véčka. Tkanina zase těsně obepínala jeho dokonale svalnatou hruď. Jenom díky tomu krásnému obličeji jsem dokázala odtrhnout pohled od jeho těla.
"Nejsem cukrová panenka," protestovala jsem, ale přitáhla jsem si sako na klín a prostrčila paže těmi příliš dlouhými rukávy, zvědavá, jestli je ta vůně opravdu tak příjemná, jak jsem si ji pamatovala. Byla lepší.
"Vážně?" opáčil hlasem tak tichým, že jsem si nebyla jistá, jestli chtěl, abych to slyšela.
Jeli jsme zamlženými ulicemi, zase moc rychle, a připadali jsme si divně. Alespoň já tedy ano. Včera večer všechny zábrany padly… téměř všechny. Nevěděla jsem, jestli k sobě budeme stále tak upřímní. Svazovalo mi to jazyk. Čekala jsem, až promluví.
Otočil se a usmál se na mě. "Copak, dneska žádných dvacet otázek?"
"Trápí tě moje otázky?" zeptala jsem se s úlevou.
"Ne tolik jako tvoje reakce." Tvářil se, jako když vtipkuje, ale nemohla jsem si být jistá.
Zamračila jsem se. "Reaguju špatně?"
"Ne, to je ten problém. Bereš všechno tak v klidu - to je nepřirozené. Nutí mě to přemítat, co si vážně myslíš."
"Vždycky ti říkám, co si opravdu myslím."
"Ale vybíráš jen něco," obvinil mě.
"Nijak moc."
"Dost, aby mě to dovádělo k šílenství."
"Ty to nechceš slyšet," zamumlala jsem skoro šeptem. Jakmile byla ta slova venku, hned jsem jich litovala. Bolest v mém hlasu byla velmi slabá; mohla jsem jenom doufat, že si jí nevšiml.
Neodpověděl a já jsem přemítala, jestli jsem pokazila atmosféru. Jeho obličej byl nečitelný. Zajížděli jsme na školní parkoviště. Něco mi opožděně došlo.
"Kde máš zbytek rodiny?" zeptala jsem se - byla jsem hrozně ráda, že jsem s ním sama, ale vzpomněla jsem si, že jeho auto bývá obvykle plné.
"Jeli s Rosalií." Pokrčil rameny, zatímco parkoval vedle nablýskaného červeného kabrioletu se zataženou střechou. "Okázalé, viď?"
"Hm, páni," vydechla jsem. "Když má tohle, proč jezdí s tebou?"
"Jak jsem říkal, je to okázalé. Snažíme se splynout."
"Tobě se to nedaří." Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou, jak jsme vystupovali z auta. Už jsem neměla zpoždění; díky jeho šílené jízdě jsem se dostala do školy v dostatečném předstihu. "Tak proč jela Rosalie dneska svým autem, když je tak nápadné?"
"Nevšimla sis? Já teď porušuju všechna pravidla." Počkal na mě před autem a pak šel ke škole těsně vedle mě. Chtěla jsem překonat tu krátkou vzdálenost, natáhnout ruku a dotknout se ho, ale bála jsem se, že by se mu to nelíbilo.
"Proč vůbec máte takováhle auta?" přemítala jsem nahlas. "Když vám jde o to, abyste měli soukromí?"
"Je to požitek," připustil s rozpustilým úsměvem. "Všichni máme rádi rychlou jízdu."
"Jasně," zamumlala jsem šeptem.
Pod převislou střechou jídelny čekala Jessica, oči jí div nevypadly z důlků. Přes rameno, bohudíky, měla mou bundu.
"Ahoj, Jessiko," pozdravila jsem, když jsme byli krok od ní. "Dík, žes nezapomněla." Podala mi bundu beze slov.
"Dobré ráno, Jessiko," pozdravil ji Edward zdvořile. Nebyla to vážně jeho chyba, že měl tak neodolatelný hlas. Nebo podmanivé oči.
"Ehm… ahoj." Upřela na mě své velké oči ve snaze posbírat své zmatené myšlenky. "Asi se uvidíme na trigonometrii, viď." Věnovala mi významný pohled a já jsem potlačila povzdech. Co jí pro všechno na světě řeknu?
"Jo, tam se uvidíme."
Odešla, ale dvakrát se zastavila, aby se po nás podívala přes rameno.
"Co jí řekneš?" zamumlal Edward.
"Hele, myslela jsem si, že mi neumíš číst myšlenky!" zasyčela jsem.
"Neumím," řekl zaraženě. Pak, když pochopil, oči se mu rozjasnily. "Ovšem umím číst její - bude na tebe čekat a jak přijdeš do třídy, hned se na tebe vrhne."
Zasténala jsem, jak jsem si stahovala jeho sako a podávala mu ho. Pak jsem si navlékla svou bundu. Přehodil si sako přes ruku.
"Tak co jí řekneš?"
"Malou nápovědu?" zaprosila jsem. "Co chce vědět?"
Zavrtěl hlavou, uličnicky se zašklebil. "To není fér."
"Ne, nepodělit se o to, co víš - to není fér."
Na chvilku zvolnil, jak jsme šli. Zastavili jsme se přede dveřmi učebny, kde jsem měla první hodinu.
"Chce vědět, jestli spolu tajně randíme. A chce vědět, co ke mně cítíš," řekl nakonec.
"Týjo. Co bych měla říct?" snažila jsem se udržet svůj výraz velmi nevinný. Lidé cestou do třídy chodili kolem nás, pravděpodobně zírali, ale já jsem je skoro nevnímala.
"Hmmm." Zastavil se, aby chytil uvolněnou kadeř vlasů, které se mi uvolnily z gumičky na krku, a zavinul ji zpátky na místo. Srdce se mi hyperaktivně rozbušilo. "Předpokládám, že na to první bys jí mohla říct ano… jestli ti to nevadí - je to snadnější než jakékoli další vysvětlování."
"Mně to nevadí," hlesla jsem slabě.
"A pokud jde o její druhou otázku… no, sám si na ni rád poslechnu odpověď." Jeden koutek úst povytáhl do mého oblíbeného nevyrovnaného úsměvu. Nestihla jsem tak rychle popadnout dech, abych na tu poznámku odpověděla. Otočil se a odcházel.
"Uvidíme se u oběda," zavolal na mě přes rameno. Tři lidé vcházející do dveří se zastavili a podívali se na mě.
Spěchala jsem do třídy, zrudlá a podrážděná. Podvodník jeden. Teď jsem si dělala ještě větší starosti kvůli tomu, co mám říct Jessice. Posadila jsem se na své obvyklé místo a rozzlobeně jsem práskla taškou na zem.
"Ahoj, Bello," pozdravil Mike z místa vedle mě. Vzhlédla jsem. Měl divný, téměř odevzdaný pohled. "Jak bylo v Port Angeles?"
"Jak bylo…" Nevěděla jsem, jak to shrnout. "Skvěle," dokončila jsem chabě. "Jessica si koupila vážně krásné šaty."
"Říkala něco o pondělním večeru?" zeptal se a oči se mu rozjasnily. Usmála jsem se, jaký obrat rozhovor nabral.
"Říkala, že si to vážně užila," ujistila jsem ho.
"Fakticky?" zeptal se nadšeně.
"No jasně."
Pan Mason pak okřikl třídu, aby bylo ticho, a požádal, abychom se věnovali svým písemkám. Angličtina a pak občanka uběhly ani nevím jak, protože jsem si dělala starosti, jak všechno vysvětlím Jessice, a děsila jsem se toho, že Edward skrze její myšlenky bude opravdu poslouchat, co jsem řekla. Tahle jeho dovednost mohla být pěkně na obtíž - pokud mi s její pomocí zrovna nezachraňoval život.
Na konci druhé hodiny už byla mlha téměř rozpuštěná, ale den byl stále tmavý, nebe zatažené nízkými, utlačujícími mraky. Usmála jsem se na ně.
Edward měl samozřejmě pravdu. Když jsem vstoupila do třídy před trigonometrií, Jessica už seděla na svém místě v zadní řadě a málem nadskakovala vzrušením. Váhavě jsem si šla sednout vedle ní ve snaze přesvědčit sebe samu, že bude lepší mít to za sebou co nejdřív.
"Pověz mi všechno!" poručila, ještě než jsem dosedla.
"Co chceš vědět?" vytáčela jsem se.
"Co se stalo včera večer?"
"Koupil mi večeři a pak mě dovezl domů."
Zírala na mě, její výraz byl pochybovačně neústupný. "Jak ses dostala domů tak rychle?"
"Jezdí jako maniak. Bylo to děsivé." Doufala jsem, že tohle slyšel.
"Bylo to jako rande - řekla jsi mu, že se tam setkáte?"
Na to jsem nepomyslela. "Ne - byla jsem vážně překvapená, když jsem ho tam viděla."
Její rty se zkrabatily nespokojeností nad průhlednou upřímností v mém hlasu.
"Ale dneska tě vyzvedl cestou do školy?" pokračovala.
"Ano - to bylo taky překvapení. Všiml si, že jsem včera večer neměla bundu," vysvětlovala jsem.
"Takže půjdete zase ven?"
"Nabídl mi, že mě v sobotu doveze do Seattlu - protože si myslí, že můj náklaďáček to nezvládne - to se počítá?"
"Ano," přikývla.
"No, tak tedy ano."
"Pá-á-ni," natáhla to slovo do tří slabik. "Edward Cullen."
"Já vím," souhlasila jsem. "Páni" na to ani nestačilo.
"Počkej!" ruce jí vylétly dlaněmi ke mně, jako kdyby zastavovala dopravu. "Políbil tě?"
"Ne," zamumlala jsem. "To tak není."
Vypadala nespokojeně. Jsem si jistá, že já taky.
"Myslíš, že v sobotu…?" zvedla obočí.
"O tom vážně pochybuju." Nespokojenost v mém hlase byla jen chabě zastíraná.
"O čem jste si povídali?" šeptem ze mě mačkala informace. Hodina už začala, ale pan Varner nedával pozor a my jsme nebyly jediné, kdo si ještě povídal.
"Nevím, Jess, o spoustě věcí," zašeptala jsem zpátky. "Trochu jsme si povídali o eseji na angličtinu." Trochu, trošičku, trošilínku. Myslím, že to zmínil jen tak mimochodem.
"Prosím tě, Bello," zaprosila. "Pověz mi nějaké podrobnosti."
"No… dobře, tak jednu mám. Měla bys vidět tu servírku, jak s ním flirtovala - bylo to přes míru. Ale on jí nevěnoval vůbec žádnou pozornost." Ať si z toho vybere, co chce.
"To je dobré znamení," přikývla. "Byla hezká?"
"Moc - a bylo jí asi tak devatenáct nebo dvacet."
"Tím líp. Určitě se mu líbíš."
"Taky si to myslím, ale těžko říct. Je vždycky tak tajnůstkářsky," dodala jsem s povzdechem.
"Nevím, kde bereš tu odvahu být s ním o samotě," vydechla.
"Proč?" byla jsem šokovaná, ale ona mou reakci nepochopila.
"Je takový… nahání strach. Nevěděla bych, co mu říkat." Udělala obličej, pravděpodobně si vzpomněla na dnešní ráno nebo včerejší večer, když na ni upřel zdrcující sílu svých očí.
"Taky mám určité potíže udržet myšlenky, když jsem s ním," přiznala jsem se.
"Aha, tak to tedy je. On je vážně neuvěřitelně úžasný." Jessica pokrčila rameny, jako kdyby se tím vysvětlovaly všechny nedostatky. A soudě podle jejího pohledu, jí tohle vysvětlení stačilo.
"Je na něm mnohem víc než to."
"Vážně? A co třeba?"
Zamrzelo mě, že jsem neskončila dřív. A taky jsem pevně doufala, že stran toho poslouchání si dělal jenom legraci.
"Neumím to správně vysvětlit… ale ještě neuvěřitelnější je to, co se skrývá za tou tváří." Upír, který chce být hodný - který pobíhá kolem a zachraňuje lidské životy, aby nebyl zrůda… zírala jsem na přední stěnu místnosti.
"Je to možné?" zachichotala se.
Ignorovala jsem ji, snažila jsem se tvářit, jako že dávám pozor, co říká pan Varner.
"Takže ho máš ráda." Nehodlala to ještě vzdát.
"Ano," odpověděla jsem stručně.
"Chci říct, máš ho opravdu ráda?" naléhala.
"Ano," řekla jsem znovu a začervenala se. Doufala jsem, že tento detail se v jejích myšlenkách nezobrazí.
Už měla dost jednoslabičných odpovědí. "Jak moc ho máš ráda?"
"Hrozně moc," zašeptala jsem. "Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct." Povzdechla jsem si, jeden ruměnec přešel do druhého.
Pak bohudíky pan Varner Jessiku vyvolal.
Během hodiny už nedostala šanci zase na to téma začít, a jakmile se ozvalo zvonění, podnikla jsem úhybný manévr.
"Na angličtině se mě Mike ptal, jestli ses nějak zmiňovala o pondělním večeru," nadhodila jsem.
"Děláš si legraci! Cos mu řekla?!" vydechla, naprosto vyvedená z míry.
"No, že jsi říkala, že sis to moc užila - myslím, že ho to potěšilo."
"Pověz mi přesně, co říkal, a cos mu přesně odpověděla!"
Strávily jsme zbytek cesty rozpitváváním větných struktur a většinu španělštiny podrobným popisem výrazů Mikova obličeje. Nebyla bych tak ochotná to líčit, kdybych se nebála, že se předmět hovoru stočí zpátky na mě.
A pak zvonění oznámilo oběd. Jak jsem vyskočila ze své židle a chvatně nahrnula učebnice do tašky, můj oživlý výraz musel Jessiku trknout.

Teorie-2

1. února 2010 v 22:11 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺
"To je chyba?" Slyšela jsem smutek ve svém hlase, ale nevěděla jsem, jestli ho slyšel také.
"Velmi nebezpečná," zamumlal.
Pak jsme oba mlčeli. Sledovala jsem, jak se světlomety otáčejí v ohybech silnice. Pohybovaly se příliš rychle; nevypadalo to skutečně, spíš jako videohra. Byla jsem si vědoma, že čas ubíhá tak rychle jako černá silnice pod námi, a strašně jsem se bála, že už nikdy nebudu mít další šanci takhle s ním být - povídat si na rovinu, bez zábran. Jeho slova věstila konec, a já jsem se té představy děsila. Nemohla jsem promeškat ani minutu z těch, které mi ještě zbývaly.
"Pověz mi víc," žádala jsem zoufale a nestarala jsem se, co říkal, jen jsem chtěla znovu slyšet jeho hlas.
Rychle se na mě podíval, udivený změnou mého tónu. "Co víc chceš vědět?"
"Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí," navrhla jsem a hlas jsem stále měla zabarvený zoufalstvím. Uvědomila jsem si, že mám mokré oči, a potlačovala jsem smutek, který se mě snažil přemoct.
"Protože nechci být stvůra." Jeho hlas byl velmi tichý.
"Ale zvířata nestačí?"
Odmlčel se. "Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životě na tofu a sójovém mléku; říkáme si vegetariáni, je to takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad - nebo spíš žízeň. Ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou." Jeho tón nabral zlověstný nádech. "Někdy je to obtížnější než jindy."
"Teď je to pro tebe moc obtížné?" zeptala jsem se.
Povzdechl si. "Ano."
"Ale hlad nemáš," řekla jsem přesvědčeně - bylo to tvrzení, ne otázka.
"Proč si to myslíš?"
"Poznám ti to na očích. Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi - muži obzvlášť - jsou podrážděnější, když mají hlad."
Zachechtal se. "Ty jsi všímavá, viď?"
Neodpověděla jsem; jenom jsem poslouchala zvuk jeho smíchu a zapisovala si ho do paměti.
"Byl jsi s Emmettem na lovu, tento víkend?" zeptala jsem se, když bylo zase ticho.
"Ano." Na vteřinku se odmlčel, jako kdyby se rozhodoval, jestli něco dodá, nebo ne. "Nechtěl jsem odjet, ale bylo to nutné. Je trochu lehčí být s tebou, když nemám žízeň."
"Proč jsi nechtěl odjet?"
"Jsem z toho… nervózní… když tě nemám nablízku." Jeho oči byly něžné, ale naléhavé, a zdálo se, že mi pod jejich pohledem měknou kosti v těle. "Nežertoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek žádal, aby ses snažila nespadnout do oceánu nebo se nedala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapený, že jsi přežila celý víkend bez jizev." Zavrtěl hlavou a pak se zdálo, že si na něco vzpomněl. "No, vlastně ne tak docela."
"Cože?"
"Tvoje ruce," připomněl mi. Podívala jsem se dolů na své dlaně a na téměř zahojené škrábance přes kotníky. Jeho očím nic neušlo.
"Upadla jsem," povzdechla jsem si.
"Myslel jsem si to." Jeho rty se v koutcích zvedly vzhůru. "Předpokládám, když jde o tebe, že to mohlo být mnohem horší - a to mě asi mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem šel Emmettovi na nervy." Smutně se na mě usmál.
"Tři dny? Copak ses nevrátil až dnes?"
"Ne, vrátili jsme se v neděli."
"Tak proč nikdo z vás nebyl ve škole?" Byla jsem frustrovaná, skoro rozzlobená, když jsem pomyslela na to, kolik zklamání jsem si vytrpěla kvůli jeho nepřítomnosti.
"No, ty ses ptala, jestli mi slunce ublíží, a já musím říct, že neublíží. Ale stejně ve slunečním svitu nemůžeme vycházet - alespoň ne tam, kde by nás někdo mohl vidět."
"Proč?"
"Někdy ti to ukážu," slíbil.
Na chvilku jsem se nad tím zamyslela.
"Mohl jsi mi zavolat," usoudila jsem.
Byl zmatený. "Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku."
"Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já -" zaváhala jsem a sklopila oči.
"Co?" Jeho sametový hlas byl neodolatelný.
"Nelíbilo se mi to. Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní." Začervenala jsem se, když jsem to vyslovila nahlas.
Mlčel. Znepokojeně jsem vzhlédla a viděla, že má bolestný výraz.
"Á," zasténal tiše. "Tohle je zlé."
Nerozuměla jsem jeho odpovědi. "Co jsem řekla?"
"Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného." Obrátil své najednou ztrápené oči na silnici a jeho slova plynula tak rychle, že jsem jim skoro nerozuměla. "Nechci slyšet, že to takhle cítíš," jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Jeho slova mě řezala. "To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello - prosím tě, uvědom si to."
"Ne." Velmi silně jsem se snažila nepůsobit jako tvrdohlavé dítě.
"Myslím to vážně," zasténal.
"Já taky. Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co jsi. Je příliš pozdě."
Jeho hlas práskl, hlasitý a hrubý. "To nikdy neříkej."
Kousla jsem se do rtu a byla jsem ráda, že neví, jak moc to bolelo. Zírala jsem na silnici. Teď už musíme být blízko. Jel hodně rychle.
"Na co myslíš?" zeptal se, hlas stále hrubý. Jenom jsem zavrtěla hlavou, nebyla jsem si jistá, jestli můžu mluvit. Cítila jsem jeho pohled na svém obličeji, ale upírala jsem oči dopředu.
"Ty pláčeš?" Znělo to poplašeně. Neuvědomila jsem si, že vlhkost v mých očích přetekla. Rychle jsem si otřela rukou tvář, a samozřejmě, zrádné slzy tam byly, prozradily mě.
"Ne," odpověděla jsem, ale hlas se mi zlomil.
Viděla jsem, jak ke mně váhavě napřáhl pravou ruku, ale pak se zarazil a pomalu ji položil zpátky na volant.
"Promiň." Jeho hlas hořel lítostí. Věděla jsem, že se neomlouvá jenom za slova, která mě rozrušila.
Temnota ubíhala tiše kolem nás.
"Pověz mi něco," požádal po další minutě a já jsem slyšela, jak moc se snaží použít lehčí tón.
"Ano?"
"Co sis myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Neporozuměl jsem tvému výrazu - nevypadala jsi ani moc vyděšeně, spíš jako když se na něco velmi silně soustředíš."
"Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka - víš, sebeobrana. Chtěla jsem mu vrazit nos do mozku." Pomyslela jsem na tmavovlasého chlapa s návalem nenávisti.
"Ty ses s nimi chtěla prát?" To ho rozrušilo. "Nenapadlo tě utíkat?"
"Hodně padám, když běžím," přiznala jsem.
"A co křičet?"
"K tomu jsem se dostávala."
Zavrtěl hlavou. "Měla jsi pravdu - rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu."
Povzdechla jsem si. Zpomalovali jsme, přijížděli jsme k Forks. Trvalo to necelých dvacet minut.
"Uvidíme se zítra?" zeptala jsem se.
"Ano - taky musím zítra odevzdat úkol," usmál se. "Budu ti držet místo u oběda."
Bylo to pošetilé, po tom všem, čím jsme si dnes večer prošli, jak mi ten malý slib rozechvěl žaludek a slova mi uvázla v krku.
Byli jsme před Charlieho domem. Světla v domě svítila, můj náklaďáček stál na svém místě, všechno naprosto normální. Bylo to jako probudit se ze sna. Zastavil auto, ale já jsem se nehýbala.
"Slibuješ, že tam zítra budeš?"
"Slibuju."
Chvíli jsem to zvažovala, pak jsem přikývla. Stáhla jsem si jeho sako a dopřála si ještě jedno poslední vdechnutí.
"Můžeš si ho nechat - nemáš bundu na zítra," připomněl mi.
Podala jsem mu ho zpátky. "Nechce se mi vysvětlovat to Charliemu."
"Aha, jasně." Široce se usmál.
Zaváhala jsem s rukou na klice dveří ve snaze prodloužit ten okamžik.
"Bello?" zeptal se jiným tónem - vážným, ale váhavým.
"Ano?" otočila jsem se horlivě zpátky k němu.
"Slíbíš mi něco?"
"Ano," vyhrkla jsem a okamžitě jsem litovala svého bezpodmínečného souhlasu. Co když mě požádá, abych se od něj držela dál? Takový slib jsem nemohla splnit.
"Nechoď sama do lesa."
Zírala jsem na něj v čirém zmatení. "Proč?"
Zamračil se a jeho oči byly napjaté, když zíral prese mě ven z okna.
"Nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější. Tahle odpověď ti teď musí stačit."
Lehce jsem se zachvěla z náhlé zlověstnosti v jeho hlase, ale ulevilo se mi. Tenhle slib jsem alespoň mohla snadno dodržet. "Když to říkáš."
"Uvidíme se zítra," povzdechl si a já jsem věděla, že chce, abych už šla.
"Tak tedy zítra." Neochotně jsem otevřela dveře.
"Bello?" Otočila jsem se a on se skláněl ke mně, jeho bledý půvabný obličej byl jenom pár centimetrů od mého. Srdce mi přestalo bít.
"Spi sladce," řekl. Jeho dech mi vanul do tváře a omračoval mě. Byla to ta samá jemná vůně, kterou vonělo jeho sako, ale v koncentrovanější formě. Zamrkala jsem, naprosto omámená. Odklonil se.
Nebyla jsem schopná se pohnout, dokud se můj mozek nějak nesrovnal. Pak jsem nemotorně vystoupila z auta, musela jsem se opřít o dveře. Měla jsem dojem, že slyším, jak se zahihňal, ale ten zvuk byl tak tichý, že jsem si nebyla jistá.
Počkal, až doklopýtám k domovním dveřím, a pak jsem slyšela, jak motor tiše naskočil. Otočila jsem se a dívala se, jak jeho stříbrné auto mizí za rohem. Uvědomila jsem si, že je velká zima.
Mechanicky jsem sáhla pro klíč, odemkla dveře a vstoupila dovnitř.
Charlie zavolal z obývacího pokoje. "Bello?"
"Jo, tati, to jsem já." Vešla jsem, abych ho viděla. Díval se na baseballový zápas.
"Jsi doma brzy."
"Vážně?" Byla jsem překvapená.
"Ještě není ani osm," řekl mi. "Užily jste si to s děvčaty?"
"Jo - byla spousta legrace." Hlava se mi točila, jak jsem se snažila vzpomenout si na celou tu dámskou jízdu, která byla na dnešek v plánu. "Obě si vybraly hezké šaty."
"Jsi v pořádku?"
"Jsem jenom unavená. Hodně jsem se nachodila."
"No, možná by sis měla jít lehnout," pronesl ustaraně. Napadlo mě, jak se asi tvářím.
"Jenom napřed zavolám Jessice."
"Copak jsi s ní zrovna nebyla?" zeptal se překvapeně.
"Ano - ale zapomněla jsem si u ní v autě bundu. Chci mít jistotu, že mi ji zítra přinese."
"No, napřed jí dej šanci dojet domů."
"Správně," souhlasila jsem.
Šla jsem do kuchyně a vyčerpaně padla na židli. Vážně jsem se teď cítila na omdlení. Přemítala jsem, jestli nakonec po tom všem neupadnu do toho šoku. Seber se, řekla jsem si.
Najednou zazvonil telefon, až mě to vyděsilo. Strhla jsem ho z vidlic.
"Haló?" zeptala jsem se udýchaně.
"Bello?"
"Ahoj, Jess, zrovna jsem ti chtěla zavolat."
"Dostala ses domů?" Na hlase bylo znát, že se jí ulevilo… a že je překvapená.
"Ano. Nechala jsem si u tebe v autě bundu - mohla bys mi ji zítra přinést?"
"Samozřejmě. Ale pověz mi, co se stalo!" žádala.
"Hm, zítra - na trigonometrii, ano?"
Rychle pochopila. "Aha, máš tátu doma?"
"Ano, to ano."
"Dobře, tak si popovídáme zítra. Čau!" Slyšela jsem jí na hlase, že už se nemůže dočkat.
"Čau, Jess."
Pomalu jsem stoupala do schodů, mysl mi zatemňovala těžká otupělost. Chystala jsem se do postele automaticky, vůbec jsem nevěnovala pozornost tomu, co dělám. Až když jsem byla ve sprše - voda byla příliš horká, pálila mě na kůži - jsem si uvědomila, že mrznu. Divoce jsem se několik minut třásla, než kouřící sprška konečně dokázala uvolnit mé ztuhlé svaly. Pak jsem stála, příliš unavená, abych se pohnula, dokud jsem nevypotřebovala všechnu horkou vodu.
Vyklopýtala jsem ven a pevně jsem se zabalila do osušky ve snaze udržet si teplo z vody, aby se bolestivá třesavka nevrátila. Rychle jsem se převlékla na spaní a vlezla si pod deku, stočila se do klubíčka a objala si kolena, abych se udržela v teple. Roztřáslo mě pár malých záchvěvů.
Mysl mi pořád omámeně vířila, plná obrazů, kterým jsem nerozuměla, i takových, které jsem se ze všech sil snažila potlačit. Zpočátku se nic nezdálo jasné, ale jak jsem postupně upadala do nevědomí, pár věcí mi jasně došlo.
Ve třech bodech jsem si byla naprosto jistá. Zaprvé, Edward je upír. Zadruhé, část jeho osobnosti - a já jsem nevěděla, jak silná je to část - žízní po mé krvi. A zatřetí, jsem do něj bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná.

Teorie-1

1. února 2010 v 22:11 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺

9. TEORIE

"Můžu položit jen jednu další otázku?" zaprosila jsem, když zprudka vyrazil po tiché silnici. Zdálo se, že řízení vůbec nevěnuje pozornost.
Povzdechl si.
"Jednu," souhlasil. Semknul rty pevně k sobě do obezřetné linky.
"No… říkal jsi, že jsi věděl, že jsem nešla do knihkupectví a vyrazila jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak jsi to poznal."
Podíval se stranou a rozvažoval.
"Myslela jsem, že veškerá vyhýbavost jde stranou," zamručela jsem.
Téměř se usmál.
"Tak dobře. Šel jsem za tvou vůní." Podíval se na silnici, takže jsem měla čas ovládnout emoce. Nedokázala jsem vymyslet přijatelnou odpověď, takže jsem to odložila na pozdější promyšlení. Snažila jsem se znovu soustředit. Nechtěla jsem, aby teď přestal, když konečně začal věci vysvětlovat.
"A pak jsi nezodpověděl mou první otázku…" zdržovala jsem.
Podíval se na mě nesouhlasně. "Kterou?"
"Jak to funguje - to čtení v mysli? Můžeš číst v mysli kohokoliv, kdekoliv? Jak to děláš? Můžou i ostatní z tvé rodiny…?" Připadala jsem si hloupě, když jsem předstírala, že stojím o objasnění.
"To je víc než jedna," poukázal. Jednoduše jsem zaklesla prsty do sebe a vyčkávavě jsem se na něj zadívala.
"Ne, to umím jenom já. A nedokážu slyšet kohokoli kdekoli. Musím být dost blízko. Čím líp 'hlas' toho dotyčného znám, tím dál ho mohu slyšet. Ale přesto to není víc než pár kilometrů," odmlčel se zamyšleně. "Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde všichni mluví najednou. Je to jenom šum - bzukot hlasů na pozadí. Dokud se nesoustředím na jeden hlas; pak je to, co si ten člověk myslí, zřetelné.
Většinou to ale vypínám - ono to může dost rozptylovat. A pak je taky snadnější působit normálně," při tom slově se zamračil, "aby se mi nestalo, že nedopatřením odpovídám na něčí myšlenky, a ne na slova."
"A čím to je, že mě slyšet nemůžeš?" zeptala jsem se zvědavě.
Podíval se na mě s nevyzpytatelným pohledem.
"Nevím," zamumlal. "Jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké." Široce se na mě usmál, jak ho to najednou pobavilo.
"Moje mysl nefunguje správně? Jsem divná?" Ta slova mě znepokojovala víc, než by měla - pravděpodobně proto, že jeho spekulace trefily do černého. Vždycky jsem něco takového tušila, a bylo mi nepříjemné, že se mi to potvrzuje.
"Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná," zasmál se. "Neboj, to je jenom teorie…" Jeho obličej se napjal. "Což nás přivádí zpátky k tobě."
Povzdechla jsem si. Jak začít?
"Nejde veškerá vyhýbavost stranou?" připomněl mi tiše.
Poprvé jsem se podívala jinam než na jeho obličej, jak jsem se snažila najít vhodná slova. Náhodou jsem si všimla tachometru.
"Panebože!" zakřičela jsem. "Zpomal!"
"Co se děje?" vyděsil se. Ale auto nezpomalilo.
"Jedeš stošedesátkou!" pořád jsem křičela. Vrhla jsem zpanikařený pohled z okna, ale byla moc tma, abych něco viděla. Silnice byla vidět jenom v modravém kuželu jasu světlometů. Les po obou stranách silnice byl jako černá zeď - a tvrdý jako zeď z oceli, kdybychom v téhle rychlosti vylétli ze silnice.
"Klídek, Bello." Obrátil oči v sloup, ale pořád nezpomaloval.
"Chceš nás zabít?" zeptala jsem se.
"Nikam nenarazíme."
Snažila jsem se zklidnit hlas. "Proč tolik spěcháš?"
"Vždycky jezdím takhle." Otočil se, aby se na mě pokřiveně usmál.
"Dívej se na silnici!"
"Nikdy jsem neměl nehodu, Bello - dokonce jsem nikdy ani nedostal pokutu," zakřenil se a zaťukal si na čelo. "Vestavěný detektor radarů."
"Moc vtipné," zuřila jsem. "Charlie je policajt, vzpomínáš? Vychoval mě tak, abych dodržovala dopravní předpisy. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík o kmen nějakého stromu, sám pravděpodobně prostě jen tak odkráčíš."
"Pravděpodobně," souhlasil a krátce, tvrdě se zasmál. "Ale ty ne." Povzdechl si a já se dívala s úlevou, jak ručička tachometru postupně klesá na sto třicet. "Spokojená?"
"Skoro."
"Nesnáším pomalou jízdu," zamumlal.
"Tohle je pomalé?"
"Dost poznámek o mém řízení," odsekl. "Pořád čekám na tvou nejnovější teorii."
Kousala jsem se do rtu. Podíval se na mě, jeho medové oči byly nečekaně něžné.
"Nebudu se smát," slíbil.
"Víc se bojím, že se na mě budeš zlobit."
"Je to tak zlé?"
"Dost, jo."
Čekal. Prohlížela jsem si svoje ruce, abych neviděla jeho výraz.
"Tak do toho." Jeho hlas byl klidný.
"Nevím, jak začít," přiznala jsem.
"Tak začni od začátku… říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama."
"Ne."
"Co tě nastartovalo - knížka? Film?" povzbuzoval mě.
"Ne - bylo to v sobotu, na pláži." Dovolila jsem si podívat se mu do obličeje. Tvářil se nechápavě.
"Narazila jsem na starého rodinného přítele - Jacoba Blacka," pokračovala jsem. "Jeho táta a Charlie jsou kamarádi už od mého dětství."
Pořád se tvářil nechápavě.
"Jeho táta je jedním z quileutských starších." Pozorně jsem se na něj podívala. Jeho zmatený výraz okamžitě ztuhl. "Šli jsme se projít -" o svém flirtování jsem radši pomlčela - "a on mi vyprávěl nějaké staré legendy - myslím, že se mě snažil postrašit. Vyprávěl mi jednu…" zaváhala jsem.
"Pokračuj," řekl.
"O upírech." Uvědomila jsem si, že šeptám. Teď jsem se mu do tváře podívat nedokázala. Ale viděla jsem, jak křečovitě svírá volant, až mu kotníky prstů zbělely.
"A okamžitě jsi pomyslela na mě?" Pořád klidný.
"Ne. On… zmiňoval tvou rodinu."
Mlčel, zíral na silnici.
Najednou jsem měla starosti, starosti, abych Jacoba ochránila.
"Podle něj je to jenom hloupá pověra," řekla jsem rychle. "Nečekal, že tomu budu věřit." To mu nestačilo; musela jsem se přiznat. "Byla to moje chyba, přinutila jsem ho, aby mi to řekl."
"Proč?"
"Lauren měla nějakou poznámku na tvou adresu - snažila se mě vyprovokovat. A nějaký starší kluk z kmene odpověděl, že tvoje rodina do rezervace nejezdí, jenomže to znělo, jako kdyby to myslel nějak jinak. Tak jsem vzala Jacoba stranou a vytáhla jsem to z něj," přiznala jsem se s hlavou svěšenou.
Vyrušil mě smíchem. Zírala jsem na něj. Smál se, ale jeho oči byly zuřivé, dívaly se dopředu.
"Jak jsi to z něj vytáhla?" zeptal se.
"Snažila jsem se flirtovat - fungovalo to líp, než bych čekala." Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, jak jsem na to vzpomínala.
"To bych rád viděl." Temně se zachechtal. "A tys mě obvinila, že lidi omamuju - chudák Jacob Black."
Začervenala jsem se a vyhlédla ze svého okna do noci.
"Co jsi dělala pak?" zeptal se po chvilce.
"Hledala jsem na internetu."
"A to tě přesvědčilo?" Z jeho hlasu zazníval pramalý zájem. Ale rukama pořád silně svíral volant.
"Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak…" odmlčela jsem se.
"Co?"
"Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží," zašeptala jsem.
"Že na tom nezáleží?" Jeho tón mě přiměl vzhlédnout - konečně jsem prolomila tu jeho pečlivě udržovanou masku. Jeho obličej byl nevěřícný, jenom s náznakem hněvu, kterého jsem se obávala.
"Ne," řekla jsem tiše. "Nezáleží mi na tom, co jsi."
Do jeho hlasu vstoupil tvrdý, výsměšný tón. "Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?"
"Ne."
Zmlkl, zase se díval přímo před sebe. Jeho obličej byl pochmurný a chladný.
"Ty se zlobíš," vzdychla jsem. "Neměla jsem nic říkat."
"Ne," odporoval, ale jeho tón byl stejně tvrdý jako jeho obličej. "Jsem rád, že vím, co si myslíš - i když to, co si myslíš, je šílené."
"Takže se zase pletu?" provokovala jsem.
"To jsem neměl na mysli. 'Na tom nezáleží'!" citoval a skřípal přitom zuby.
"Mám pravdu?" vydechla jsem.
"Záleží na tom?"
Zhluboka jsem se nadechla.
"Vlastně ne." Odmlčela jsem se. "Ale jsem zvědavá." Můj hlas byl alespoň vyrovnaný.
Najednou se zatvářil odevzdaně. "Na co jsi zvědavá?"
"Kolik je ti let?"
"Sedmnáct," odpověděl okamžitě.
"A jak dlouho je ti sedmnáct?"
Jeho rty se zkroutily, jak zíral na silnici. "Už nějakou dobu," připustil posléze.
"Dobře." Usmála jsem se, měla jsem radost, že je ke mně pořád upřímný. Díval se na mě pozornýma očima, hodně jako předtím, když se bál, že upadnu do šoku. Věnovala jsem mu široký povzbudivý úsměv, a on se zamračil.
"Nesměj se - ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?"
Stejně se zasmál. "Mýtus."
"Slunce tě nespálí?"
"Mýtus."
"Spíš v rakvi?"
"Mýtus." Na chvíli zaváhal a do jeho hlasu vstoupil podivný tón. "Nemůžu spát."
Chviličku mi trvalo, než jsem to strávila. "Vůbec?"
"Nikdy," odpověděl a jeho hlas nebylo téměř slyšet. Otočil se a zamyšleně se na mě podíval. Prohlížel si mě svýma zlatýma očima a já jsem ztratila nit. Zírala jsem na něj, dokud se nepodíval jinam.
"Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku." Jeho hlas byl teď tvrdý, a když se na mě znovu podíval, oči měl chladné.
Zamrkala jsem, stále omámená. "Která to je?"
"Nezajímá tě, co jím?" zeptal se sarkasticky.
"Aha," zamumlala jsem, "tohle."
"Ano, tohle." Jeho hlas byl drsný. "Nechceš vědět, jestli piju krev?"
Trhla jsem sebou. "No, Jacob o tom něco říkal."
"Co Jacob říkal?" zeptal se příkře.
"Říkal, že vy… nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata."
"Říkal, že nejsme nebezpeční?" Jeho hlas byl hluboce skeptický.
"Ne přesně. Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby."
Díval se dopředu, ale nedokázala jsem říct, jestli kouká na silnici nebo ne.
"Tak co, měl pravdu? O tom, že nelovíte lidi?" Snažila jsem se udržet svůj hlas co nejvyrovnanější.
"Quileuté mají dlouhou paměť," zašeptal.
Brala jsem to jako potvrzení.
"Ale nenech se tím ukolébat," varoval mě. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční."
"Nerozumím."
"Snažíme se," vysvětloval pomalu. "Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě."

Port Angels-2

1. února 2010 v 22:07 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺
"Co to děláš?" zeptala jsem se.
"Beru tě na večeři." Zlehka se usmál, ale v očích měl tvrdý výraz. Vystoupil z auta a zabouchl dveře. Zatápala jsem po bezpečnostním pásu a pak jsem taky honem vystupovala z auta. Čekal na mě na chodníku.
Promluvil dřív než já. "Jdi zastavit Jessiku s Angelou, než je budu muset taky stopovat. Myslím, že tentokrát už bych se asi neudržel, kdybych zase narazil na ty tvoje známé."
Otřásla jsem se z hrozby v jeho hlase.
"Jess! Angelo!" zakřičela jsem za nimi a zamávala, když se otočily. Spěchaly zpátky ke mně, na tvářích jim bylo vidět znatelnou úlevu, která se současně změnila v překvapení, když viděly s kým stojím. Zaváhaly pár kroků od nás.
"Kde jsi byla?" Jessičin hlas byl podezíravý.
"Ztratila jsem se," přiznala jsem zkroušeně. "A pak jsem narazila na Edwarda." Ukázala jsem k němu.
"Nevadilo by, kdybych se k vám přidal?" zeptal se svým hedvábným, neodolatelným hlasem. Viděla jsem z jejich zaražených výrazů, že na ně nikdy předtím svůj talent neuplatnil.
"No… jasně že ne," vydechla Jessica.
"Ehm, totiž, Bello, my jsme se vlastně už najedly, když jsme na tebe čekaly - promiň," přiznala se Angela.
"To nevadí - nemám hlad," pokrčila jsem rameny.
"Myslím, že bys měla něco sníst." Edwardův hlas byl tichý, ale plný autority. Pohlédl na Jessiku a promluvil trochu hlasitěji. "Vadilo by vám, kdybych dnes večer odvezl Bellu domů já? Tak aspoň nebudete muset čekat, až se nají."
"No, to není problém, myslím…" Kousala si ret, snažila se odhadnout z mého výrazu, jestli to tak chci. Zamrkala jsem na ni. Nechtěla jsem nic víc než být sama se svým ustavičným zachráncem. Měla jsem tolik otázek, kterými jsem ho nemohla zahrnout, dokud nebudeme sami.
"Dobře." Angela byla rychlejší než Jessica. "Tak se uvidíme zítra, Bello… Edwarde." Popadla Jessicu za ruku a táhla ji k autu, které jsem viděla kousek stranou, zaparkované naproti První ulici. Jak nastupovaly, Jess se otočila a zamávala, obličej jí hořel zvědavostí. Zamávala jsem jim zpátky, počkala jsem, až odjedou, a pak jsem se otočila k němu.
"Já ale vážně nemám hlad," trvala jsem na svém a vzhlédla jsem, abych mu viděla do obličeje. Jeho výraz byl nečitelný.
"Udělej mi radost."
Šel ke dveřím restaurace a s umanutým výrazem je podržel otevřené. Samozřejmě, žádná další diskuse nebude. Prošla jsem kolem něho dovnitř s rezignovaným povzdechem.
Restaurace nebyla plná - v Port Angeles ještě nezačala sezóna. Ke stolu nás uvedla žena a já jsem z pohledu v jejích očích pochopila, že se jí Edward líbí. Přivítala ho o trošku vřeleji, než bylo nutné. Byla jsem překvapená, jak moc mi to vadilo. Byla o pár centimetrů vyšší než já, odbarvená blondýna.
"Stůl pro dva?" Jeho hlas byl svůdný, ať to tak zamýšlel, nebo ne. Viděla jsem, jak po mně ta žena rychle šlehla pohledem. Zřejmě byla spokojená, když viděla, že jsem úplně obyčejná holka a že Edward stojí kousek ode mě a nijak se mě nedotýká. Odvedla nás ke stolu dost velkému pro čtyři v nejzaplněnější části restaurace.
Chtěla jsem si sednout, ale Edward na mě zavrtěl hlavou.
"Neměla byste něco trochu víc stranou?" naléhal tiše na hostitelku. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to, jako by jí nenápadně podal tuzér. Nikdy jsem nikoho neviděla odmítnout stůl, snad jenom ve starých filmech.
"Jistě." Byla stejně překvapená jako já. Otočila se a vedla nás kolem přepážky k malému kroužku boxů - všechny byly prázdné. "Jak by vám vyhovovalo tohle?"
"Dokonale." Zablýskl svým zářivým úsměvem a na chvíli ji tak omámil.
"Ehm," zavrtěla hlavou a zamrkala, "vaše obsluha tu bude okamžitě." Nejistě odkráčela.
"Tohle bys lidem vážně neměl dělat," vytýkala jsem mu. "To není moc fér."
"Co bych neměl dělat?"
"Takhle je oslňovat - ona se z toho pravděpodobně právě teď vydýchává v kuchyni."
Zdál se zmatený.
"Ale no tak," řekla jsem pochybovačně. "Musíš vědět, jak na lidi působíš."
Naklonil hlavu k jedné straně, jeho oči byly zvědavé. "Oslňuju lidi?"
"To sis nevšiml? Myslíš, že každý tak snadno prosadí svou?"
Ignoroval moje otázky. "Oslňuju tebe?"
"Často," přiznala jsem.
A pak přišla naše servírka s nedočkavým výrazem. Hostitelka určitě nemlčela a tahle nová holka nevypadala zklamaně. Zasunula si pramen krátkých černých vlasů za ucho a usmála se s přehnanou vřelostí.
"Dobrý večer, jmenuju se Amber a dnes večer vás budu obsluhovat. Co vám mohu donést k pití?" Neušlo mi, že mluví jenom k němu.
Podíval se na mě.
"Já si dám colu." Znělo to jako otázka.
"Dvě coly," řekl.
"Hned je přinesu," ujistila ho s dalším přeochotným úsměvem. Ale on ho neviděl. Díval se na mě.
"Co je?" zeptala jsem se, když odešla.
Jeho oči zůstávaly upřené na můj obličej. "Jak ti je?"
"Jsem v pohodě," odpověděla jsem, překvapena jeho starostí.
"Není ti na omdlení, špatně, zima…?"
"Mělo by?"
Uchechtl se nad mým zmateným tónem.
"No, vlastně čekám, že přejdeš do šoku." Jeho obličej se zkroutil do toho dokonalého pokřiveného úsměvu.
"Pochybuju, že k tomu dojde," řekla jsem, když jsem zase mohla dýchat. "Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci."
"Přesto budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo."
V tu chvíli se objevila servírka s našimi nápoji a košíkem slaných tyčinek. Postavila se zády ke mně, jak je pokládala na stůl.
"Jste připraveni si objednat?" zeptala se Edwarda.
"Bello?" zeptal se. Neochotně se ke mně otočila.
Vybrala jsem si první věc, kterou jsem viděla na jídelním lístku. "Hm… dám si houbové ravioli."
"A vy?" otočila se s úsměvem zpátky k němu.
"Já nic," odpověděl. Samozřejmě. Jak jinak.
"Dejte mi vědět, kdybyste si to rozmyslel." Stále měla na tváři ten upejpavý úsměv, ale on se na ni nedíval, a tak nespokojeně odešla.
"Pij," poručil.
Usrkla jsem poslušně své limonády a pak jsem se napila víc zhluboka, překvapená, jakou mám žízeň. Uvědomila jsem si, že jsem všechno vypila, když přede mě postrčil svoji skleničku.
"Dík," zamumlala jsem; pořád jsem měla žízeň. Ledová limonáda mě studila v útrobách a já jsem se zatřásla.
"Je ti zima?"
"To je jen tou colou," vysvětlovala jsem a znovu jsem se zachvěla.
"Ty nemáš bundu?" Jeho hlas byl káravý.
"Mám," podívala jsem se na prázdnou lavici vedle sebe. "Jé - nechala jsem ji u Jessiky v autě," došlo mi.
Edward se vysoukal ze svého saka. Najednou jsem si uvědomila, že jsem si nikdy nevšimla, jak chodí oblékaný - nejen dnes večer, ale vůbec. Prostě jsem asi nedokázala odtrhnout pohled od jeho obličeje. Teď jsem si ho soustředěně prohlédla. Sundával si světle béžové kožené sako; pod ním měl rolák barvy slonové kosti. Dokonale mu padnul, zdůrazňoval, jakou má svalnatou hruď.
Podal mi sako a přerušil tak moje okukování.
"Díky," řekla jsem znovu a vklouzla jsem rukama do saka. Bylo studené - tak jako studí bunda, kterou si na sebe beru ráno poprvé a která přes noc visela v chodbě, kde je průvan. Znovu jsem se zachvěla. Sako nezvykle vonělo. Zhluboka jsem vdechla a snažila se tu příjemnou vůni identifikovat. Nevonělo to jako kolínská. Rukávy mi byly moc dlouhé; vyhrnula jsem si je, abych měla volné ruce.
"Tenhle odstín ti jde dobře k pleti," řekl a díval se na mě. Byla jsem překvapená; sklopila jsem oči a samozřejmě jsem se začervenala.
Postrčil přede mne košík s tyčinkami.
"Vážně, já žádný šok mít nebudu," protestovala jsem.
"Měla bys - normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřeseně." Připadal mi neklidný. Díval se mi do očí a já jsem viděla, jak jasné jsou jeho oči, jasnější než jsem je kdy viděla, zlatě medové jako karamelky.
"Cítím se s tebou velmi bezpečně," svěřila jsem se, jako kdyby mě hypnotizoval, abych řekla pravdu.
To ho nepotěšilo; jeho alabastrové obočí se naježilo. Zavrtěl hlavou a zamračil se.
"Tohle je komplikovanější, než jsem plánoval," zašeptal si pro sebe.
Vzala jsem si tyčinku a začala jsem oždibovat koneček, přitom jsem zkoumala jeho výraz. Přemítala jsem, kdy se ho budu moct začít vyptávat.
"Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé," poznamenala jsem a snažila se ho rozptýlit od té myšlenky, kvůli které se mračil a byl vážný.
Ohromeně na mě zíral. "Cože?"
"Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé - tehdy to čekám," pokračovala jsem. "Mám o tom svou teorii."
Přimhouřil oči. "Další teorie?"
"Mm-hm." Kousala jsem tyčinku a snažila se vypadat lhostejně.
"Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější… nebo pořád vykrádáš komiksy?" Jeho slabý úsměv byl výsměšný; oči měl stále napjaté.
"Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem si to nevymyslela sama," přiznala jsem.
"Takže?" naléhal.
Ale v tu chvíli servírka přinesla moje jídlo. Uvědomila jsem si, že jsme se bezděčně nakláněli k sobě přes stůl, protože jsme se oba napřímili, když se přiblížila. Položila přede mě talíř - vypadalo to dost dobře - a rychle se otočila k Edwardovi.
"Nerozmyslel jste si to?" zeptala se. "Nemohla bych vám něco nabídnout?" Možná jsem si jenom představovala, že ta slova zněla dvojsmyslně.
"Ne, díky, ale hodila by se nám další limonáda." Pokynul dlouhou bílou rukou k prázdným sklenicím přede mnou.
"Jistě." Sebrala prázdné sklenice a odkráčela.
"Co jsi říkala?" zeptal se.
"Povím ti o tom v autě. Jestli…" odmlčela jsem se.
"Ty máš podmínky?" Zvedl jedno obočí a jeho hlas byl zlověstný.
"Samozřejmě mám pár otázek."
"Samozřejmě."
Číšnice byla zpátky s dvěma dalšími sklenicemi coly. Tentokrát je postavila beze slova a zase odešla.
Usrkla jsem.
"No, pokračuj," nutil mě a hlas měl stále tvrdý.
Začala jsem s tím nejlehčím. Alespoň tak jsem si to myslela. "Proč jsi v Port Angeles?"
Sklopil oči, pomalu sepjal své velké ruce položené na stole. Jeho oči ke mně blýskly zpod řas, na tváři měl náznak úsměvu.
"Další."
"Ale to je ta nejlehčí," namítla jsem.
"Další," zopakoval.
Nespokojeně jsem sklopila oči. Vybalila jsem si příbor, vzala vidličku a opatrně jsem napíchla jeden kousek těstovin. Pomalu jsem si ho vložila do úst, oči stále sklopené, kousala jsem a přitom přemýšlela. Houby byly dobré. Polkla jsem a dala si další doušek coly, než jsem vzhlédla.
"Tak dobře," podívala jsem se na něj a pomalu pokračovala. "Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by… někdo… dokázal poznat, co si lidé myslí, že by jim četl v mysli, víš - až na pár výjimek."
"Až na jednu výjimkou," opravil mě, "hypoteticky."
"Dobře, tak tedy až na jednu výjimku." Byla jsem vzrušená, že nekazí hru, ale snažila jsem se tvářit uvolněně. "Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak by… ten dotyčný… dokázal najít někoho jiného v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?" Přemítala jsem, jestli moje spletité otázky vůbec dávají smysl.
"Hypoteticky?" zeptal se.
"Jasně."
"No, kdyby… ten dotyčný…"
"Říkejme mu Joe," navrhla jsem.
Zatrpkle se usmál. "Tak tedy Joe. Kdyby Joe předtím dával lepší pozor, tak by to načasování nemuselo být tak přesné." Zavrtěl hlavou a zakoulel očima. "Jenom ty se dokážeš dostat do potíží v tak malém městě. Ty bys vyčerpala zdejší statistiky zločinnosti na deset let dopředu, víš."
"Mluvili jsme o hypotetickém případu," připomněla jsem mu mrazivě.
Zasmál se na mě s hřejivým pohledem.
"Ano, mluvili," souhlasil. "Budeme ti říkat Jane?"
"Jak jsi to věděl?" zeptala jsem se, neschopná udržet emoce na uzdě. Uvědomila jsem si, že se k němu znovu nakláním.
Zdálo se, že váhá, zmítán nějakým vnitřním dilematem. Vpíjel se do mě pohledem a já jsem si říkala, že asi právě v tu chvíli dělá rozhodnutí, jestli mi poví pravdu, nebo ne.
"Můžeš mi věřit, to víš," zamumlala jsem. Bezděky jsem se natáhla dopředu, abych se dotkla jeho složených rukou, ale on je stáhl, tak jsem zase ucukla.
"Nevím, jestli mám jinou možnost," odpověděl skoro šeptem. "Mýlil jsem se - jsi mnohem všímavější, než jsem si o tobě myslel."
"Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš."
"To bývalo." Znovu zavrtěl hlavou. "Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci. Ty nejsi magnet na nehody - to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde."
"A ty sám se do té kategorie řadíš taky?" hádala jsem.
Jeho obličej ochladl, byl bez výrazu. "Nesporně."
Znovu jsem natáhla ruce přes stůl - jako bych si nevšímala, když se znovu lehce odtáhl - a konečky prstů jsem se plaše dotkla hřbetu jeho ruky. Jeho kůže byla studená a tvrdá jako kámen.
"Díky." Můj hlas byl vroucí vděčností. "Teď je to podruhé."
Jeho obličej zjihl. "Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?"
Zamračila jsem se, ale přikývla jsem. Stáhl ruku a pak položil obě ruce pod stůl. Ale naklonil se ke mně.
"Jel jsem za tebou do Port Angeles," vychrlil ze sebe přiznání. "Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof." Odmlčel se. Přemítala jsem, jestli by mě mělo znepokojovat, že mě sledoval; místo toho jsem však pocítila podivný nával radosti. Zíral na mě, možná se divil, proč se mi rty kroutí do bezděčného úsměvu.
"Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?" spekulovala jsem pobaveně.
"To nebylo poprvé," řekl a jeho hlas bylo stěží slyšet. Překvapeně jsem na něj vykulila oči, ale on se díval dolů. "Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal."
Pocítila jsem nával strachu z jeho slov a z náhlé vzpomínky na jeho divoký černý pohled toho prvního dne… ale ten převládající pocit bezpečí, který jsem v jeho přítomnosti měla, to přehlušil. Když vzhlédl, aby mi četl v očích, nebylo v nich po strachu ani stopy.
"Ty si to pamatuješ?" zeptal se a jeho andělská tvář byla vážná.
"Ano." Byla jsem klidná.
"A přesto sedíš tady," řekl nevěřícně se zvednutým obočím.
"Ano, sedím tady… díky tobě." Odmlčela jsem se. "Protože ty jsi nějak věděl, kde mě dneska hledat…?" naléhala jsem.
Stiskl rty k sobě, díval se na mě přimhouřenýma očima a znovu se rozhodoval. Upřel pohled na můj plný talíř a pak zpátky na mě.
"Ty jez, já budu mluvit," smlouval.
Rychle jsem nabrala další kousek, strčila si ho do pusy a honem kousala.
"Stopovat tě je těžší, než by mělo být. Obvykle někoho dokážu najít velmi snadno, jakmile jsem už předtím slyšel jeho mysl," podíval se na mě znepokojeně a já jsem si uvědomila, že jsem ztuhla. Přinutila jsem se polknout, pak nabodla další ravioli a vstrčila ho do pusy.
"Dával jsem si bacha na Jessiku, ale nijak pozorně - jak jsem říkal, jenom ty se můžeš dostat do potíží v městečku, jako je Port Angeles - a zpočátku jsem si nevšiml, žes vyrazila na vlastní pěst. Pak, když mi došlo, že už s nimi nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Pochopil jsem, že jsi ani nešla dovnitř a že jsi šla na jih… a věděl jsem, že se budeš muset brzy otočit. Tak jsem na tebe prostě čekal, náhodně jsem prohledával mysli lidí na ulici - abych viděl, jestli si tě někdo nevšiml, abych poznal, kde jsi. Neměl jsem žádný důvod se znepokojovat… ale byl jsem podivně neklidný…" Byl ztracený v myšlenkách, zíral někam mimo mě, viděl věci, které jsem si nedokázala představit.
"Začal jsem objíždět v kruzích a pořád jsem… poslouchal. Nakonec začalo zapadat slunce, a to už jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak -" zarazil se a zaťal zuby v náhlém vzteku. Snažil se uklidnit.
"Pak co?" zašeptala jsem. Nadále mi zíral přes hlavu.
"Slyšel jsem je, co si myslí," zamručel a horní ret se mu zlehka přehrnul přes zuby. "Spatřil jsem v jeho mysli tvůj obličej." Najednou se naklonil dopředu, jeden loket se objevil na stole, rukou si přikrýval oči. Ten pohyb byl tak rychlý, že mě to vyplašilo.
"Bylo to velmi… těžké - nedokážeš si představit, jak těžké - prostě tě jenom odvézt pryč, a nechat je… naživu," jeho hlas byl ztlumený jeho paží. "Mohl jsem tě nechat jet s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že když mě necháš samotného, pojedu je hledat," přiznal se šeptem.
Seděla jsem tiše, byla jsem úplně paf, myšlenky se mi nesouvisle rojily v hlavě. Ruce jsem měla složené v klíně a zlehka jsem se opírala o opěradlo židle. On si pořád držel obličej v dlani a byl tak nepohnutý, jako kdyby byl vytesaný z kamene, který jeho pleť připomínala.
Nakonec ke mně vzhlédl očima plnýma vlastních otázek.
"Jsi připravená jet domů?" zeptal se.
"Jsem připravená odjet," upřesnila jsem, nadmíru vděčná, že nás čeká ještě hodinová cesta domů. Nebyla jsem připravená se s ním rozloučit.
Servírka se objevila jako na zavolanou. Nebo se dívala.
"Jak jste na tom?" zeptala se Edwarda.
"Můžete nám donést účet, děkuji." Jeho hlas byl tichý, hrubší, pořád odrážel napětí našeho rozhovoru. Zdálo se, že ji to zmátlo. Vyčkávavě vzhlédl.
"S-samozřejmě," zakoktala. "Tady máte." Z přední kapsy černé zástěrky vytáhla malé kožené desky a podala mu je.
Už měl v ruce bankovku. Vložil ji do desek a vrátil jí je.
"Drobné si nechte." Usmál se. Vstal a já jsem se neohrabaně zvedala na nohy.
Znovu se na něj vyzývavě usmála. "Přeju vám hezký večer."
Nepřestával se na mě dívat, když jí děkoval. Potlačila jsem úsměv.
Kráčel vedle mě ke dveřím, ale dával si pozor, aby se mě nedotkl. Vzpomněla jsem si, co Jessica říkala o svém vztahu s Mikem, jak se dostali téměř ke stádiu první pusy. Povzdechla jsem si. Edward, zdálo se, mě slyšel a zvědavě na mě pohlédl. Podívala jsem se na chodník, vděčná, že nedokáže poznat, co si myslím.
Otevřel dvířka spolujezdce, podržel mi je, když jsem nastupovala, a zlehka je za mnou zavřel. Dívala jsem se, jak zepředu obchází auto, a znovu mě překvapilo, jak je půvabný. Asi už bych na to měla být zvyklá - ale nebyla jsem. Měla jsem pocit, že Edward není ten typ člověka, na kterého si zvyknete.
Jakmile byl v autě, nastartoval motor a nastavil silně topení. Velice se totiž ochladilo, a tak jsem si říkala, že pěkné počasí asi skončilo. V jeho saku mi ovšem bylo příjemně teplo, a když jsem si myslela, že mě nevidí, vdechovala jsem jeho vůni.
Edward vyjel do hustého provozu, bez námahy prokličkoval ven z města a zamířil na dálnici.
"Teď," řekl významně, "je řada na tobě."

Port Angels-1

1. února 2010 v 22:07 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺

8. PORT ANGELES

Jess jezdila rychleji než pan policejní ředitel, takže jsme v Port Angeles byly kolem čtvrté. Už to bylo dávno, co jsem naposledy vyrazila někam s holkami na dámskou jízdu, a nával estrogenu byl osvěžující. Poslouchaly jsme ufňukané rockové ploužáky, zatímco Jessica brebentila o klukách, s kterými chodíme. Její večeře s Mikem se velmi vydařila, a tak doufala, že se v sobotu večer dostanou až k první puse. Usmála jsem se pro sebe, měla jsem radost. Angela se prostě jenom těšila na ples a o Erika se nijak vážně nezajímala. Jess se z ní snažila vytáhnout přiznání, kdo je její typ, ale já jsem ji po chvilce přerušila otázkou o šatech, abych Angelu ušetřila. Vrhla na mě vděčný pohled.
Port Angeles byla krásná malá past na turisty, mnohem upravenější a malebnější než Forks. Ale Jessica a Angela ho znaly dobře, takže neměly v plánu plýtvat časem na romantickou procházku po pobřeží zálivu. Jess jela přímo k velkému obchodnímu domu ve městě, který byl pár ulic od turisticky atraktivních míst.
Ples byl na plakátech oznamován jako poloformální a žádná z nás si nebyla přesně jistá, co to znamená. Jak Jessica, tak Angela byly překvapené a téměř nevěřily, když jsem jim řekla, že jsem ve Phoenixu nikdy na plese nebyla.
"Copak tys nikdy nešla na ples s klukem nebo tak?" zeptala se Jess pochybovačně, když jsme vstupovaly do obchodu.
"Vážně," snažila jsem se ji přesvědčit, protože jsem se nechtěla svěřit s tím, jaké problémy mi dělá tancování. "Nikdy jsem neměla kluka nebo tak. Nechodila jsem moc mezi lidi."
"Proč ne?" ptala se Jessica.
"Nikdo mě nepozval," odpověděla jsem upřímně.
Zatvářila se skepticky. "Lidi tady tě zvou," připomněla mi, "a ty je odmítáš." Teď jsme byly v oddělení mladé módy a hledaly regály se společenskými šaty.
"No, až na Tylera," doplnila Angela tiše.
"Prosím?" zalapala jsem po dechu. "Co jsi říkala?"
"Tyler všem oznámil, že tě bere na stužkovací slavnost," informovala mě Jessica s podezíravým pohledem.
"To že povídal?" zalapala jsem po dechu, jako bych se dusila.
"Říkala jsem ti, že to není pravda," zašeptala Angela Jessice.
Mlčela jsem, pořád v šoku, který se rychle měnil v podrážděnost. Ale našly jsme regály s šaty, a tak jsme měly práci.
"Proto tě Lauren nemá ráda," zahihňala se Jessica, zatímco jsme se probíraly oblečením.
Zaskřípala jsem zuby. "Myslíte, že kdybych ho přejela autem, přestal by mít výčitky kvůli té nehodě? Že by se třeba konečně přestal snažit to napravit a považoval by to za vyrovnané?"
"Možná," uchechtla se Jessica. "Jestli to ovšem dělá kvůli tomu."
Výběr šatů nebyl velký, ale každá našla pár kousků, které si chtěla vyzkoušet. Seděla jsem v převlékací kabině na nízké židličce vedle dvoukřídlého zrcadla a snažila se ovládnout svou zuřivost.
Jess váhala mezi dvěma modely - jedny šaty byly dlouhé bez ramínek, prosté černé, druhé ke kolenům, elektricky modré se špagetovými ramínky. Povzbuzovala jsem ji, ať jde do těch modrých; proč ne, když jí jdou dobře k očím? Angela si vybrala bledě růžové šaty, které pěkně obepínaly její vysokou postavu a vytvářely medové odlesky v jejích světle hnědých vlasech. Oběma jsem je mohutně chválila a pomohla jim tím, že jsem odmítnuté věci vracela zpátky na stojany. Celý ten proces byl mnohem kratší a jednodušší než podobné výlety, které jsem podnikala doma s Renée. Tak si říkám, že omezený výběr má něco do sebe.
Namířily jsme si k oddělení bot a doplňků. Zatímco si ty dvě zkoušely různé věci, já jsem se jenom dívala a kritizovala, neměla jsem náladu sama si něco koupit, ačkoliv nové boty bych opravdu potřebovala. Nadšení z dámské jízdy vyprchávalo vinou toho, že jsem byla rozzlobená na Tylera, a vytvářelo tak prostor pro to, aby se mohl vrátit smutek.
"Angelo?" začala jsem váhavě, zatímco si zkoušela jedny růžové páskové boty na vysokém podpatku - byla přešťastná, že má konečně kluka, který je dost vysoký, aby vedle něho mohla chodit na podpatcích. Jessica se přesunula k pultu se šperky a my dvě jsme teď byly samy.
"Ano?" Držela nohu nataženou, kroutila kotníkem, aby na botu lépe viděla.
Zbaběle jsem vycouvala. "Ty se mi líbí."
"Myslím, že si je vezmu - ačkoliv se nikdy nebudou hodit k ničemu jinému než k těm jedněm šatům," přemítala.
"Ale, jdi do toho - jsou ve slevě," povzbuzovala jsem ji. Usmála se a vrátila víko na krabici, která obsahovala praktičtěji vypadající šedobílé boty.
Zkusila jsem to znovu. "Ehm, Angelo…" Zvědavě vzhlédla.
"Je normální, že… Cullenovi," oči jsem měla sklopené na ty boty, "často ve škole chybí?" Zoufale jsem neuspěla ve svém pokusu o nonšalantní tón.
"Ano, když je pěkné počasí, tak celou dobu trampují - i doktor. Vážně milují outdoorové sporty," řekla mi tiše a taky si prohlížela svoje boty. Nepoložila jedinou otázku, natož pak stovky, které by ze sebe vychrlila Jessica. Angela se mi začínala opravdu líbit.
"Aha." Dál už jsem to nerozebírala, protože Jessica se vrátila, aby nám ukázala štrasovou bižuterii, která se bude hodit k jejím stříbrným botám.
Plánovaly jsme, že půjdeme na večeři do malé italské restaurace na pobřeží, ale nakupování šatů netrvalo tak dlouho, jak jsme čekaly. Jess s Angelou si chtěly odnést šaty zpátky do auta a pak se projít po zálivu. Řekla jsem jim, že se s nimi za hodinu sejdu v restauraci - chtěla jsem se podívat po nějakém knihkupectví. Obě byly ochotné jít se mnou, ale já jsem je pobízela, ať se jdou bavit po svém - nevěděly, jak zabraná umím být, když jsem obklopená knihami; knížky jsem nejradši nakupovala sama. Odcházely do auta s radostným brebentěním a já jsem si to namířila směrem, který mi Jess ukázala.
Nečinilo mi žádné potíže knihkupectví najít, ale to nebylo to, co jsem hledala. Výlohy byly plné krystalů, lapačů snů a knih o duchovním léčitelství. Ani jsem nešla dovnitř. Přes sklo jsem viděla asi padesátiletou ženu s dlouhými šedými vlasy, které jí splývaly po zádech, oblečenou v šatech ještě z šedesátých let, jak se vstřícně usmívá zpoza pultu. Usoudila jsem, že tuhle konverzaci si ušetřím. Ve městě musí být i normální knihkupectví.
Kličkovala jsem mezi ulicemi, které se zaplňovaly vlivem podvečerní dopravní špičky, a doufala, že jdu směrem do centra. Nedávala jsem takový pozor na cestu, jak bych měla; potýkala jsem se s zoufalstvím. Tak usilovně jsem se snažila nemyslet na něj a na to, co říkala Angela… a hlavně jsem se snažila potlačit svoje naděje ohledně soboty, protože jsem se obávala zklamání bolestnějšího než to ostatní. Když jsem vzhlédla a uviděla něčí stříbrné Volvo zaparkované na ulici, všechno to na mě dolehlo. Hloupý, nespolehlivý upír, pomyslela jsem si.
Šla jsem dál směrem k jihu, k nějakým proskleným obchodům, které vypadaly slibně. Ale když jsem k nim došla, zjistila jsem, že v jednom nic není a druhý je jenom opravna bot. Pořád jsem měla moc času, abych už šla hledat Jess a Angelu, a rozhodně jsem potřebovala dostat svou náladu pod kontrolu, než se s nimi zase setkám. Prsty jsem si párkrát prohrábla vlasy a zhluboka jsem se nadechla, než jsem pokračovala za roh.
Jak jsem přešla další silnici, začínala jsem si uvědomovat, že jdu špatným směrem. Těch pár chodců, které jsem potkala, šlo na sever, a vypadalo to, že budovy tady jsou většinou skladiště. Rozhodla jsem se, že na příštím rohu zatočím na východ, pak udělám po pár blocích zase otočku a zkusím štěstí na jiné ulici cestou na pobřeží.
Za rohem, ke kterému jsem mířila, se objevila čtveřice mužů, oblečených příliš neformálně na to, aby šli domů z kanceláře, ale taky byli příliš špinaví, aby to byli turisté. Jak se ke mně přibližovali, všimla jsem si, že nejsou o moc straší než já. Hlasitě mezi sebou vtipkovali, odvázaně se smáli a plácali se vzájemně po pažích. Uhnula jsem na chodníku co nejvíc stranou, abych jim udělala místo, zrychlila jsem krok a dívala se přes ně k rohu.
"Hej, ty!" zavolal jeden z nich, jak mě míjeli, a musel mluvit na mě, protože kolem nikdo jiný nebyl. Automaticky jsem vzhlédla. Dva z nich se zastavili, druzí dva zpomalovali. Oslovil mě asi ten nejbližší, podsaditý tmavovlasý muž něco přes dvacet. Měl na sobě rozepnutou flanelovou košili a pod ní špinavé tričko, ustřižené džíny a sandály. Udělal půlkrok ke mně.
"Ahoj," zamumlala jsem bezděčně. Pak jsem se rychle podívala jinam a spěchala jsem na roh. Slyšela jsem je, jak se za mnou smějí na plné kolo.
"Hej, počkej!" zavolal za mnou jeden z nich zase, ale já jsem držela hlavu skloněnou a s úlevným vydechnutím jsem zatočila za roh. Pořád jsem je slyšela, jak se za mnou řehtají.
Ocitla jsem se na chodníku, který vedl kolem zadních stran několika skladišť natřených ponurými barvami, každé mělo velká široká vrata na vykládání kamionů, na noc zavřená na visací zámek. Jižní strana ulice neměla žádný chodník, jenom plot z pletiva navrchu s ostnatým drátem, chránící nějaké skladiště motorových součástek. Zatoulala jsem se daleko za tu část Port Angeles, která byla určená pro návštěvníky městečka. Uvědomila jsem si, že se stmívá, protože mraky se nakonec zase vrátily, kupily se na západním obzoru a vytvářely tak předčasný západ slunce. Východní nebe bylo stále jasné, ale šedivělo, protkané pramínky růžové a oranžové. Bundu jsem si nechala v autě a najednou mě roztřásl chlad, tak jsem zkřížila paže pevně na prsou. Kolem mě projela osamělá dodávka a pak byla ulice zase prázdná.
Nebe najednou ještě víc potemnělo, a jak jsem se ohlížela přes rameno, abych se podívala na útočící mrak, uvědomila jsem si šokovaně, že deset metrů za mnou jdou tiše dva muži.
Byli ze stejné skupinky, kterou jsem minula na rohu, ačkoliv žádný z nich nebyl ten tmavovlasý, který na mě promluvil. Okamžitě jsem otočila hlavu dopředu a zrychlila krok. Chvění, které mě roztřáslo, tentokrát nemělo nic společného s počasím. Kabelku jsem měla na řemínku přes rameno a měla jsem ji přehozenou kolem těla, tak jak se to má nosit, aby vám ji zloděj nevyškubl. Věděla jsem přesně, kde mám svůj pepřový sprej - pořád v cestovní tašce pod postelí, ještě nevybalený. Neměla jsem s sebou moc peněz, jenom dvacku a nějaké drobné, a napadlo mě, že kabelku "náhodou" upustím a uteču. Ale malý, vystrašený hlásek vzadu v mysli mě varoval, že může být něco horšího než zloději.
Úzkostlivě jsem poslouchala jejich tiché kroky, které byly mnohem tišší v porovnání s hlučností, kterou dělaly předtím, a neznělo to, že by zrychlovaly nebo se ke mně přibližovaly. Dýchej, musela jsem si připomenout. Nevíš, jestli tě sledují. Šla jsem dál, co nejrychleji jsem mohla, aniž bych doopravdy běžela, soustředila jsem se na odbočku doprava, která teď byla jen pár metrů ode mě. Slyšela jsem je, drželi se stejně zpátky jako předtím. Z jihu zabočilo na ulici modré auto a rychle projelo kolem mě. Napadlo mě, že mu skočím do cesty, ale zaváhala jsem, měla jsem zábrany, nebyla jsem si jistá, jestli mě skutečně pronásledují, a pak už bylo pozdě.
Došla jsem na roh, ale rychlý pohled mi odhalil, že je to jenom slepá ulička k zadní straně nějaké budovy. Byla jsem pootočená tím směrem; musela jsem se spěšně obrátit a přeběhnout přes úzkou uličku zpátky na chodník. Ulice končila na příštím rohu stopkou. Soustředila jsem se na slabé kroky za sebou a rozhodovala se, jestli mám nebo nemám běžet. Kroky zněly víc vzadu, já jsem ovšem věděla, že bych jim stejně neutekla. Byla jsem si jistá, že zakopnu a upadnu, když se budu snažit jít rychleji. Zvuky kroků se teď rozhodně vzdalovaly. Riskla jsem rychlý pohled přes rameno a s úlevou jsem viděla, že už jsou ode mne aspoň dvanáct metrů. Ale oba na mě zírali.
Zdálo se mi, že to trvalo celou věčnost, než jsem se dostala na roh. Šla jsem pořád stejným tempem, ti chlápci za mnou se s každým krokem o malinko opožďovali. Možná si uvědomili, že mě vystrašili, a teď je to mrzí. Viděla jsem dvě auta jedoucí na sever, jak přejela křižovatku, ke které jsem měla namířeno, a vydechla jsem úlevou. Jakmile se jednou dostanu z této opuštěné ulice, už budou kolem lidé. Zatočila jsem za roh s vděčných vydechnutím.
A zastavila jsem se.
Ulice byla po obou stranách lemována bílými zdmi bez dveří, bez oken. O dvě odbočky dál jsem v dálce viděla pouliční lampy, auta a víc chodců, ale všichni byli moc daleko. Protože u západní budovy uprostřed ulice postávali druzí dva chlapi ze skupinky a oba se dívali se vzrušeným úsměvem, jak jsem na chodníku ztuhla. Najednou mi došlo, že mě nesledovali.
Nadehnali si mě.
Zaváhala jsem jenom na vteřinu, ale připadalo mi to jako velmi dlouhá doba. Pak jsem se otočila a vystřelila na druhou stranu silnice. Měla jsem nepříjemný pocit, že je to marný pokus. Kroky za mnou teď byly hlasitější.
"Tady jsou!" Halasný hlas toho podsaditého tmavovlasého muže rozřízl napjaté ticho, až jsem nadskočila. V narůstající tmě se zdálo, jako kdyby se díval za mě.
"Jo," zavolal za mnou něčí hlas, takže jsem znovu nadskočila, jak jsem spěchala dál po ulici. "Vzali jsme to jenom trochu oklikou."
Musela jsem trochu zpomalit. Příliš rychle jsem zkracovala vzdálenost mezi sebou a postávající dvojicí. Uměla jsem křičet pěkně nahlas a nabírala jsem vzduch, připravena to předvést, ale v krku jsem měla tak vyschlo, že jsem si nebyla jistá, na jakou hlasitost se zmůžu. Rychlým pohybem jsem přehodila kabelku přes hlavu, popadla řemínek do jedné ruky, připravená se kabelky buď vzdát, nebo ji použít jako zbraň, podle potřeby.
Když jsem se opatrně zastavila, ten pořízek se odlepil ode zdi a šel pomalu po ulici.
"Držte se ode mě," varovala jsem ho hlasem, který měl znít silně a nebojácně. Ale měla jsem pravdu s tím vyschlým krkem - žádná hlasitost.
"Nebuď taková, kočičko," zavolal a za mnou se zase ozval hurónský smích.
Připravila jsem se, nohy rozkročené, a i přes svou paniku jsem se snažila vzpomenout si na to málo ze sebeobrany, co jsem znala. Bříškem dlaně udeřit vzhůru a snad mu zlomím nos nebo ho praštím do čela. Prst do očního důlku - snažit se zaháknout a vydloubnout oko. A samozřejmě standardní koleno do slabin. V tu chvíli promluvil ten známý pesimistický hlas v mé mysli a připomenul mi, že pravděpodobně nebudu mít šanci proti jedinému z nich, a oni byli čtyři. Sklapni! poručila jsem hlasu, než mě hrůza mohla úplně ochromit. Nevzdám se, aniž bych někoho z nich vzala s sebou. Snažila jsem se polknout, abych mohla vydat slušný výkřik.
Najednou za rohem vylétly světlomety, do pořízka skoro narazilo nějaké auto a přinutilo ho uskočit k chodníku. Vskočila jsem do silnice - tohle auto buď zastaví, nebo mě bude muset srazit. Ale to stříbrné auto se nečekaně obrátilo, na místě zastavilo a pár kroků ode mě se otevřely dveře spolujezdce.
"Nastup," poručil zuřivý hlas.
Bylo překvapivé, jak ten dusivý strach okamžitě zmizel, překvapivé, jak mě najednou zaplavil pocit bezpečí - i když jsem ještě stála na ulici - jakmile jsem zaslechla jeho hlas. Naskočila jsem na sedadlo a zabouchla za sebou dveře.
V autě byla tma, s otevřenými dveřmi se nerozsvítilo žádné světlo, a já jsem sotva viděla jeho obličej v záři palubní desky. Pneumatiky zakvílely, jak zabočil směrem na sever, příliš rychle přidal plyn a stočil to k ohromeným chlapům na ulici. Zachytila jsem pohledem, jak uskakují na chodník, zatímco my jsme vyrovnali směr a spěchali k přístavu.
"Zapni si pás," poručil a já jsem si uvědomila, že křečovitě svírám sedadlo oběma rukama. Rychle jsem poslechla; pás se v té tmě zapnul s hlasitým zacvaknutím. On nabral ostře doleva a uháněl vpřed, proletěl přes několik stopek bez zastavení.
Ale já jsem si připadala naprosto v bezpečí a na chvíli mi bylo úplně jedno, kam jedeme. Dívala jsem se na jeho obličej s hlubokou úlevou, úlevou, která byla větší než moje nečekané vysvobození. Pozorovala jsem jeho nepohnuté rysy ve sporém světle a čekala, až se mi dech vrátí k normálu. Vtom jsem si všimla, že jeho výraz je vražedně rozzlobený.
"Ty se na mě zlobíš?" zeptala jsem se, překvapená, jak ochraptěle můj hlas zní.
"Ne," řekl stroze, ale jeho tón byl rozzuřený.
Seděla jsem mlčky, dívala se na jeho obličej, zatímco jeho žhnoucí oči zíraly přímo před sebe, až se auto náhle zastavilo. Rozhlédla jsem se kolem, ale byla příliš tma, abych viděla něco jiného než neurčité obrysy tmavých stromů lemujících silnici. Už jsme nebyli ve městě.
"Bello?" zeptal se, jeho hlas byl napjatý, ovládaný.
"Ano?" Můj hlas byl pořád hrubý. Snažila jsem se potichu si odkašlat.
"Jsi v pořádku?" Ještě se na mě nepodíval, ale vztek byl na jeho obličeji jasně vidět.
"Ano," zaskřehotala jsem tiše.
"Zvedni mi náladu, prosím tě," poručil.
"Promiň, cože?"
Ostře vydechl.
"Prostě něco plácej, dokud se neuklidním," vysvětlil, zavřel oči a palcem a ukazováčkem si mnul kořen nosu.
"Ehm," hledala jsem v mysli něco triviálního. "Zítra ráno před vyučováním přejedu Tylera Crowleyho, co ty na to?"
Pořád měl oči pevně zavřené, ale koutek úst mu zacukal.
"Proč?"
"Protože všem vykládá, že se mnou půjde na stužkovanou - buďto je blázen, nebo se pořád snaží napravit to, jak mě tehdy málem zabil… no, pamatuješ, a on si myslí, že stužkovaná je k tomu dobrá příležitost. Takže si říkám, že když ho ohrozím na životě, budeme si kvit a on pak konečně vzdá ty pokusy o napravování. Nestojím o nepřátele a Lauren se možná stáhne, když mě on nechá na pokoji. Ovšem možná bych mu mohla zrušit tu jeho Sentru. Když nebude mít odvoz, nemůže vzít nikoho na stužkovanou…" plácala jsem.
"Slyšel jsem o tom." Znělo to trochu vyrovnaněji.
"Vážně?" zeptala jsem se nevěřícně, moje předchozí podráždění vzplálo. "Když bude ochromený od krku dolů, tak na stužkovanou taky nemůže," zamumlala jsem, jak jsem vylepšovala svůj plán.
Edward si povzdechl a konečně otevřel oči.
"Jsi v pořádku?"
"Ani ne."
Čekala jsem, ale už nepromluvil. Opřel si hlavu o sedadlo a zíral na strop. Jeho obličej byl nehybný.
"Co se děje?" Můj hlas vyšel jako zašeptání.
"Někdy mám problém se svou náturou, Bello." Taky šeptal a díval se z okna, jeho oči se zúžily na štěrbiny. "Ale to by nepomohlo, kdybych se otočil a dopadl ty…" Nedokončil větu, podíval se stranou, chviličku mu trvalo, než zase ovládl svůj hněv. "Alespoň," pokračoval, "o tom se snažím sám sebe přesvědčit."
"Aha." To slovo se zdálo neadekvátní, ale lepší odpověď mě nenapadla.
Zase jsme seděli mlčky. Pohlédla jsem na hodiny na palubní desce. Bylo po půl sedmé.
"Jessica s Angelou budou mít starost," zamumlala jsem. "Měla jsem se s nimi sejít."
Bez dalšího slova nastartoval motor, hladce se otočil a spěchal zpátky do města. Za okamžíček jsme byli pod pouličními lampami, pořád jsme jeli moc rychle, zlehka jsme kličkovali mezi auty, která pomalu plula po nábřeží. Zaparkoval podélně u obrubníku na místě, kam by se podle mě Volvo nemohlo vejít, ale bez námahy tam vklouzl na jediný pokus. Podívala jsem se z okna a viděla světla restaurace La Bella Kalia a Jess s Angelou, které právě odcházely, ustaraně šly v opačném směru, než jsme přijeli.
"Jak jsi věděl, kam…?" začala jsem, ale pak jsem jen zavrtěla hlavou. Slyšela jsem, jak se otevírají dveře a když jsem se otočila, viděla jsem, jak vystupuje.

Noční můra-2

1. února 2010 v 22:06 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺
Jestli jsem si něčím byla jistá, tak jednou věcí. Ten hrozivý Edward v mém včerejším snu byl jenom odrazem mého strachu ze slova, které vyslovil Jacob, a ne sám Edward. A když jsem vykřikla hrůzou při vlkodlakově výpadu, nebyl to strach o vlka, který mě přiměl zakřičet "ne". Byl to strach, že zraněn bude on, a i když na mě volal s vyceněnými řezáky, bála jsem se o něj.
A pochopila jsem, že v tom je moje odpověď. Nevěděla jsem, jestli mám skutečně na výběr. Už jsem v tom vězela moc hluboko. Teď, když jsem to pochopila - jestli jsem pochopila správně - už se svým děsivým tajemstvím nic nenadělám. Protože když jsem na něj pomyslela, na jeho hlas, na jeho hypnotizující oči, na magnetickou sílu jeho osobnosti, nic jsem nechtěla víc než být okamžitě s ním. I kdyby… a na to jsem nedokázala myslet. Ne tady, když jsem sama v temnějícím lese. Ne teď, když se kvůli dešti zšeřilo a všude se ozývá pleskání, jako když člověk šlape v mokré trávě. Otřásla jsem se a rychle vstala ze své skrýše, v obavách, že se mi pěšina vinou deště někam ztratila.
Ale byla tam, bezpečná a jasně viditelná, vinula se ven z kapajícího zeleného bludiště. Rychle jsem se po ní vydala, kapuci staženou těsně kolem obličeje. Překvapilo mě, když jsem skoro běžela mezi stromy, jak daleko jsem ušla. Začala jsem přemítat, jestli vůbec mám namířeno ven, nebo jestli mě pěšina vede jenom po okraji lesa. Ovšem než se mě mohla zmocnit panika, začala spletenými větvemi prosvítat prázdná místa. A pak jsem slyšela auto přejíždějící kolem po silnici, a byla jsem volná, přede mnou se prostíral Charlieho trávník, dům mi otvíral náruč a sliboval teplo a suché ponožky.
Bylo právě poledne, když jsem se dostala zpátky dovnitř. Šla jsem nahoru a převlékla se do džínů a trička, protože už jsem se nechystala ven. Nedalo moc práce soustředit se na domácí úkol, pojednání o Macbethovi, které mělo být hotové na středu. Spokojeně jsem se dala do psaní hrubého konceptu. Tak klidně jsem se necítila od… no, od čtvrtečního odpoledne, abych byla upřímná.
Takhle to se mnou ovšem bylo vždycky. Rozhodování pro mě byl bolestný proces, nad kterým jsem se trápila a který jsem oddalovala. Ale jakmile jsem nějaké rozhodnutí učinila, prostě jsem se jím řídila - obvykle s úlevou, že už jsem nějak zvolila. Někdy mi ten pocit úlevy kazila beznaděj, jako třeba když šlo o moje rozhodnutí odjet do Forks. Ale pořád to bylo lepší než se potýkat s jinými možnostmi.
Sžít se s tímto novým rozhodnutím bylo směšně jednoduché. Nebezpečně jednoduché.
A tak jsem strávila poklidný, produktivní den - úkol jsem dokončila před osmou. Charlie přišel domů s velkým úlovkem a já jsem si v duchu říkala, abych si nezapomněla koupit rybí kuchařku, až budu příští týden v Seattlu. Rozechvění, které mi přejelo po páteři, kdykoliv jsem na ten výlet pomyslela, bylo stejné jako to, které jsem cítila, než jsem se šla projít s Jacobem Blackem. Mělo by to být jiné, myslela jsem si. Měla bych se bát - věděla jsem, že bych měla, ale nedokázala jsem cítit ten správný strach.
Té noci se mi nic nezdálo, byla jsem vyčerpaná z toho, že jsem den začala tak časně a noc před tím jsem tak špatně spala. Probudila jsem se, podruhé od příjezdu do Forks, do jasného žlutého světla slunečného dne. Skočila jsem k oknu, ohromená, když jsem viděla, že na nebi není skoro ani obláček, a ty, které tam jsou, jsou jenom malé bílé beránky, které snad nemohou věstit žádný déšť. Otevřela jsem okno - překvapilo mě, že se tiše otevřelo, vůbec nelepilo, ačkoliv je bůhvíkolik let nikdo neotvíral - a nadechla jsem se relativně suchého vzduchu. Bylo skoro teplo a vítr téměř nefoukal. Krev se mi v žilách živě rozproudila.
Charlie dojídal snídani, když jsem přišla dolů, a okamžitě se napojil na mou náladu.
"Venku je hezky," poznamenal.
"Ano," souhlasila jsem s širokým úsměvem.
Usmál se také, jeho hnědé oči měly v koutcích vějířky vrásek. Když se Charlie usmál, bylo snadnější pochopit, proč se s maminkou tak hnali do mladého manželství. Většina z toho mladého romantika, kterým v těch dobách byl, vyprchala, než jsem ho poznala, stejně jako mu ustupovaly kudrnaté hnědé vlasy - které jsem po něm zdědila - a pomalu odhalovaly víc a víc lesklé kůže na čele. Ale když se usmál, viděla jsem trochu toho muže, který utekl s Renée, když jí bylo jen o dva roky víc, než je teď mně.
Vesele jsem snídala a přitom sledovala rozvířený prach, jak poletuje ve slunečním světle, které proudilo zadním oknem. Charlie na mě zavolal na rozloučenou a já jsem slyšela, jak policejní auto odjíždí od domu. Cestou ze dveří jsem zaváhala s rukou na pláštěnce. Bude to pokoušení osudu, nechat ji doma. S povzdechnutím jsem si ji přehodila přes ruku a vystoupila jsem do nejjasnějšího světla, jaké jsem za posledních několik měsíců viděla.
Za cenu veliké dřiny se mi podařilo stáhnout obě okénka náklaďáčku téměř až dolů. Ve škole jsem byla jako jedna z prvních; ani jsem se doma nepodívala na hodiny, jak jsem spěchala, abych už byla venku. Zaparkovala jsem a namířila si ke zřídkakdy používaným piknikovým lavičkám na jižní straně jídelny. Lavičky byly pořád trochu vlhké, tak jsem se posadila na pláštěnku, ráda, že pro ni mám využití. Domácí úkoly jsem měla hotové - důsledek chabého společenského života - ale bylo tam pár příkladů z trigonometrie, o kterých jsem si nebyla jistá, že je mám správně. Přičinlivě jsem si vyndala učebnici, ale v půlce kontrolování prvního příkladu jsem se přistihla, že sním s otevřenýma očima, dívala jsem se, jak si sluneční světlo hraje na stromech s červenou kůrou. Nesoustředěně jsem si kreslila po krajích domácího úkolu. Po pár minutách jsem si najednou uvědomila, že jsem nakreslila pět párů tmavých očí, které na mě zíraly z každé stránky. Vygumovala jsem je.
"Bello!" uslyšela jsem někoho volat a znělo to jako Mikův hlas. Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že se škola zalidnila, zatímco jsem tam seděla duchem nepřítomna. Každý byl v tričku, někteří dokonce v kraťasech, ačkoliv teploměr nemohl ukazovat přes šestnáct stupňů. Mike ke mně přicházel v khaki šortkách a pruhovaném ragbyovém tričku a mával.
"Ahoj, Miku," zavolala jsem a zamávala mu zpátky. Nedokázala jsem se chovat zdrženlivě, když bylo tak krásné ráno.
Přišel si sednout vedle mě, upravené špičky jeho vlasů ve světle zlatě zářily, po tváři se mu roztahoval široký úsměv. Byl tak rád, že mě vidí, že jsem nemohla než mít taky radost.
"Nikdy jsem si toho nevšiml - máš ve vlasech červený odstín," poznamenal a chytil mezi prsty pramen, kterým povíval lehounký větřík.
"Jenom na slunci."
Bylo mi jenom trochu nepříjemné, když mi ten pramínek zastrčil za ucho.
"Skvělý den, co?"
"Takové mám ráda," souhlasila jsem.
"Co jsi dělala včera?" Jeho tón byl trošičku majetnický.
"Většinou jsem pracovala na eseji." Nedodala jsem, že ho mám hotový - aby si nemyslel, že se vytahuju.
Uhodil se dlaní do čela. "No jasně - je na čtvrtek, že jo?"
"Ehm, na středu, myslím."
"Na středu?" zamračil se. "To není dobré… O čem píšeš ten svůj?"
"Jestli je Shakespearovo pojetí ženských charakterů misogynní."
Zíral na mě, jako kdybych mluvila svahilsky.
"Hádám, že na tom budu muset dnes večer zapracovat," řekl sklesle. "Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš někam vyjít."
"Aha." To mě zaskočilo. Proč už si nemůžu s Mikem příjemně popovídat, aniž by se to zvrtlo?
"No, mohli bychom jít na večeři nebo tak něco… a na eseji bych mohl zapracovat později." Usmál se na mě s nadějí.
"Miku…" Nelíbilo se mi, jak mě staví před hotovou věc. "Myslím, že by to nebyl nejlepší nápad."
Obličej mu pohasl. "Proč?" zeptal se, v očích ostražitý pohled. Myšlenky mi zalétly k Edwardovi. Přemítala jsem, jestli ho to taky napadlo.
"Myslím… a jestli někdy zopakuješ, co ti právě teď říkám, tak tě s radostí utluču k smrti," pohrozila jsem mu, "ale myslím, že by to ranilo Jessičiny city."
Byl udivený, tohle mu zřejmě vůbec nedocházelo. "Jessičiny?"
"Vážně, Miku, copak jsi slepý?"
"Oh," vydechl - jasně vyvedený z míry. Využila jsem toho ke svému úniku.
"Je čas na hodinu, nemůžu přijít zase pozdě." Posbírala jsem si knížky a nacpala je do tašky.
Šli jsme v tichu k budově tři a jeho výraz byl nesoustředěný. Doufala jsem, že ať je ponořený do jakýchkoliv myšlenek, vedou ho správným směrem.
Když jsem viděla Jessiku při trigonometrii, bublala nadšením. Dnes večer se chystala spolu s Angelou a Lauren do Port Angeles nakoupit šaty na ples a chtěla, abych jela s nimi, ačkoliv já jsem žádné nepotřebovala. Váhala jsem. Bylo by hezké vypadnout z města s kamarádkami, ale bude tam Lauren. A kdo ví, co třeba budu dnes večer dělat… Ale tudy by se moje mysl rozhodně neměla ubírat. Samozřejmě jsem měla radost ze sluníčka. Ale to nebylo ani zdaleka zodpovědné za euforickou náladu, v které jsem se nacházela.
Takže jsem jí řekla, že možná pojedu, ale napřed si musím promluvit s Charliem.
Cestou na španělštinu nemluvila o ničem jiném než o plese a pokračovala tam, kde přestala, když hodina s pětiminutovým zpožděním konečně skončila a šly jsme na oběd. Já jsem byla až příliš ponořená do své nedočkavosti, abych si moc všímala toho, co říká. Hořela jsem touhou vidět nejen jeho, ale všechny Cullenovy - abych je porovnala s novými podezřeními, která mi nedala pokoj. Jak jsem překračovala práh jídelny, pocítila jsem, jak mi po páteři sjel první opravdový záchvěv strachu a usadil se mi v žaludku. Budou schopni poznat, co si myslím? A pak mě napadla další věc - bude na mě Edward zase čekat, abych si k němu sedla?
Jak už jsem měla ve zvyku, pohlédla jsem napřed k jejich stolu. Zmocnila se mě panika, když jsem si uvědomila, že je prázdný. S klesající nadějí jsem očima přelétla zbytek jídelny v naději, že ho najdu, jak na mě někde čeká sám. Místnost byla skoro zaplněná - na španělštině jsme to protáhli - ale po Edwardovi ani po nikom z jeho rodiny nebylo ani stopy. Smutek mě zaplavil ochromující silou.
Šourala jsem se za Jessikou a už jsem se ani nenamáhala předstírat, že ji poslouchám.
Šly jsme dost pozdě, takže každý od našeho stolu už seděl na svém místě. Vyhnula jsem se prázdné židli vedle Mika a dala jsem přednost místu vedle Angely. Neurčitě jsem si všimla, že Mike zdvořile přidržel Jessice židli a její obličej se rozzářil.
Angela mi položila pár tichých otázek ohledně úkolu z Macbetha, na které jsem odpovídala tak přirozeně, jak jsem mohla, ačkoliv jsem se svíjela zoufalstvím. Také ona mě pozvala, abych dnes večer jela s nimi, a tentokrát jsem souhlasila, alespoň mě to trochu rozptýlí.
Uvědomila jsem si, že jsem se ještě držela posledního kousíčku naděje, když jsem vstupovala do učebny biologie, spatřila jeho prázdné místo a pocítila novou vlnu zklamání.
Zbytek dne ubíhal pomalu, bezútěšně. Při tělocviku jsme měli přednášku o pravidlech badmintonu, dalšího mučení, které si na mě vymysleli. Ale aspoň to znamenalo, že jsem si mohla sednout a poslouchat, místo abych klopýtala po kurtu. Nejlepší na tom bylo, že to trenér za hodinu nestihl, takže jsem na zítřek dostala další odklad. Nevadí, že mě den poté ozbrojí raketou a pak mě vypustí na zbytek třídy.
Těšila jsem se ze školy, protože se budu moct volně poddat depresi, než pojedu večer pryč s Jessikou a spol. Ale hned jak jsem doma vstoupila do dveří, Jessica volala, aby naše plány zrušila. Snažila jsem se mít radost, že ji Mike pozval na večeři - vážně se mi ulevilo, zdálo se, že to konečně pochopil - ale moje nadšení znělo falešně i mým vlastním uším. Přehodila náš výlet za nákupy na zítřejší večer.
Takže mi na rozptýlení moc nezbývalo. K večeři jsem měla nachystanou rybu naloženou v marinádě, salát i s chlebem zbyly od včerejška, takže v kuchyni nebylo co na práci. Strávila jsem soustředěnou půlhodinu nad úkolem, ale pak jsem byla hotová i s tím. Zkontrolovala jsem e-maily, přečetla si nevyřízené dopisy od matky, které byly tím odměřenější, čím byly novější. Povzdechla jsem si a naťukala rychlou odpověď.

Mami,
promiň. Byla jsem pryč. Jela jsem na pláž s několika přáteli. A musela jsem napsat esej.

Moje omluvy byly dost ubohé, takže jsem se přestala snažit.

Dneska je venku sluníčko - já vím, taky mě to šokuje - takže půjdu ven a nasáknu do sebe co nejvíc vitaminu D. Mám tě ráda,
Bella

Rozhodla jsem se zabít hodinku nepovinnou četbou. Měla jsem malou sbírku knih, které jsem si přivezla do Forks, tou nejodrbanější z nich byla knížka sebraných děl Jane Austenové. Tu jsem si vybrala a vydala se na dvorek, cestou dolů jsem popadla otrhanou starou deku z prádelníku nahoře na schodech.
Venku na Charlieho malém čtvercovém dvorku jsem si složila deku na půlku a rozprostřela ji z dosahu stínu stromů na hustý trávník, který byl vždycky lehce mokrý, bez ohledu na to, jak dlouho slunce svítilo. Lehla jsem si na břicho, zkřížila kotníky ve vzduchu, listovala různými romány v knize a snažila se rozhodnout, který mě nejvíc zabaví. Moje nejoblíbenější byly Pýcha a předsudek a Rozum a cit. Ten první jsem četla nedávno, takže jsem se začetla do Rozumu a citu, jenom abych si vzpomněla, poté, co jsem načala třetí kapitolu, že hrdina tohoto příběhu se náhodou jmenuje Edward. Rozzlobeně jsem otočila na Mansfieldské panství, ale hrdina tohohle kusu se jmenoval Edmund, a to bylo prostě moc blízko. Copak na konci osmnáctého století nebyla k dispozici jiná jména? Otráveně jsem zaklapla knihu a překulila se na záda. Vyhrnula jsem si rukávy, kam až to šlo, a zavřela oči. Nebudu myslet na nic než na teplo, které cítím na kůži, řekla jsem si přísně. Větřík byl stále lehký, ale rozfoukal mi pramínky vlasů kolem obličeje, a trochu to lechtalo. Stáhla jsem si všechny vlasy dozadu, rozprostřela je na dece pod sebou a znovu jsem se soustředila na teplo, které se dotýkalo mých víček, lícních kostí, nosu, rtů, čela, krku, nasáklo skrz lehké tričko…
Další věc, kterou jsem vnímala, byl zvuk Charlieho policejního auta, které zastavilo na cihlové příjezdové cestě. Překvapeně jsem se posadila, když jsem si uvědomila, že světlo je pryč, slunce zapadlo za stromy, a já jsem tu usnula. Rozhlédla jsem se, zmatená, s náhlým pocitem, že nejsem sama.
"Charlie?" zeptala jsem se. Ale slyšela jsem, jak před domem bouchly jeho dveře.
Vyskočila jsem, pošetile podrážděná, a sebrala jsem teď už vlhkou deku a knížku. Běžela jsem dovnitř, abych postavila na sporák rozehřát olej, protože jsem si uvědomila, že večeře bude se zpožděním. Charlie věšel svůj opasek s pistolí a zouval se z vysokých bot, když jsem vstoupila dovnitř.
"Promiň, tati, večeře ještě není hotová - usnula jsem venku," potlačila jsem zívnutí.
"Nedělej si z toho hlavu," řekl. "Stejně jsem chtěl chytit skóre zápasu."
Po večeři jsem se s Charliem dívala na televizi, abych nějak utloukla čas. Nedávali nic, nač bych se chtěla dívat, ale on věděl, že nemám ráda baseball, takže to přepnul na nějaký bezduchý sitcom, který ani jednoho nebavil. Zdálo se ovšem, že má radost, že děláme něco společně. A navzdory mé depresi to byl dobrý pocit, udělat mu radost.
"Tati," řekla jsem během reklamy, "Jessica a Angela se zítra večer jedou podívat po šatech na ples do Port Angeles a chtěly, abych jim je pomohla vybrat… vadilo by ti, kdybych jela s nimi?"
"Jessica Stanleyová?" zeptal se.
"A Angela Weberová." Povzdechla jsem si, když jsem mu sdělovala podrobnosti.
"Ale ty na ples nepůjdeš, nemám pravdu?" zeptal se zmateně.
"Ne, tati, ale pomůžu jim vybrat šaty - víš, poskytnu jim konstruktivní kritiku." Ženě bych tohle vysvětlovat nemusela.
"No, tak dobře," zdálo se, že si uvědomil, že je u konce s dechem, když dojde na holčičí záležitosti. "Ale druhý den jdeš do školy."
"Odjedeme hned po vyučování, takže se můžeme vrátit brzy. Večeři si uděláš sám, ano?"
"Bells, vařil jsem si sám sedmnáct let, než jsi sem přijela," připomněl mi.
"Nechápu, jak jsi to přežil," zamumlala jsem a pak dodala zřetelněji, "nechám v ledničce na talíři něco studeného do sendviče, dobře? Hned navrchu."
Věnoval mi pobavený, ale tolerantní pohled.
Ráno bylo zase slunečno. Vzbudila jsem se s obnovenou nadějí, kterou jsem se ovšem vztekle snažila potlačit. Do teplejšího počasí jsem si oblékla temně modrou halenku s výstřihem do véčka - což jsem ve Phoenixu nosila v největší zimě.
Naplánovala jsem si příjezd do školy tak, že jsem sotva stihla dostat se včas do třídy. S malou dušičkou jsem kroužila po celém parkovišti, hledala místo a přitom jsem také pátrala po stříbrném Volvu, které tam zjevně nebylo. Zaparkovala jsem v poslední řadě a spěchala na angličtinu, doběhla jsem udýchaná, ale stihla jsem to ještě před zvoněním na hodinu.
Bylo to stejné jako včera - nedokázala jsem se ubránit semínkům naděje, která mi klíčila v mysli a která jsem musela zadupat, když jsem marně prohledávala jídelnu a pak seděla sama u prázdného stolku při biologii.
Portangeleský plán byl přesunut na dnešní večer a nejlepší na tom bylo, že Lauren měla na práci něco jiného a nemohla jet. Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu z města, abych se mohla přestat ohlížet přes rameno v naději, že se najednou z ničeho nic objeví, jako to dělal vždycky. Přísahala jsem si, že dnes večer budu mít dobrou náladu a nezkazím Angele a Jessice radost v pátrání po vhodných šatech. Třeba bych si také mohla koupit něco na sebe. Odmítala jsem pomyšlení na to, že o víkendu budu v Seattlu možná taky nakupovat sama, protože z mého původního plánu sejde. Určitě to nezruší, aniž by mi o tom alespoň řekl.
Po škole jela Jessica ve svém starém bílém Mercury za mnou k nám domů, abych si tam mohla nechat auto a učení. Když jsem byla uvnitř, rychle jsem si kartáčem prohrábla vlasy a pocítila lehký záchvěv vzrušení, když jsem pomyslela na to, že vypadnu z Forks. Nechala jsem Charliemu na stole vzkaz, kde jsem znovu vysvětlila, kde najde večeři, přehodila jsem si otrhanou peněženku ze školního batohu do kabelky, kterou jsem nosila zřídka, a vyběhla za Jessikou. Pak jsme jely k Angele domů a ona už na nás čekala. Moje vzrušení narůstalo geometrickou řadou, když jsme opravdu vyjížděly za hranice města.

Noční můra-1

1. února 2010 v 22:06 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺

7. NOČNÍ MŮRA

Řekla jsem Charliemu, že musím dělat spoustu úkolů a že nechci nic k jídlu. Zrovna dávali basketbalový zápas, který ho velmi zajímal, ačkoliv já jsem samozřejmě neměla ponětí, co je na něm tak zvláštního, takže si na mém obličeji nebo tónu nevšiml ničeho neobvyklého.
Jakmile jsem byla ve svém pokoji, zamkla jsem dveře. Prohrabala jsem psací stůl, až jsem našla svoje stará sluchátka, a zapojila je do malého discmana. Vybrala jsem si cédéčko, které jsem dostala od Phila k Vánocům. Byla to jedna z jeho oblíbených kapel, ale na můj vkus tam bylo trochu moc basů a vřeštění. Zasunula jsem ho dovnitř a lehla si na postel. Nasadila jsem si sluchátka, zmáčkla tlačítko a vytáhla hlasitost na maximum, až mě bolely uši. Zavřela jsem oči, ale světlo se mi pořád vkrádalo pod víčka, takže jsem si přes horní půlku obličeje přetáhla ještě polštář.
Soustředila jsem se velmi pečlivě na hudbu, snažila se porozumět textu, abych rozpletla komplikované přechody bicích. A když jsem cédéčko poslouchala potřetí, už jsem uměla alespoň všechna slova refrénů. S překvapením jsem zjistila, že se mi ta kapela konec konců opravdu líbí, jakmile jsem si zvykla na ten vřeštivý zvuk. Budu muset Philovi zase poděkovat.
A fungovalo to. Otřásající rány mi znemožnily myslet - což byl jediný účel celého toho počínání. Poslouchala jsem to cédéčko znovu a znovu, až jsem si mohla zpívat se všemi písničkami, a nakonec jsem usnula.
Otevřela jsem oči do povědomého místa. Někde v koutku mysli jsem věděla, že se mi to zdá. Poznala jsem zelené světlo lesa. Někde poblíž jsem slyšela vlny rozbíjející se o skály. A věděla jsem, že když najdu oceán, uvidím slunce. Snažila jsem se jít po zvuku, ale byl tam Jacob Black, tahal mě za ruku, vlekl mě zpátky do nejčernější části lesa.
"Jacobe? Co se děje?" ptala jsem se. Tvářil se vyděšeně a celou svou silou mi trhal za ruku, aby zmohl můj odpor; já jsem do té tmy nechtěla jít.
"Utíkej, Bello, musíš utíkat!" zašeptal vyděšeně.
"Tudy, Bello!" poznala jsem Mikův hlas, který zavolal z hloubi temného lesa, ale neviděla jsem ho.
"Proč?" ptala jsem se a pořád jsem se snažila Jacobovi vykroutit, zoufalá, že se nemůžu dostat na slunce.
Ale v tu chvíli Jacob mou ruku pustil a vykřikl, najednou se roztřásl a padl na temnou lesní zem. Kroutil se na zemi a já jsem se s hrůzou dívala.
"Jacobe!" vykřikla jsem. Ale on už tam nebyl. Na jeho místě stál velký rudohnědý vlk s černýma očima. Ten vlk se na mě nedíval, ukazoval k pobřeží, chlupy na zádech se mu ježily a zpoza odhalených tesáků vycházelo tiché vytí.
"Bello, utíkej!" zakřičel za mnou znovu Mike. Ale já jsem se neotočila. Dívala jsem se na světlo, které ke mně přicházelo z pláže.
A pak ze stromů vystoupil Edward, jeho kůže slabě zářila, jeho oči byly černé a nebezpečné. Zvedl jednu ruku a pokynul mi, abych přišla k němu. Vlk u mých nohou zavyl.
Udělala jsem krok vpřed, k Edwardovi. On se usmál, a jeho zuby byly ostré, špičaté.
"Důvěřuj mi," zavrčel.
Udělala jsem další krok.
Vlk se vrhl mezi mne a upíra, tesáky mu mířil na krční tepnu.
"Ne!" vykřikla jsem a vymrštila se na posteli.
Tím náhlým pohybem sluchátka strhla discman z nočního stolku a ten s třesknutím spadl na podlahu.
V pokoji bylo pořád ještě rozsvíceno a já jsem seděla na posteli oblečená a v botách. Celá dezorientovaná jsem se podívala na budík na prádelníku. Bylo půl šesté ráno.
Zasténala jsem, padla zpátky na postel a převrátila se na obličej, skopla boty. Ale bylo mi tak nepohodlně, že jsem nemohla znovu usnout. Zase jsem se převalila, rozepnula si džíny a ztěžka je stahovala, jak jsem se snažila zůstat v horizontální poloze. Uvědomila jsem si, že mám vlasy pořád stažené do copu, hřebínek mě nepříjemně tlačil na temeni. Otočila jsem se na bok, vytáhla gumičku a rychle jsem si prohrábla pletenec prsty. Znovu jsem si přetáhla polštář přes oči.
Samozřejmě to k ničemu nebylo. Moje podvědomí vylovilo přesně ty obrazy, kterým jsem se tak zoufale snažila vyhnout. Budu jim teď muset znovu čelit.
Posadila jsem se a hlava se mi chviličku točila, jak jsem ji měla překrvenou. Napřed to nejdůležitější, pomyslela jsem si, šťastná, že to můžu odložit na co nejpozději. Popadla jsem toaletní tašku.
Sprcha ovšem netrvala zdaleka tak dlouho, jak jsem doufala. A i když jsem si dala načas s fénováním vlasů, brzy jsem neměla v koupelně co na práci. Zabalená do ručníku jsem se vrátila zpátky do svého pokoje. Nedokázala jsem říct, jestli Charlie pořád spí, nebo jestli už odjel. Šla jsem se podívat z okna, a policejní auto bylo pryč. Zase rybaří.
Pomalu jsem se oblékla do nejpohodlnější teplákové soupravy a pak jsem si ustlala postel - to jsem nikdy nedělala. Už jsem to nemohla odkládat. Šla jsem k psacímu stolu a zapnula svůj starý počítač.
Strašně nerada jsem tady používala internet. Můj modem byl tragicky zastaralý, e-mailová schránka nedostatečná; jenom připojování trvalo tak dlouho, že jsem se rozhodla dát si zatím misku cereálií, než se dočkám.
Jedla jsem pomalu, každé sousto jsem pečlivě kousala. Když jsem dojedla, umyla jsem misku a lžíci, utřela je a uložila na místo. Nohy mi zakopávaly, když jsem šla nahoru. Napřed jsem šla k discmanu, zvedla ho z podlahy a položila přesně doprostřed stolu. Vytáhla jsem sluchátka a vrátila je do zásuvky psacího stolu. Pak jsem pustila znovu to samé cédéčko, ale ztlumila jsem zvuk, aby tvořilo jenom zvukovou kulisu.
S dalším povzdechnutím jsem zapnula počítač. Samozřejmě, přes celou obrazovku na mě vyskákaly reklamy. Posadila jsem se na tvrdou skládací židli a začala zavírat všechna malá okýnka. Nakonec jsem se přece jen dostala ke svému oblíbenému vyhledávači. Odstřelila jsem pár dalších reklam a napsala jediné slovo.
Upír.
Trvalo to samozřejmě děsivě dlouho. Když se objevily výsledky, měla jsem se čím probírat - bylo tam všechno od filmů přes společenské hry a undergroundový metal až k obskurním kosmetickým společnostem.
Pak jsem našla slibnou stránku - Upíři od A do Z. Netrpělivě jsem čekala, až se načte, a rychlým klikáním jsem zavírala každou reklamu, která se objevila na obrazovce. Nakonec byla obrazovka volná - obyčejné bílé pozadí s černým, akademicky vypadajícím textem. Na domovské stránce mě přivítaly dvě citace:

V rozlehlém stinném světě duchů a démonů není žádná postava tak strašlivá, žádná postava tak obávaná a opovrhovaná, a přesto nadaná tak hrůzyplnou podmanivostí jako upír, který sám není ani duch, ani démon, ale sdílí temné povahové rysy a vlastní tajemné a strašlivé schopnosti obou. - Reverend Montague Summers.
Jestli jsou nějaké dobře doložené záznamy, jsou to záznamy o upírech. Nic nechybí: oficiální zprávy, přísežná prohlášení vážených lidí, lékařů, kněží, učitelů, kompletní soudní důkazy. A přes to všechno, kdo věří v upíry? - Rousseau.

Zbytek stránky byl abecední výčet veškerých mýtů o upírech, které se udržují různě po světě. První, na kterého jsem klikla, Danag, byl filipínský upír, který údajně před dávnými časy začal na ostrovech pěstovat kolokázii. Podle pověsti Danag po mnoho let pracoval společně s lidmi, ale jejich partnerství skončilo dne, kdy se jedna žena řízla do prstu. Danag jí vysával ránu a chuť krve se mu tak zalíbila, že z jejího těla vysál krev úplně všechnu.
Pročítala jsem pečlivě popisy, hledala jsem něco, co znělo povědomě, natož pak věrohodně. Zdálo se, že většina mýtů o upírech se točila kolem krásných žen jako démonů a dětí jako obětí; také to vypadalo, že si je lidé vymýšleli, aby měli vysvětlení pro vysokou úmrtnost malých dětí a aby poskytly omluvu pro mužskou nevěru. Mnohé příběhy zahrnovaly duchy bez těla a varování před nesprávně provedenými pohřby. Nebylo toho moc, co by se podobalo filmům, které jsem viděla, a jenom opravdu pár upírů, jako hebrejský Estrie a polský Upier, se vůbec obtěžovalo pít krev.
Mou pozornost opravdu upoutala jenom tři jména: rumunský Varacolaci, mocná nemrtvá bytost, která se mohla objevovat v podobě krásného člověka s bledou pletí, slovenský Nelapsi, stvoření tak silné a rychlé, že dokázalo během jediné hodiny po půlnoci zmasakrovat celou vesnici, a jedno další, Stregoni benefici.
O tomhle posledním tam byla jediná krátká věta.
Stregoni benefici: italský upír, o kterém se říká, že je na straně dobra a který je smrtelným nepřítelem všech zlých upírů.
Byla to úleva, najít aspoň to jedno malé heslo, jediný mýtus mezi stovkami, který potvrzoval existenci hodných upírů.
Ovšem celkem vzato toho bylo málo, co se shodovalo s Jacobovými příběhy nebo s mým vlastním pozorováním. Jak jsem tak pročítala internetové stránky, sestavila jsem si v duchu malý seznam a pečlivě ho porovnávala s každým mýtem. Rychlost, síla, krása, bledá pleť, oči, které měnily barvu; a pak Jacobova kritéria: pijí krev, jsou nepřátelé vlkodlaka, mají studenou kůži a jsou nesmrtelní. Bylo jen pár mýtů, které se shodovaly alespoň v jediném bodě.
A pak tu byl další problém, který jsem si pamatovala z těch pár hororů, co jsem viděla, a který byl podepřen dnešním čtením - upíři nemohli vycházet za denního světla, slunce by je spálilo na popel. Celý den spali v rakvích a vycházeli jenom v noci.
Rozčileně jsem vypnula počítač, ani jsem nečekala, až se všechno náležitě zavře. Nad mou podrážděností převládaly rozpaky. Bylo to všechno tak hloupé. Seděla jsem ve svém pokoji a hledala informace o upírech. Co se to se mnou děje? Usoudila jsem, že velký podíl viny připadá na vrub města Forks - a ostatně celého prosáklého Olympijského poloostrova.
Musela jsem vypadnout z domu, ale nebylo, kam bych chtěla jít, aniž by to znamenalo třídenní cestu autem. Přesto jsem si natáhla holínky, a i když jsem nevěděla, kam mám namířeno, sešla jsem dolů. Vklouzla jsem do pláštěnky, ani jsem se nepodívala, jak je venku, a vykročila ze dveří.
Bylo zataženo, ale ještě nepršelo. Nevšímala jsem si auta a pěšky jsem vyrazila na východ, namířila jsem si to přímo přes Charlieho dvůr k všudypřítomnému lesu. Netrvalo dlouho a byla jsem tak hluboko, že mě nebylo vidět ani z domu, ani ze silnice, protože jediné zvuky, které jsem slyšela, bylo čvachtání vlhké země pod nohama a náhlé výkřiky sojek.
Šla jsem po úzké pěšině, která tu vedla, protože takové toulání jen tak nazdařbůh bych neriskovala. O nějakém orientačním smyslu se u mě téměř nedalo mluvit; dokázala jsem se ztratit i na přehlednějších místech, než bylo tohle. Pěšina se vinula hloub a hloub do lesa, většinou na východ, pokud jsem to dokázala posoudit. Podél ní rostly smrky, jedle, tisy a javory. Znala jsem jenom nepřesně jména stromů, které mě obklopovaly, a ještě jen díky tomu, že mi je v dětství Charlie ukazoval z okénka policejního auta. Mnohé druhy jsem neznala vůbec a některé jsem nedokázala přesně určit, protože byly silně porostlé cizopasným rostlinstvem.
Šla jsem pěšinou, dokud mě postrkoval hněv na sebe samu. Protože pomalu utichal, zpomalila jsem. Z baldachýnu nade mnou skáplo pár kapek, ale nemohla jsem si být jistá, jestli začíná pršet, nebo jestli jsou to jenom loužičky zbylé od včerejška, zadržené v listech vysoko nade mnou, které pomalu odkapávají dolů na zem. Nedávno padlý strom - poznala jsem to podle toho, že ještě nebyl úplně porostlý mechem - se opíral o kmen jednoho ze svých bratrů a vytvářel tak zastřešenou malou lavičku jenom pár bezpečných kroků od mé pěšiny. Překročila jsem kapradiny a opatrně se posadila, napřed jsem se ale ujistila, že mám bundu dobře staženou, abych si nezamokřila oblečení. Hlavu v kapuci jsem si opřela o živý strom.
Tohle místo jsem nevybrala dobře. Měla jsem to vědět, ale kam se dalo jít? Les byl temně zelený a až moc připomínal scénu ze sna minulé noci, abych tu mohla klidně posedět. Teď, když už se neozýval zvuk mých čvachtavých kroků, bylo ticho bodavé. Také ptáci mlčeli, kapky padaly se stále větší frekvencí, takže nad námi určitě prší. Teď když jsem seděla, kapradiny mi dosahovaly nad hlavu. Věděla jsem, že kdyby někdo šel po pěšině, necelý metr ode mě, ani by mě neviděl.
Tady mezi stromy bylo mnohem snadnější uvěřit těm absurditám, které mě v domě uváděly do rozpaků. V tomto lese se po tisíce let nic nezměnilo, a všechny mýty a legendy ze stovky různých zemí se zdály mnohem pravděpodobnější v této zelené záři než v mé jasně vymezené ložnici.
Soustředila jsem se na dvě nejpalčivější otázky, které jsem potřebovala zodpovědět, ale moc se mi do toho nechtělo.
Zaprvé jsem musela rozhodnout, jestli je možné, aby to, co Jacob říkal o Cullenových, byla pravda.
Moje mysl začala okamžitě mohutně protestovat. Bylo to pošetilé a morbidní, vážně se zaobírat tak směšnými nápady. Ale co tedy? ptala jsem se sama sebe. Neexistovalo žádné rozumné vysvětlení pro to, že jsem ještě naživu. Znovu jsem si v duchu probírala věci, které jsem sama vypozorovala: neskutečnou rychlost a sílu, barvu očí měnící se z černé na zlatou a zase zpátky, nelidskou krásu, bledou, studenou kůži. A bylo toho víc - drobnosti, které člověku docházejí postupně - skutečnost, že asi nikdy nejedí, jejich znepokojivě ladné pohyby. A taky to, jak Edward někdy mluví, s neobvyklými kadencemi a větami, které se hodily spíš do románu z přelomu devatenáctého a dvacátého století, než mezi školní mládež třetího tisíciletí. Ulil se z hodiny toho dne, kdy jsme si určovali krevní skupiny. Neodmítl výlet na pláž, dokud neslyšel, kam jedeme. Zdálo se, že ví, co si každý kolem něj myslí… až na mě. Říkal mi, že je zlý, nebezpečný…
Je možné, že Cullenovi jsou upíři?
No, něco s nimi je. Před mýma nevěřícíma očima se děje něco, co se nedá rozumně vysvětlit. Ať je to Jacobova teorie o studených nebo moje o superhrdinovi, Edward Cullen není… obyčejný člověk. On je něco víc.
Tak tedy - možná. S touto odpovědí se budu muset prozatím spokojit.
A pak ta nejdůležitější otázka ze všech. Co budu dělat, jestli je to pravda?
Jestli Edward je upír - nechtěla jsem si to slovo ani myslet - co bych měla dělat? Říct o tom někomu jinému naprosto nepřipadalo v úvahu. Sama jsem tomu nedokázala uvěřit; každý, komu bych to řekla, by mě dal poslat do blázince.
Zdálo se, že existují jen dvě možnosti. První byla poslechnout jeho radu: být rozumná a co nejvíc se mu vyhýbat. Zrušit naše plány a zase ho začít ignorovat tak dalece, jak jen budu schopná. Ve třídě, kde musíme být spolu, se tvářit, jako by mezi námi existovala neproniknutelně tlustá skleněná zeď. Říct mu, aby mě nechal na pokoji - a tentokrát to myslet vážně.
Když jsem zvažovala tuto alternativu, sevřela mě náhlá bolest zoufalství. Moje mysl se bránila a rychle přeskočila k další možnosti.
Nemohla jsem se začít chovat jinak. Konec konců, jestli je nějak… nebezpečný, zatím neudělal nic, aby mi ublížil. Vlastně bych díru do Tylerova nárazníku udělala já, kdyby nejednal tak rychle. Tak rychle, přela jsem se sama se sebou, že to mohly být čiré reflexy. Ale jestli má reflex zachraňovat životy, tak jak může být zlý? namítala jsem. Hlava se mi točila v kruzích bez odpovědi.

Strašidelné historky-2

1. února 2010 v 22:04 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺
"Ty jsi Isabella Swanová, viď?"
Bylo to zase jako první den ve škole.
"Bella," povzdechla jsem si.
"Já jsem Jacob Black," napřáhl ke mně ruku v přátelském gestu. "Koupila sis od mého táty náklaďák."
"Aha," řekla jsem s úlevou a potřásla mu štíhlou rukou. "Ty jsi Billyho syn. Asi bych si tě měla pamatovat."
"Nejsem z rodiny nejmladší - budeš si pamatovat moje starší sestry."
"Ráchel a Rebeka," vzpomněla jsem si najednou. Charlie a Billy nás během mých návštěv nechávali často spolu, abychom se zabavily, zatímco oni budou rybařit. Byly jsme všechny příliš nesmělé, abychom se nějak hluboce skamarádily. Samozřejmě, když mi bylo jedenáct, nadělala jsem dost scén, abych výletům za rybařením učinila přítrž.
"Jsou tady?" obhlížela jsem holky na kraji oceánu a přemítala jsem, jestli bych je teď poznala.
"Ne," zavrtěl Jacob hlavou, "Ráchel dostala stipendium na Washingtonské státní a Rebeka si vzala jednoho surfaře se Samoy - žije teď na Havaji."
"Vdala se. Páni." Byla jsem ohromená. Dvojčata byla jenom o rok a kousek starší než já.
"Tak jak se ti líbí náklaďák?" zeptal se.
"Miluju ho, jezdí skvěle."
"Jo, ale je vážně pomalý," zasmál se. "Tolik se mi ulevilo, když ho Charlie koupil. Táta by mi nedovolil postavit další auto, když jsme měli přímo doma jedno ještě slušné."
"Není tak pomalý," namítla jsem.
"Zkusila jsi jet přes devadesát?"
"Ne," připustila jsem.
"Dobře. Ani to nezkoušej." Zakřenil se.
Nemohla jsem si pomoct a úsměv jsem mu oplatila. "Vede si skvěle při kolizi," uvedla jsem na obranu svého náklaďáčku.
"Myslím, že tu starou obludu nezdolá ani tank," souhlasil a znovu se zasmál.
"Takže ty stavíš auta?" zeptala jsem se, protože to na mě udělalo dojem.
"Když mám volný čas a součástky. Nevěděla bys náhodou, kde bych mohl kápnout na hlavní válec z Volkswagenu Rabbit, rok 1986?" dodal žertovně. Měl příjemný, nakřáplý hlas.
"Promiň," zasmála jsem se, "poslední dobou jsem žádný neviděla, ale kvůli tobě budu mít oči otevřené." Jako kdybych věděla, co to je. Velmi dobře se s ním povídalo.
Blýsknul se zářivým úsměvem, díval se na mě uznale způsobem, který jsem se učila rozpoznávat. Nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml.
"Ty znáš Bellu, Jacobe?" zeptala se Lauren - tónem, který mi připadal nevychovaný a drzý - z druhé strany ohně.
"My se známe tak nějak odjakživa," zasmál se a věnoval mi další úsměv.
"To je hezké." Rozhodně to neznělo upřímně, a její bledé, bezvýrazné oči se přimhouřily.
"Bello," zavolala znovu a pozorně se mi dívala do obličeje, "právě jsem říkala Tylerovi, že je to škoda, že s námi nemohl dnes jet nikdo z Cullenových. To nikoho nenapadlo je pozvat?" Její starostlivý výraz byl nepřesvědčivý.
"Myslíš rodinu doktora Carlislea Cullena?" zeptal se ten vysoký starší kluk dřív, než jsem mohla odpovědět, k Laurenině velké zlosti. Byl to opravdu spíš muž než chlapec, a jeho hlas byl velmi hluboký.
"Ano, ty je znáš?" zeptala se blahosklonně a pootočila se k němu.
"Cullenovi sem nechodí," řekl tónem, který to téma uzavíral, a ignoroval tak její otázku.
Tyler, který se snažil získat zpátky její pozornost, se zeptal na její názor na cédéčko, které držel. To ji rozptýlilo.
Zírala jsem na toho kluka s hlubokým hlasem, poněkud zaražená, ale on se díval stranou k tmavému lesu za námi. Říkal, že Cullenovi sem nechodí, ale jeho tón napovídal něco víc - že to nemají dovoleno; mají vstup zakázán. Jeho chování ve mně zanechalo divný dojem, a tak jsem se snažila ho ignorovat, ale bez úspěchu.
"Tak co, už tě Forks dohání k šílenství?" přerušil Jacob moji meditaci.
"Ach, řekla bych, že je to slabé slovo," ušklíbla jsem se. Chápavě se zakřenil.
Pořád jsem se zaobírala tou krátkou poznámkou o Cullenových a najednou mě něco napadlo. Byl to hloupý plán, ale neměla jsem žádný lepší nápad. Doufala jsem, že mladý Jacob je ještě nezkušený, pokud jde o holky, takže neprokoukne moje jistě žalostné pokusy o flirtování.
"Nechceš se se mnou projít po pláži?" zeptala jsem se a snažila se napodobit způsob, jakým se Edward díval zpod svých řas. Nemohlo to mít ani zdaleka podobný efekt, to jsem si byla jistá, ale Jacob vyskočil dost ochotně.
Jak jsme šli k severu podél pestrobarevných kamenů k vlnolamu z naplaveného dříví, mraky konečně semkly řady přes oblohu, takže moře ztmavlo a teplota poklesla. Strčila jsem si ruce hluboko do kapes bundy.
"Takže tobě je kolik, šestnáct?" zeptala jsem se a snažila se nevypadat jako idiot, když jsem mrkala řasami, jak jsem to viděla u holek v televizi.
"Zrovna mi bylo patnáct," přiznal se, ale bylo vidět, že mu to zalichotilo.
"Vážně?" Předstírala jsem překvapení. "Myslela bych si, že jsi starší."
"Jsem na svůj věk vysoký," vysvětloval.
"Jezdíváš hodně do Forks?" zeptala jsem se koketně, jako kdybych doufala, že řekne ano. Mně samotné to znělo pitomě. Bála jsem se, že se na mě znechuceně obrátí a obviní mě, že si z něj utahuju, ale pořád vypadal polichoceně.
"Ani moc ne," připustil zamračeně. "Ale až budu mít hotové auto, budu moct jezdit, kolikrát budu chtít - teda až si udělám řidičák," dodal.
"Kdo byl ten druhý kluk, s kterým mluvila Lauren? Vypadal trochu starý na to, aby chodil s námi." Naschvál jsem se přiřadila k mladším ve snaze dát najevo, že dávám přednost Jacobovi.
"To je Sam - je mu devatenáct," informoval mě.
"A co to povídal o doktorově rodině?" zeptala jsem se nevinně.
"O Cullenových? No, oni do rezervace nemají jezdit." Uhnul pohledem, zadíval se do dálky k James Island a potvrdil tak, co jsem si myslela, že jsem v Samově hlase slyšela.
"Proč ne?"
Pohlédl zpátky na mě a kousal si ret. "Ouha. Já o tom nemám nikde vykládat."
"No, ale já to nikomu nepovím, jsem jenom zvědavá," pokusila jsem se o okouzlující úsměv a přemítala, jestli moc netlačím na pilu.
On mi ovšem úsměv oplatil a opravdu se tvářil okouzleně. Pak zvedl jedno obočí a jeho hlas byl ještě chraplavější než předtím.
"Máš ráda strašidelné historky?" zeptal se zlověstně.
"Miluju je," horovala jsem a snažila se propalovat ho očima.
Jacob došel k blízkému naplavenému stromu, kterému trčely do vzduchu kořeny jako ochablé nohy velkého bledého pavouka. Zlehka se opřel o jeden ze zkroucených kořenů, zatímco já jsem si sedla vedle něj na kmen. Díval se dolů na kameny, v koutcích jeho širokých rtů si pohrával úsměv. Viděla jsem, že se snaží dobře to podat. Soustředila jsem se na to, aby mi ten živý zájem, který jsem cítila, byl vidět na očích.
"Znáš nějaké staré příběhy o tom, odkud pocházíme - myslím my Quileuté?" začal.
"Vlastně ne," přiznala jsem.
"No, existuje spousta legend, některé se údajně datují až k potopě světa - staří Quileuté prý přivázali své kánoe k vrcholkům nejvyšších stromů na hoře, aby přežili jako Noe se svou archou." Usmál se, aby mi ukázal, jak málo těm historkám věří. "Jiná legenda tvrdí, že pocházíme z vlků - a že vlci jsou pořád naši bratři. Je proti kmenovému zákonu je zabíjet.
A pak jsou historky o studených," hlas mu klesl trochu níž.
"Studených?" zeptala jsem se a tentokrát jsem svůj zájem nepředstírala.
"Ano. Existují historky o studených stejně staré jako legendy o vlcích, ale některé jsou mnohem mladší. Podle legendy můj vlastní pradědeček některé ze studených znal. On to byl, kdo s nimi uzavřel smlouvu, podle které se drží dál od našeho území." Zvedl oči v sloup.
"Tvůj pradědeček?" povzbuzovala jsem ho.
"Byl starší kmene, jako můj otec. Víš, studení jsou přirozenými nepřáteli vlka - no, vlastně ne vlka, ale vlků, kteří se změní v lidi, jako naši předkové. Vy byste jim říkali vlkodlaci."
"Vlkodlaci mají nepřátele?"
"Jenom jednoho."
Upřeně jsem se na něj koukala a doufala, že skryju svoji netrpělivost za obdiv.
"Takže chápeš," pokračoval Jacob, "studení jsou tradičně naši nepřátelé. Ale tahle tlupa, která přišla na naše území v dobách mého pradědečka, byla jiná. Nelovili stejným způsobem jako ostatní jejich druhu - nepředstavovali pro kmen nebezpečí. Takže s nimi můj pradědeček uzavřel příměří. Když slíbí, že se budou držet z dosahu našich pozemků, nepředáme je bledým tvářím." Zamrkal na mě.
"Když nebyli nebezpeční, tak proč…?" Snažila jsem se to pochopit, snažila jsem se, aby neviděl, jak beru jeho strašidelný příběh vážně.
"Pro člověka je vždycky riziko pohybovat se v dosahu studených, i když jsou civilizovaní, jako byl tenhle klan. Nikdy nevíš, kdy nad nimi hlad zvítězí a oni se neovládnou." Naschvál zdůraznil hrozbu ve svém tónu.
"Jak to myslíš, civilizovaní?"
"Tvrdili, že neloví lidi. Prý byli místo toho nějak schopní lovit zvířata."
Snažila jsem se udržet svůj hlas nevzrušený. "A jak do toho zapadají Cullenovi? Jsou jako ti studení, které znal tvůj pradědeček?"
"Ne," dramaticky se odmlčel. "Jsou to ti samí."
Musel si myslet, že výraz na mé tváři je strach vyvolaný jeho historkou. Usmál se potěšeně a pokračoval.
"Je jich teď víc, nová žena a nový muž, ale zbytek jsou ti samí. V dobách mého pradědečka už znali jejich vůdce, Carlislea. On už tu byl a zase odešel dokonce ještě předtím, než přišli tvoji lidé." Potlačoval úsměv.
"A co tedy jsou?" zeptala jsem se nakonec. "Co jsou ti studení zač?"
Temně se usmál.
"Pijí krev," odpověděl mrazivým hlasem. "Tvoji lidé jim říkají upíři."
Po jeho odpovědi jsem zírala do divokého vlnobití a nebyla jsem si jistá, co můj obličej prozrazuje.
"Máš husí kůži," zasmál se potěšeně.
"Jsi dobrý vypravěč," zalichotila jsem mu a pořád jsem zírala do vln.
"Pěkně bláznivé, nemyslíš? Není divu, že táta nechce, abychom o tom s někým mluvili."
Ještě jsem nedovedla natolik ovládnout svůj výraz, abych se na něj dokázala podívat. "Neboj, já to na tebe nepovím."
"Asi jsem právě porušil úmluvu," zasmál se.
"Já si to vezmu do hrobu," slíbila jsem mu a pak jsem se zachvěla.
"Ale vážně, Charliemu nic neříkej. Dost se rozzlobil, když slyšel, že někteří z nás nechodí do nemocnice od té doby, co tam doktor Cullen začal pracovat."
"Neřeknu, samozřejmě."
"Tak co, myslíš, že jsme parta pověrčivých domorodců, nebo co?" zeptal se uličnickým tónem, ale se stopou obav. Pořád jsem se dívala na oceán.
Pak jsem se otočila a usmála se na něj co nejnormálněji jsem dokázala.
"Ne. Ale myslím, že umíš moc dobře vyprávět strašidelné historky. Pořád mám husí kůži, vidíš?" zvedla jsem ruku.
"Týjo." Usmál se.
A pak nás zvuk plážových kamenů ťukajících o sebe upozornil, že se někdo blíží. Zvedli jsme hlavu současně a spatřili jsme Mika a Jessiku asi padesát metrů od nás, jak jdou k nám.
"Tady jsi, Bello," zavolal Mike s úlevou a mával rukou nad hlavou.
"To je tvůj kluk?" zeptal se Jacob, který si všiml žárlivého podtónu v Mikově hlasu. Byla jsem překvapená, že je to tak znát.
"Ne, to tedy není," zašeptala jsem. Byla jsem Jacobovi nesmírně vděčná a byla jsem ochotná udělat mu co největší radost. Z opatrnosti jsem se otočila a zamrkala na něj, aby to Mike neviděl. Usmál se, naplněný pýchou, kterou vyvolalo mé neobratné flirtování.
"Takže až si udělám řidičák…" začal.
"Musíš se na mě přijet do Forks podívat. Můžeme si někam zajít." Cítila jsem se provinile, když jsem to říkala, protože jsem věděla, že jsem ho využila. Ale Jacob se mi opravdu líbil. Mohli bychom být snadno přáteli.
Mike došel až k nám, Jessica se za ním táhla jako ocásek. Viděla jsem, jak si pohledem změřil Jacoba; jeho zjevné mládí ho uspokojilo.
"Kde jste byli?" zeptal se, ačkoliv měl odpověď přímo před sebou.
"Jacob mi vyprávěl nějaké místní historky," prozradila jsem. "Bylo to vážně zajímavé."
Vřele jsem se na Jacoba usmála a on mi úsměv oplatil.
"No," odmlčel se Mike a bedlivě hodnotil situaci, jak se má dívat na naše kamarádění. "My už balíme - vypadá to, že bude brzy pršet."
Všichni jsme se podívali na zamračené nebe. Rozhodně to vypadalo na déšť.
"Dobře." Vyskočila jsem. "Už jdu."
"Bylo hezké tě zase vidět," řekl Jacob a já jsem pochopila, že se snaží Mika trochu poškádlit.
"Vážně bylo. Až příště pojede Charlie na návštěvu za Billym, pojedu s ním," slíbila jsem.
Po tváři se mu roztáhl úsměv. "To bude bezva."
"A díky," dodala jsem upřímně.
Natáhla jsem si kapuci, zatímco jsme se trmáceli přes kameny k parkovišti. Spadlo pár kapek a tam, kde přistály, zůstaly na kamenech černé skvrnky. Když jsme došli k Suburbanu, ostatní už nakládali všechno zpátky do aut. Schoulila jsem se na zadní sedadlo vedle Angely a Tylera a oznámila, že už jsem seděla vepředu cestou sem. Angela jenom koukala z okna na eskalující bouřku a Lauren se vrtěla na prostředním sedadle, aby zaujala Tylerovu pozornost, takže jsem si mohla prostě položil hlavu na sedadlo a zavřít oči. Vehementně jsem se snažila nemyslet.

Strašidelné historky-1

1. února 2010 v 22:04 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺

6. STRAŠIDELNÉ HISTORKY

Seděla jsem ve svém pokoji a snažila se soustředit na třetí dějství Macbetha, ale ve skutečnosti jsem napínala uši, jestli neuslyším svůj náklaďáček. Byla jsem přesvědčená, že bych řev motoru slyšela i přes bušící déšť. Ale když jsem se šla kouknout za záclonu - znovu - najednou tam stál.
Netěšila jsem se na pátek, a bylo to ještě horší, než jsem čekala. Samozřejmě jsem si vyslechla narážky na své omdlívání. Zdálo se, že obzvlášť Jessica má z té historky obrovskou legraci. Naštěstí Mike udržel pusu zavřenou, takže to vypadalo, že o Edwardově zásahu nikdo neví. Ale Jessica měla spoustu otázek, které se týkaly včerejšího oběda.
"Tak co chtěl Edward Cullen včera?" zeptala se mě při trigonometrii.
"Nevím," odpověděla jsem po pravdě. "Vlastně se vůbec nedostal k podstatě věci."
"Vypadalas trochu rozzlobená," nadhodila.
"Vážně?" Udržela jsem lhostejný výraz.
"Víš, nikdy předtím jsem ho neviděla sedět s někým jiným než s členy jeho rodiny. To bylo divný."
"Divný," souhlasila jsem. Zdála se otrávená; prohrábla si netrpělivě temné kadeře - asi doufala, že uslyší něco, z čeho bude dobrá historka, kterou by mohla vykládat dál.
Nejhorší na pátku bylo to, že i když jsem věděla, že tam nebude, pořád jsem doufala. Když jsem vstoupila do jídelny s Jessikou a Mikem, nemohla jsem se ubránit, abych se nepodívala k jeho stolu, kde seděli Rosalie, Alice a Jasper a povídali si, hlavy blízko u sebe. A nemohla jsem zastavit smutek, který mě zaplavoval, když jsem si uvědomila, že nevím, jak dlouho budu muset čekat, než ho zase uvidím.
U mého obvyklého stolu byl každý samé plány na příští den. Mike celý ožil, vkládal velikánskou důvěru v místního meteorologa, který na zítřek sliboval slunce. Dokud ho neuvidím, neuvěřím. Ale dnes bylo tepleji - téměř šestnáct stupňů. Možná, že ten výlet nebude tak úplně na pendrek.
Během oběda jsem zachytila pár nepřátelských pohledů od Lauren, kterým jsem porozuměla, až když jsme všichni společně vycházeli z jídelny. Šla jsem těsně za ní, byla jsem jenom krok od jejích hladkých, stříbrně blonďatých vlasů, a ona o tom neměla ponětí.
"…nechápu, proč Bella," - vyslovila mé jméno s opovržením - "odteďka nesedá s Cullenovými," šeptala Mikovi. Nikdy jsem si nevšimla, jaký má nepříjemný nosový hlas, a byla jsem překvapená záští, která z něj čišela. Neznaly jsme se nijak dobře, rozhodně ne dost na to, aby mě neměla ráda - tak jsem si to aspoň myslela.
"Je to moje kamarádka; sedá s námi," zašeptal Mike loajálně, ale také trochu majetnicky. Zastavila jsem, aby mě přešly Jess s Angelou. Už jsem nechtěla nic slyšet.
* * *
Doma u večeře Charlie neskrýval nadšení nad mým sobotním výletem do La Push. Myslím, že se cítil provinile, že mě nechává o víkendech samotnou doma, ale strávil příliš mnoho let vytvářením svých zvyků, aby je teď porušoval. Samozřejmě znal jména všech spolužáků, kteří pojedou, jejich rodičů a asi i jejich praprarodičů. Zdálo se, že to schvaluje. Přemítala jsem, jestli by schválil i můj plán jet do Seattlu s Edwardem Cullenem. Ne že bych mu o tom chtěla vykládat.
"Tati, znáš místo jménem Goat Rocks nebo tak nějak? Myslím, že je to jižně od Mount Rainier," zeptala jsem se nedbale.
"Jo - proč?"
Pokrčila jsem rameny. "Pár lidí mluvilo o tom, že tam budou tábořit."
"To není moc vhodné místo na táboření," řekl překvapeně. "Je tam moc medvědů. Lidi tam většinou jezdí během lovecké sezóny."
"Aha," zamumlala jsem. "Možná jsem to jméno špatně zachytila."
Chtěla jsem si pospat, ale probudila mě neobvyklá záře. Otevřela jsem oči a uviděla jsem, jak mými okny proudí jasné žluté světlo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Spěchala jsem se k oknu přesvědčit, a opravdu, bylo to slunce. Stálo na obloze na špatném místě, moc nízko, a nezdálo se tak blízko, jak by mělo být, ale rozhodně to bylo slunce. Na obzoru se kupily mraky, ale uprostřed bylo vidět velikou modrou skvrnu. Zůstala jsem u okna tak dlouho, jak to šlo, bála jsem se, že když odejdu, ta modrá zase zmizí.
Newtonových obchod se sportovním vybavením byl na sever od města. Už jsem si ho všimla, ale nikdy jsem se tam nezastavila - neměla jsem moc potřebu kupovat outdoorové vybavení, protože jsem nikdy nepobývala venku déle, než bylo nezbytně nutné. Na parkovišti jsem poznala Mikův Suburban a Tylerovu Sentru. Jak jsem zastavila vedle jejich aut, viděla jsem před Suburbanem stát skupinku lidí. Byl tam Erik se dvěma dalšími kluky, kteří se mnou chodili do třídy; byla jsem si celkem jistá, že se jmenují Ben a Conner. Byla tam Jess, z jedné strany měla Angelu, z druhé Lauren. Další tři holky stály s nimi, včetně jedné, kterou jsem si pamatovala, protože jsem přes ni upadla v pátek při tělocviku. Ta se na mě ošklivě podívala, jak jsem vystupovala z auta, a zašeptala něco Lauren. Lauren zavrtěla hlavou s vlasy barvy kukuřičného chmýří a pohrdlivě si mě měřila.
Takže to bude jeden z těch dní.
Alespoň Mike měl radost, že mě vidí.
"Tys přijela!" zavolal potěšeně. "A já jsem říkal, že dneska bude sluníčko, že jo?"
"Slíbila jsem ti, že pojedu," připomněla jsem mu.
"Už čekáme jenom na Leea a Samanthu… pokud jsi ještě někoho nepozvala," dodal Mike.
"Ne," lhala jsem s lehkým srdcem a doufala, že mě při lži nenachytá. Ale také jsem si přála, aby se stal zázrak a Edward se objevil.
Mike vypadal spokojeně.
"Pojedeš se mnou v autě? Je to tamhleto, nebo můžeš jet v minivanu Leeovy mámy."
"Jasně."
Blaženě se usmál. Bylo tak snadné udělat Mikovi radost.
"Můžeš sedět vepředu vedle mě," slíbil mi. Nebylo jednoduché udělat radost Mikovi a současně i Jessice. Viděla jsem, jak na nás Jessica upřeně kouká.
Počty ovšem pracovaly v můj prospěch. Lee přivedl dva lidi navíc, a najednou bylo potřeba každé místo. Podařilo se mi vměstnat Jess mezi Mika a sebe na přední sedadlo Suburbanu. Mike taky mohl projevit víc taktu, ale Jessica se zdála celkem usmířená.
Do La Push to bylo z Forks jenom pětadvacet kilometrů, silnici většinu cesty lemovaly úžasné hustě zelené lesy a pod ní se klikatila široká Quillayute River. Byla jsem ráda, že mám místo u okna. Stáhli jsme zase okýnka - Suburban působil trochu klaustrofobicky, když v něm sedělo devět lidí - a já jsem se snažila absorbovat co nejvíce slunečního světla.
Během svých letních pobytů ve Forks s Charliem jsem byla na plážích kolem La Push mnohokrát, takže míli dlouhý půlměsíc First Beach jsem dobře znala. Pořád mi však připadal úchvatný. Voda byla i ve slunečním světle tmavě šedá, vlny s bílými hřebínky se vzdouvaly k šedému skalnatému pobřeží. Z ocelových vln přístavu se zvedaly ostrovy se strmými útesy po stranách, dosahujícími k hrbolatým vrcholkům, korunovány strohými, do nebe se tyčícími borovicemi. Pláž měla jenom tenký pruh skutečného písku na okraji vody, dál už byly jenom miliony širokých hladkých kamenů, které z dálky vypadaly uniformně šedé, ale zblízka měly všechny odstíny, jaké kámen může mít: cihlovou, mořskou zeleň, levandulovou, modrošedou, matně zlatou. Čára přílivu byla pokryta velkými kusy naplaveného dříví, vyběleného ve slaných vlnách, že vypadalo jako kosti, některé bylo nahromaděné na okraji lesa, některé leželo osaměle, jenom z dosahu vln.
Od vln přicházel čerstvý vítr, studený a slaný. Na vlnách se kolébali pelikáni a rackové a nad nimi kroužil osamělý orel. Po nebi se stále honily mraky, hrozilo, že každou chvíli provedou invazi, ale slunce prozatím statečně svítilo ve své aureole modrého nebe.
Vydali jsme se dolů k pláži, Mike nás vedl ke kruhu z naplavených klád, které se zjevně používaly při sešlostech, jako byla ta naše. Bylo tam i ohniště plné černého popela. Erik a ten kluk, který se myslím jmenoval Ben, sbírali ulámané větve naplaveného dříví ze sušších hromad kolem okraje lesa a brzy měli na starém popelu postavenou hranici v podobě tee-pee.
"Už jsi někdy viděla táborák z naplaveného dříví?" zeptal se mě Mike. Seděla jsem na jedné lavičce barvy kosti; ostatní holky se shromáždily po obou mých stranách a vzrušeně si povídaly. Mike klečel vedle ohně a zapaloval jeden menší klacík cigaretovým zapalovačem.
"Ne," odpověděla jsem, když opatrně umísťoval hořící větvičku do pagody.
"Tak to se ti bude líbit - sleduj ty barvy." Zapálil další malou větvičku a položil ji podél té první. Plameny začaly suché dřevo rychle olizovat.
"Je to modré," řekla jsem překvapeně.
"To dělá ta sůl. Hezké, ne?" Zapálil další kousek, položil ho tam, kde oheň ještě nechytil, a pak si přišel sednout vedle mě. Naštěstí Jess byla z jeho druhé strany. Otočila se k němu a nárokovala si jeho pozornost. Sledovala jsem zvláštní modré a zelené plameny praskající k nebi.
Po půl hodině povídání se pár kluků chtělo projít k blízkým přílivovým jezírkům. Bylo to dilema. Na jednu stranu jsem měla přílivová jezírka moc ráda. Fascinovala mě už jako dítě; byla to jediné, na co jsem se těšila, když jsem měla jet do Forks. Na druhou stranu, taky jsem do nich hodně padala. Na tom nic není, když je vám sedm a máte s sebou tátu. Připomnělo mi to Edwardovu žádost - abych nespadla do oceánu.
Lauren byla ta, která za mě rozhodla. Ona se nechtěla projít, rozhodně na to neměla vhodné boty. Většina ostatních holek kromě Angely a Jessiky se rozhodly zůstat taky na pláži. Čekala jsem, dokud se Tyler s Erikem nenabídli, že s nimi zůstanou, a pak jsem tiše vstala, abych se přidala k těm, co šli na procházku. Mike mi věnoval široký úsměv, když viděl, že jdu.
Procházka nebyla moc dlouhá, akorát se mi nelíbilo, že jsem v lese ztratila nebe. Do zeleného světla lesa se smích adolescentů jaksi nehodil, les byl příliš temný a zlověstný, aby byl v harmonii s veselým žertováním. Musela jsem se při každém kroku velice pečlivě dívat, kam šlapu, abych se vyhnula kořenům dole a větvím nad sebou, a brzy jsem byla pozadu. Nakonec jsem se prodrala smaragdovým okrajem lesa a znovu jsem se ocitla na skalnatém pobřeží. Byl odliv a přílivová říčka tekla kolem nás svou cestou do moře. Podél jejích oblázkovitých břehů byla mělká jezírka, která nikdy úplně nevysychala, a kde se to hemžilo životem.
Byla jsem velmi opatrná, abych se nenakláněla příliš daleko nad malé oceánové rybníčky. Ostatní se nebáli, skákali přes kameny, nakláněli se riskantně přes okraje. Našla jsem si velmi stabilně vypadající kámen na kraji jednoho z největších jezírek a posadila se tam velmi opatrně, očarovaná přírodním akváriem pod sebou. Pugéty zářivých sasanek se neustále vlnily v neviditelném proudu, převracely škeble rozehnané po krajích, schovávajíce tak kraby zalezlé uvnitř, hvězdice nehybně držely přichycené ke kamenům a k sobě navzájem a v jasně zelených mořských řasách se zavlnil jeden malý černý úhoř s bílými rychle se pohybujícími pruhy, který tam čekal, až se moře vrátí. Byla jsem tím naprosto uchvácená, až na jednu malou část mé mysli, která přemítala, co asi teď dělá Edward, a snažila si představit, co by říkal, kdyby tu byl se mnou.
Nakonec kluci dostali hlad, a tak jsem celá ztuhlá vstala a vydala se za nimi zpátky. Tentokrát jsem se snažila lépe s nimi držet krok přes les, takže jsem přirozeně párkrát upadla. Udělala jsem si na dlaních pár mělkých škrábanců, na kolenou džínů jsem měla zelené skvrny, ale mohlo to být horší.
Když jsme se dostali zpátky na First Beach, viděli jsme, že skupina, kterou jsme opustili, se mezitím rozrostla. Jak jsme se přiblížili, viděli jsme lesklé rovné černé vlasy a měděnou kůži nově příchozích, teenagerů z rezervace, kteří se přišli skamarádit. Už se rozdávalo jídlo a kluci spěchali, aby se přihlásili o svůj díl, zatímco nás Erik představoval, jak jsme vstupovali do kruhu z naplaveného dříví. Já s Angelou jsme přišly poslední a jak Erik vyslovil naše jména, všimla jsem si, jak na mě jeden mladší kluk sedící na kamenech vedle ohně se zájmem pohlédl. Posadila jsem se vedle Angely a Mike nám přinesl sendviče a podnos se sodovkami, abychom si vybraly, zatímco ten kluk, který vypadal z hostů nejstarší, ze sebe vysypal jména sedmi dalších, kteří byli s ním. Pochytila jsem akorát to, že jedna z holek se taky jmenuje Jessica a ten kluk, který si mě všiml, byl Jacob.
Bylo příjemné sedět vedle Angely; byla to klidná povaha - necítila potřebu vyplnit každé ticho hovorem. Nechala mě volně přemýšlet a nevyrušovala, zatímco jsme jedly. A já jsem myslela na to, jak mi připadá, že čas ve Forks plyne nesouvisle, někdy události kolem mě míjejí rozmazaně a jen některé výjevy vystupují jasněji než ostatní. A jindy jsou chvíle, kdy je každá vteřina důležitá a vryje se mi hluboko do mysli. Věděla jsem přesně, co ten rozdíl způsobuje, a to mě znepokojovalo.
Během oběda začaly mraky postupovat, zatahovaly se přes modrou oblohu, přes tu chvíli přeletěly přes slunce, vrhaly na pláž dlouhé stíny a očerňovaly vlny. Jakmile jsme dojedli, začali se spolužáci po dvojicích a trojicích loudat pryč. Někteří sešli dolů ke břehu a snažili se házet žabky přes zčeřenou hladinu. Ostatní dávali dohromady druhou expedici k přílivovým jezírkům. Mike - a za ním Jessica jako stín - si to namířili k jedinému obchodu ve vesnici. Někteří z místních šli s nimi; ostatní se přidali k procházce. Když se všichni rozptýlili, seděla jsem na kládě sama, jen s Lauren a Tylerem, kteří se zabývali discmanem, který někoho napadlo přinést, a třemi teenagery z rezervace rozsazenými kolem, včetně kluka jménem Jacob a toho nejstaršího, který vystupoval jako mluvčí.
Pár minut poté, co Angela odešla se skupinou na procházku, se přiloudal Jacob a sedl si vedle mě. Vypadal na čtrnáct, možná na patnáct, a měl dlouhé, zářivě černé vlasy, stažené vzadu na krku gumičkou. Měl krásnou hedvábnou pleť rudohnědé barvy; jeho oči byly tmavé, posazené hluboko nad vystouplými lícními kostmi. Bradu měl pořád ještě dětsky zakulacenou. Dohromady to byl velmi hezký obličej. Ovšem ten dobrý dojem, který na mě udělal jeho pěkný vzhled, pokazila první slova, která vypustil z pusy.

Krevní skupina-2

1. února 2010 v 22:03 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺
Ne! Prosím, ať si ten hrozně povědomý hlas jenom představuju!
"Co se jí stalo - je zraněná?" Jeho hlas byl teď blíž a zněl rozrušeně. Nepředstavovala jsem si to. Stiskla jsem pevně oči a doufala, že umřu. Nebo že se přinejmenším pozvracím.
Mike zněl vystresovaně. "Myslím, že omdlela. Nevím, co se stalo, ani se nepíchla do prstu."
"Bello." Edwardův hlas byl přímo vedle mě, teď se mu ulevilo. "Slyšíš mě?"
"Ne," zasténala jsem. "Jdi pryč."
Zasmál se do hrstí.
"Vedl jsem ji na ošetřovnu," vysvětloval Mike defenzivním tónem, "ale ona nechce jít dál."
"Já ji tam vezmu," prohlásil Edward. Slyšela jsem stále v jeho hlase úsměv. "Můžeš se vrátit do třídy."
"Ne," protestoval Mike. "Mám to udělat já."
Najednou pode mnou chodník zmizel. Rychle jsem v šoku otevřela oči. Edward mě zvedl do náručí tak snadno, jako kdybych vážila pět kilo, a ne pětapadesát.
"Postav mě na zem!" Prosím, prosím, ať se na něj nepozvracím. Vyrazil dřív, než jsem se zmohla na slovo.
"Hej!" zavolal Mike, už deset kroků od nás.
Edward ho ignoroval. "Vypadáš hrozně," řekl mi a křenil se.
"Postav mě zpátky na chodník," zasténala jsem. Kolébavý pohyb jeho chůze mi neprospíval. Držel mě strnule od těla, celou mou váhu nesl jenom na pažích - nezdálo se, že by mu to vadilo.
"Takže ty omdlíváš, když vidíš krev?" zeptal se. Zdálo se, že ho to pobavilo.
Neodpověděla jsem. Znovu jsem zavřela oči, ze všech sil jsem potlačovala nevolnost a tiskla rty k sobě.
"A to ani nejde o tvou vlastní krev," pokračoval a bavil se.
Nevím, jak otevřel dveře, když mě nesl, ale najednou bylo teplo, takže jsem věděla, že jsme uvnitř.
"Propána," zajíkl se ženský hlas.
"Omdlela při biologii," vysvětloval Edward.
Otevřela jsem oči. Byli jsem v kanceláři. Edward dlouhými kroky obešel pult ke dveřím ošetřovny. Paní Copeová, zrzavá recepční v přijímací kanceláři, běžela napřed, aby mu je otevřela. Babičkovská ošetřovatelka překvapeně vzhlédla od románu, jak mě Edward vnesl do místnosti a jemně mě položil na šustivý papír, který pokrýval hnědou vinylovou matraci na jediném lůžku. Pak ustoupil a postavil se ke stěně, co nejdál to v té úzké místnosti bylo možné. Jeho oči byly živé, vzrušené.
"Je jenom trochu bledá," uklidňoval vyplašenou sestřičku. "Zjišťují si při biologii krevní skupiny."
Sestřička vědoucně přikývla. "Vždycky se někdo najde."
Potlačil smích.
"Jenom si na minutku lehni, drahoušku; to přejde."
"Já vím," vzdychla jsem. Nevolnost už polevovala.
"Stává se ti to často?" zeptala se.
"Občas," přiznala jsem. Edward zakašlal, aby zakryl další smích.
"Ty už se můžeš vrátit do třídy," řekla mu.
"Já s ní mám zůstat." Prohlásil to s tak neochvějnou autoritou, že sestřička sice našpulila rty, ale už o tom s ním nediskutovala.
"Přinesu ti na čelo trochu ledu, drahoušku," řekla mi a pak odspěchala z místnosti.
"Měl jsi pravdu," zasténala jsem a zavřela oči.
"To já obvykle mívám - ale v čem konkrétně tentokrát?"
"Ulejvání vážně neškodí." Trénovala jsem pravidelné dýchání.
"Tam venku jsi mě na chviličku vystrašila," přiznal po odmlce. Pronesl to tak, jako kdyby se svěřoval s pokořující slabostí. "Myslel jsem, že Newton táhne tvoje mrtvé tělo ven, aby ho pohřbil v lese."
"Ha, ha." Pořád jsem měla oči zavřené, ale každou minutou jsem se cítila normálněji.
"Upřímně - viděl jsem mrtvoly s lepší barvou. Už jsem se bál, že budu muset pomstít tvou vraždu."
"Chudák Mike. Vsadím se, že je naštvaný."
"Naprosto mě nenávidí," řekl Edward vesele.
"To nemůžeš vědět," oponovala jsem, ale pak mě napadlo, jestli opravdu nemůže.
"Viděl jsem jeho obličej - bylo to poznat."
"Jak to, že jsi mě viděl? Myslela jsem, že jsi za školou." Teď už mi bylo skoro dobře, ačkoliv to zvedání žaludku by pravděpodobně odeznělo rychleji, kdybych předtím obědvala. Na druhou stranu bylo možná štěstí, že jsem měla žaludek prázdný.
"Seděl jsem v autě a poslouchal cédéčko." Taková normální odpověď - to mě překvapilo.
Slyšela jsem vrznout dveře, otevřela jsem oči a uviděla sestřičku se studeným obkladem v ruce.
"Tady máš, drahoušku." Položila mi ho na čelo. "Vypadáš líp," dodala.
"Myslím, že už je mi dobře," řekla jsem a posadila se. Jenom trochu hučení v uších, žádné motání hlavy. Mátově zelené stěny zůstávaly, kde měly.
Viděla jsem, že mě chce zase položit, ale právě v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř strčila hlavu paní Copeová.
"Máme tu dalšího," oznámila.
Seskočila jsem na zem, abych uvolnila lůžko dalšímu invalidovi.
Podala jsem obklad zpátky sestře. "Tady máte, já už to nepotřebuju."
A pak dveřmi vklopýtal dovnitř Mike, který tentokrát podpíral pobledlého Leea Stephense, dalšího kluka z naší biologické třídy. Ustoupili jsme s Edwardem ke zdi, abychom jim udělali místo.
"Ach ne," zamumlal Edward. "Jdi ven do kanceláře, Bello."
Udiveně jsem se na něj podívala.
"Věř mi - běž."
Otočila jsem se, chytila dveře, než se zavřely, a vystřelila jsem z ošetřovny. Cítila jsem Edwarda přímo za sebou.
"Ty jsi mě opravdu poslechla." Byl ohromený.
"Cítila jsem krev," řekla jsem a nakrčila nos. Leeovi nebylo špatně z toho, že se díval na jiné lidi, jako mně.
"Lidé krev nedokážou cítit," oponoval.
"No, já to dokážu - právě z toho se mi dělá nanic. Páchne to jako rez… a sůl."
Zíral na mě s neproniknutelným výrazem.
"Co je?" zeptala jsem se.
"To nic."
Pak přišel Mike, podíval se napřed na mě, pak na Edwarda. Pohled, který mu věnoval, potvrzoval Edwardova slova o nenávisti. Podíval se podmračeně zpátky na mě.
"Ty vypadáš líp," obvinil mě.
"Hlavně drž ruku v kapse," varovala jsem ho znovu.
"Už to nekrvácí," zamručel. "Jdeš zpátky do třídy?"
"Děláš si legraci? To bych se mohla rovnou otočit a vrátit se sem."
"Jo, to asi jo… Takže pojedeš tenhle víkend? Na pláž?" Při těch slovech střelil dalším pohledem k Edwardovi, který stál u pultu plného poházených papírů, nehybný jako socha, a zíral do prázdna.
Snažila jsem se o co nejpřátelštější tón. "Jasně, říkala jsem, že jsem pro."
"Máme sraz v deset v tátově obchodě." Jeho oči znovu kmitly k Edwardovi, zřejmě ho napadlo, jestli neprozradil příliš informací. Řečí těla dával jasně najevo, že to pozvání není určeno pro všechny.
"Budu tam," slíbila jsem.
"Tak se uvidíme na tělocviku," řekl a nejistě se vydal ke dveřím.
"Zatím čau," odpověděla jsem. Ještě jednou se na mě podíval, kulatý obličej lehce našpulený, a pak vyšel pomalu ze dveří, ramena svěšená. Zaplavila mě vlna soucitu. Přemítala jsem, že jeho zklamaný obličej uvidím znovu… v tělocvičně.
"Tělák," zasténala jsem.
"To můžu zařídit." Nevšimla jsem si, že se Edward postavil vedle mě, ale mluvil mi teď do ucha. "Posaď se a vypadej bledě," zašeptal.
To nebylo nic těžkého; vždycky jsem byla bledá a předchozí slabost mi zanechala na obličeji lehký povlak potu. Posadila jsem se na jednu z rozskřípaných skládacích židlí a opřela si hlavu o zeď s očima zavřenýma. Záchvaty mdloby mě vždycky vyčerpávaly.
Slyšela jsem, jak Edward tiše mluví u pultu.
"Paní Copeová?"
"Ano?" Neslyšela jsem ji vrátit se ke stolu.
"Bella má příští hodinu tělocvik, a já myslím, že se ještě necítí dost dobře. Tak jsem si říkal, že bych ji teď odvezl domů. Myslíte, že byste ji mohla z hodiny omluvit?" Jeho hlas byl jako tekutý med. Dokázala jsem si představit, jak neodolatelný má asi pohled.
"Vy také potřebujete omluvit, Edwarde?" zašvitořila paní Copeová. Proč tohle taky neumím?
"Ne, já mám paní Goffovou, té to nebude vadit."
"Dobře, já se o to postarám. Vy se rychle zotavte, Bello," zavolala na mě. Slabě jsem přikývla a jenom něco zahučela.
"Můžeš jít, nebo chceš, abych tě zase nesl?" Zády k recepční byl jeho pohled sarkastický.
"Půjdu sama."
Opatrně jsem vstala, a pořad mi bylo dobře. Podržel mi dveře se zdvořilým úsměvem, ale výsměšnýma očima. Vyšla jsem ven do studené, jemné mlhy, která se právě začala snášet. Bylo to příjemné - poprvé jsem si tu vlhkost neustále padající z nebe užívala - jak mi to omývalo obličej do čista od lepkavého potu.
"Díky," řekla jsem, když za mnou vyšel ven. "To snad stojí i za tu nevolnost, když se člověk ulije z tělocviku."
"Kdykoliv." Zíral přímo před sebe, mhouřil oči do deště.
"Takže pojedeš? Mám na mysli tuhle sobotu?" Doufala jsem, že pojede, ačkoliv se to zdálo nepravděpodobné. Nedokázala jsem si ho představit, jak se skládá do auta s ostatními spolužáky; nepatřil s nimi do stejného světa. Ale už jenom ta naděje ve mně vzbudila první záchvěv nadšení, které jsem pro ten výlet pocítila.
"Kam přesně vlastně všichni jedete?" Pořád se díval před sebe, bez výrazu.
"Dolů do La Push, k přístavu." Prohlížela jsem si jeho obličej a snažila se ho přečíst. Přimhouřil oči do tenoučkých špehýrek.
Pak se na mě podíval koutkem oka a zahořkle se usmál. "Vážně si nemyslím, že mě někdo pozval."
Povzdechla jsem si. "Právě jsem tě pozvala já."
"My dva už radši tento týden nebudeme Mika víc popouzet. Nechceme, aby ztratil nervy." Jeho oči tančily; ta představa se mu líbila víc, než by měla.
"Mika vzal čert," zamumlala jsem a spíš přemýšlela o tom, jak řekl to "my dva". Líbilo se mi to víc, než by mělo.
Teď jsme byli blízko parkoviště. Zabočila jsem doleva ke svému náklaďáčku. Něco mě chytlo za bundu a strhlo zpátky.
"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se rozzlobeně. Svíral mi bundu v hrsti jedné ruky.
Byla jsem zmatená. "Jedu domů."
"Neslyšela jsi mě, že jsem slíbil, že tě tam v pořádku dopravím? Myslíš, že tě nechám v tomhle stavu řídit?" Jeho hlas byl stále rozhořčený.
"V jakém stavu? A co moje auto?" stěžovala jsem si.
"Postarám se, aby ho Alice po škole vyzvedla." Táhl mě za bundu ke svému autu. Měla jsem co dělat, abych neupadla. A kdyby, on by mě pravděpodobně prostě táhl dál.
"Pusť!" naléhala jsem. Ignoroval mě. Klopýtala jsem po obrubnících přes mokrý chodník, až jsme došli k Volvu. Tam mě konečně pustil - dopadla jsem na dveře spolujezdce.
"Ty jsi tak neodbytný!" zabručela jsem.
"Je otevřeno," odpověděl. Sedl si za volant.
"Jsem naprosto schopná jet domů sama!" Stála jsem vedle auta a zuřila. Teď pršelo hustěji a já jsem si nenasadila kapuci, takže mi voda stékala z vlasů na záda.
Spustil automatické okénko a naklonil se ke mně přes sedadlo. "Nastup si, Bello."
Neodpověděla jsem. V duchu jsem počítala svoje možnosti dostat se k náklaďáčku, než mě dohoní. Musela jsem přiznat, že moc šancí nemám.
"Prostě tě odtáhnu zpátky," pohrozil, protože uhodl můj plán.
Snažila jsem se udržet to málo důstojnosti, co jsem mohla, zatímco jsem nastupovala k němu do auta. Nebyla jsem moc úspěšná - vypadala jsem jako poloutopené kotě a boty mi vrzaly.
"Tohle naprosto není nutné," řekla jsem upjatě.
Neodpověděl. Pohrál si s kontrolkami, zapnul topení a ztlumil hudbu. Když vyjížděl z parkoviště, byla jsem odhodlaná potrestat ho mlčením - seděla jsem s pusou našpulenou - ale pak jsem poznala, co to hraje za hudbu, a moje zvědavost byla silnější než moje úmysly.
"Měsíční svit?" zeptala jsem se překvapeně.
"Ty znáš Debussyho?" opáčil stejně překvapeně.
"Moc ne," přiznala jsem. "Máma hraje doma spoustu klasické hudby - znám jenom svoje oblíbené."
"Taky je to jedna z mých oblíbených." Zíral ven do deště, ponořený do myšlenek.
Poslouchala jsem hudbu, opřená o světle šedé kožené sedadlo. Bylo nemožné nereagovat na povědomou, uklidňující melodii. Déšť rozmazával všechno za oknem do šedých a zelených šmouh. Začalo mi docházet, že jedeme velmi rychle; auto se ovšem pohybovalo tak klidně, tak hladce, že jsem tu rychlost necítila. Poznat se dala jen podle toho, jak město za oknem letělo nazpátek.
"Jaká je tvoje matka?" zeptal se mě najednou.
Podívala jsem se na něj a viděla, že si mě měří zvědavým pohledem.
"Vypadá hodně jako já, ale je hezčí," odpověděla jsem. Zvedl obočí. "Já mám v sobě příliš z Charlieho. Ona je víc společenská a odvážnější. Je nezodpovědná a lehce excentrická, a je to velice nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka." Odmlčela jsem se. Mluvit o ní mě rozesmutňovalo.
"Kolik je ti, Bello?" A jeho hlas zněl kdovíproč frustrovaně, to jsem nechápala. Zastavil a já jsem si všimla, že už jsme doma. Déšť byl tak silný, že jsem dům sotva viděla. Jako by auto bylo ponořené v řece.
"Je mi sedmnáct," odpověděla jsem, trochu zmatená.
"Nevypadáš na sedmnáct."
Jeho tón byl vyčítavý; rozesmálo mě to.
"Co je?" zeptal se, znovu zvědavý.
"Moje mamka vždycky říká, že jsem se narodila pětatřicetiletá a že se každý rok víc přibližuju střednímu věku." Zasmála jsem se a pak jsem si povzdychla. "No, někdo holt musí být dospělý." Na chviličku jsem se odmlčela. "Ty taky zrovna nevypadáš na třeťáka," poznamenala jsem.
Udělal obličej a změnil téma.
"Tak proč si tvoje matka vzala Phila?"
Byla jsem překvapená, že si pamatuje to jméno; zmínila jsem ho jenom jednou, téměř před dvěma měsíci. Chvilku mi trvalo, než jsem odpověděla.
"Moje matka… je na svůj věk velmi mladá. Myslím, že s Philem se cítí ještě mladší. Každopádně je do něj blázen." Zavrtěla jsem hlavou. Ta přitažlivost pro mě byla tajemstvím.
"Schvaluješ to?" zeptal se.
"Záleží na tom?" opáčila jsem. "Chci, aby byla šťastná… a ona chce jeho."
"To je velmi nesobecké… myslím," uvažoval.
"Cože?"
"Byla by stejně ohleduplná ona k tobě, co myslíš? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala?" Najednou byl napjatý, upřeně se mi díval do očí.
"Asi ano," zajíkla jsem se. "Ale ona je rodič, konec konců. To je trochu rozdíl."
"Takže nikoho příliš děsivého," popichoval.
Zakřenila jsem se. "Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piercing obličeje a rozsáhlé tetování?"
"To je jedna definice, předpokládám."
"Jaká je tvoje definice?"
Ale on mou otázku ignoroval a položil mi další. "Myslíš, že já bych mohl být děsivý?" Povytáhl jedno obočí a lehká stopa úsměvu mu rozsvítila obličej.
Na chvilku jsem se zarazila a přemýšlela, jestli bude lepší pravda, nebo lež. Rozhodla jsem se vytasit s pravdou. "Hmmm… myslím, že bys mohl být, kdybys chtěl."
"Teď se mě bojíš?" Úsměv zmizel a jeho nebeský obličej byl najednou vážný.
"Ne." Ale odpověděla jsem moc rychle. Úsměv se vrátil.
"Takže, budeš mi teď ty vyprávět o své rodině?" zeptala jsem se, abych ho rozptýlila. "To bude určitě mnohem zajímavější příběh než ten můj."
Byl okamžitě ve střehu. "Co chceš vědět?"
"Cullenovi tě adoptovali?" ověřovala jsem si.
"Ano."
Na chvíli jsem zaváhala. "Co se stalo s tvými rodiči?"
"Zemřeli před mnoha lety." Jeho tón byl věcný.
"To je mi líto," zamumlala jsem.
"Já si je ani pořádně nepamatuju. Carlisle a Esme už jsou mými rodiči dlouho."
"A ty je máš moc rád." To nebyla otázka. To bylo zřejmé ze způsobu, jak o nich mluvil.
"Ano," usmál se. "Nedokázal bych si představit dva lepší lidi."
"Máš velké štěstí."
"Já vím, že mám."
"A tvůj bratr a sestra?"
Podíval se na hodiny na palubní desce.
"Můj bratr a sestra a taky Jasper a Rosalie budou dost naštvaní, když budou muset stát v dešti a čekat na mě."
"A jo, promiň, asi musíš jet." Nechtělo se mi vystoupit z auta.
"A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpátky dřív, než pan policejní ředitel Swan přijede domů, abys mu nemusela vykládat o nehodě při biologii." Uculil se na mě.
"Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají." Povzdechla jsem si.
Zasmál se a v jeho smíchu byl osten.
"Užij si to na pláži… přeju ti dobré počasí na opalování." Podíval se ven na dešťovou clonu.
"Zítra se neuvidíme?"
"Ne. Začneme s Emmettem víkend o den dřív."
"Co budete dělat?" Na to se přece přítel může zeptat, ne? Doufala jsem, že zklamání není na mém hlasu příliš znát.
"Vyjedeme si na divoko do rezervace Goat Rocks, na jih od Mount Rainier."
Vzpomněla jsem si, jak Charlie říkal, že Cullenovi jezdí často stanovat.
"No, tak si to užij." Snažila jsem se, aby to znělo nadšeně. Ale nemyslím, že bych ho oblafla. V koutcích rtů mu pohrával úsměv.
"Uděláš pro mě tenhle víkend něco?" Otočil se a podíval se mi zpříma do obličeje plnou silou svých žhoucích zlatých očí.
Bezmocně jsem přikývla.
"Neuraž se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže… snaž se nespadnout do oceánu a nenech se přejet nebo tak něco, ano?" Usmál se uličnicky.
Při těch slovech moje bezmocnost pominula. Podívala jsem se na něj nasupeně.
"Uvidím, co budu moct dělat," odsekla jsem a vyskočila do deště. Vší silou jsem za sebou práskla dveřmi.
Jak odjížděl, stále se usmíval.

Krevní skupina-1

1. února 2010 v 22:02 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺

5. KREVNÍ SKUPINA

Šla jsem na hodinu angličtiny jako omámená. Když jsem vstoupila do třídy, ani jsem si nevšimla, že hodina už začala.
"Děkuji, že jste se k nám připojila, slečno Swanová," řekl pan Mason ironicky.
Začervenala jsem se a spěchala na své místo.
Až když hodina končila, uvědomila jsem si, že Mike nesedí na svém obvyklém místě vedle mě. Pocítila jsem záchvěv viny. Ale oba s Erikem na mě počkali ve dveřích jako obvykle, takže jsem z toho usoudila, že mi snad přece jen odpustili. Mikovi se vrátila jeho stará dobrá nálada, a jak jsme šli, nadšeně vykládal o předpovědi počasí na tento víkend. Déšť by si měl dát menší přestávku, a tak snad jeho výlet bude možné uskutečnit. Snažila jsem se tvářit nadšeně, abych mu vynahradila, že jsem ho včera zklamala. Bylo to tvrdé; déšť nedéšť, pořád bude chabých pět stupňů, jestli budeme mít štěstí.
Zbytek dopoledne uběhl, aniž bych tomu věnovala pozornost. Bylo těžké uvěřit, že jsem si jenom nevymyslela to, co Edward řekl dnes ráno, a nešlo mi z hlavy, jak se na mě díval. Možná to byl jenom velmi přesvědčivý sen, který jsem si spletla s realitou. Připadalo mi to pravděpodobnější, pochybovala jsem, že bych pro něj byla jakkoliv zajímavá.
Takže jsem byla netrpělivá i vystrašená, když jsme s Jessikou vstupovaly do jídelny. Chtěla jsem se mu podívat do tváře, abych viděla, jestli z něj zase není ten studený, lhostejný člověk, jak jsem ho znala za posledních pár týdnů. Nebo jestli jsem dnes ráno nějakým zázrakem skutečně slyšela, co jsem si myslela, že jsem slyšela. Jessica žvanila pořád dokola o svých plánech na ples - Lauren a Angela pozvaly ty ostatní kluky a půjdou všichni společně - a bylo jí jedno, že ji vůbec neposlouchám.
Projelo mnou zklamání, když jsem neomylně zaostřila na jeho stůl. Ostatní čtyři tam byli, ale on ne. Odešel domů? Zdrceně jsem se postavila do fronty za Jessiku, která pořád drmolila. Ztratila jsem chuť k jídlu - koupila jsem si jenom láhev limonády. Chtěla jsem si sednout a jen se poddat špatné náladě.
"Edward Cullen už na tebe zase zírá," oznámila Jessica, a vyslovením jeho jména konečně upoutala moji pozornost. "Tak si říkám, proč dneska sedí sám."
Hlava mi vylétla vzhůru. Sledovala jsem její pohled a spatřila Edwarda, jak se pokřiveně směje a dívá se na mě od prázdného stolu, vzdáleného přes celou jídelnu od místa, kde obvykle sedal. Jakmile zachytil můj pohled, zvedl ruku a pokynul mi ukazováčkem, abych za ním přišla. Jak jsem nevěřícně zírala, zamrkal.
"Vážně myslí tebe?" zeptala se Jessica s urážlivým úžasem v hlase.
"Možná potřebuje pomoct s domácím úkolem z biologie," zamumlala jsem, abych v ní nevzbudila podezření. "Hm, radši se půjdu podívat, co chce."
Když jsem odcházela, cítila jsem, jak na mě Jessica civí.
Došla jsem k jeho stolu a nejistě se postavila za židli naproti němu.
"Co kdyby sis dneska sedla se mnou?" zeptal se s úsměvem.
Automaticky jsem se posadila a nedůvěřivě se na něj dívala. Pořád se usmíval. Bylo těžké uvěřit, že někdo tak krásný může být skutečný. Bála jsem se, že náhle zmizí v obláčku kouře a já se probudím.
Zdálo se, že čeká, až něco řeknu.
"Tohle je jiné," konečně se mi podařilo ze sebe vypravit.
"No," odmlčel se a pak dořekl spěšně: "Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to."
Čekala jsem, až řekne něco, co dává smysl. Vteřiny odtikávaly.
"Víš, že nemám ponětí, jak to myslíš," podotkla jsem nakonec.
"Vím." Znovu se usmál, pak změnil téma. "Myslím, že se na mě tvoji přátelé zlobí, že jsem jim tě ukradl."
"Oni to přežijou." Cítila jsem, jak se mi jejich pohledy zabodávají do zad.
"Já tě ale možná nevrátím," řekl s rozpustilým zablesknutím v očích.
Zalapala jsem po dechu.
Zasmál se. "Vypadáš ustaraně."
"Ne," hlesla jsem, ale jako na potvoru se mi zlomil hlas. "Ve skutečnosti jsem překvapená… proč to všechno tak najednou?"
"Vždyť jsem ti to povídal - už mě unavilo držet se od tebe dál. Takže to vzdávám." Pořád se usmíval, ale jeho okrové oči byly vážné.
"Vzdáváš?" zopakovala jsem zmateně.
"Ano - vzdávám pokusy o vhodné chování. Prostě teď budu dělat, co chci, a ať si třísky lítají, kam chtějí." Při těch slovech mu úsměv pohasl a do hlasu se mu vloudil tvrdý tón.
"Zase jsem mimo."
Ten úžasný pokřivený úsměv se objevil znovu.
"Vždycky moc mluvím, když jsem s tebou - to je jeden z problémů."
"Neboj se - já ničemu z toho nerozumím," řekla jsem zatrpkle.
"S tím počítám."
"Takže, abych to pochopila, teď jsme přátelé?"
"Přátelé…" přemítal pochybovačně.
"Nebo ne." Zamumlala jsem.
Zakřenil se. "No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuju tě předem, nejsem pro tebe dobrý přítel." Za jeho úsměvem se skrývalo skutečné varování.
"To říkáš často," podotkla jsem a snažila se ignorovat náhlé chvění v žaludku a zachovat vyrovnaný hlas.
"Ano, protože mě neposloucháš. Pořád čekám, že tomu uvěříš. Jestli máš rozum, tak se mi budeš vyhýbat."
"Myslím, že sis taky udělal jasný názor ohledně mého intelektu." Přimhouřila jsem oči.
Omluvně se usmál.
"Takže, protože nemám… rozum, tak se budeme snažit být přáteli?" Pokusila jsem se shrnout tu matoucí změnu.
"Tak nějak."
Podívala jsem se dolů na své ruce svírající láhev limonády a nevěděla jsem, co mám dělat.
"Na co myslíš?" zeptal se zvědavě.
Vzhlédla jsem do jeho hlubokých zlatých očí, popletlo mě to, a jako obvykle jsem vyhrkla pravdu.
"Snažím se přijít na to, co jsi zač."
Jeho čelist se napjala, ale s jistým úsilím si zachoval úsměv.
"A daří se ti to aspoň trochu?" zeptal se ledabyle.
"Moc ne," přiznala jsem.
Uchechtl se. "Jaké máš teorie?"
Začervenala jsem se. Během posledního měsíce jsem váhala mezi Batmanem a Spidermanem. Ale za nic na světě bych se k tomu nepřiznala.
"Ty mi to nepovíš?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu s děsně svůdným úsměvem.
Zavrtěla jsem hlavou. "To je moc trapné."
"To je vážně frustrující, víš," stěžoval si.
"Ne," nesouhlasila jsem rychle, v očích tvrdý pohled, "nedokážu si představit, proč by to vůbec mělo být frustrující - že ti někdo odmítne povědět, co si myslí, i když každou chvíli dělá tajuplné drobné narážky, takže v noci nemůžeš spát a přemítáš, co asi tak mohly znamenat… co je na tom prosím tě frustrujícího?"
Zakřenil se.
"A nebo třeba," pokračovala jsem, jak se ve mně uvolnila zadržovaná zlost, "se ten člověk chová podivně - jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život, a druhý den se k tobě chová jako k vyvrhelovi, a nikdy nic z toho nevysvětlí, i když to slíbil. Na tom přece taky není nic frustrujícího."
"Ty ses nějak rozjela, co?"
"Nemám ráda dvojí měřítka."
Měřili jsme si jeden druhého a neusmívali jsme se.
Podíval se mi přes rameno a pak se nečekaně uchechtl.
"Co je?"
"Zdá se, že tvůj kluk si myslí, že jsem na tebe ošklivý - debatuje, jestli má nebo nemá přijít přerušit naši hádku." Znovu se uchechtl.
"Nevím, o čem to mluvíš," odsekla jsem mrazivě. "Ale stejně jsem si jistá, že se pleteš."
"Nepletu. Jak jsem říkal, většinu lidí je snadné přečíst."
"Kromě mě, samozřejmě."
"Ano. Kromě tebe." Jeho nálada se najednou změnila; vrhl po mně zadumaný pohled. "Zajímalo by mě, proč to tak je."
Nevydržela jsem ten pohled. Soustředila jsem se na rozšroubování víčka od limonády. Dala jsem si pořádný doušek a zírala před sebe do prázdna.
"Ty nemáš hlad?" zeptal se zmateně.
"Ne." Nechtěla jsem mu vykládat, že mám žaludek nervózně stažený. "Ty?" Podívala jsem se na prázdný stůl před ním.
"Ne, nemám hlad." Nerozuměla jsem jeho výrazu - vypadalo to, jako že ho pobavil nějaký vtip, kterému rozumí jen on sám.
"Můžeš mi prokázat laskavost?" zeptala jsem se po vteřině zaváhání.
Najednou byl obezřetný. "To záleží na tom, co chceš."
"Nic zvláštního," ujišťovala jsem ho.
Čekal, rezervovaný, ale zvědavý.
"Jenom jsem si říkala… jestli bys mě mohl varovat dopředu, až se příště zase rozhodneš ignorovat mě pro moje dobro? Prostě abych byla připravená." Při těch slovech jsem měla oči upřené na láhev limonády a malíčkem jsem objížděla kolečko otvoru.
"To zní fér." Tiskl rty k sobě, aby se nesmál, když jsem vzhlédla.
"Díky."
"A můžu já dostat na oplátku jednu odpověď?" zeptal se.
"Dobře."
"Pověz mi jednu teorii."
Jejda. "Tuhle ne."
"Nespecifikovala jsi, jenom jsi slíbila jednu odpověď," domáhal se.
"Tys taky porušil svoje sliby," připomněla jsem mu.
"Jenom jednu teorii - nebudu se smát."
"Ale ano, budeš." Tím jsem si byla jistá.
Sklopil své okrové oči a pak na mě přes dlouhé černé řasy upřel spalující pohled.
"Prosím!" vydechl a naklonil se ke mně.
Zamrkala jsem, v hlavě vygumováno. Proboha, jak to dělá?
"Ehm, cože?" zeptala jsem se jako omámená.
"Prosím tě, pověz mi jenom jednu malou teorii." Jeho oči se do mě pořád žhavě opíraly.
"Ehm, no, kousnul tě radioaktivní pavouk?" Je taky hypnotizér? Nebo je prostě jen strašně snadné mě rozhodit?
"To není moc kreativní," poškleboval se.
"Je mi líto, nic jiného nemám," odsekla jsem uraženě.
"Nejsi ani blízko," popichoval.
"Žádní pavouci?"
"Ne."
"A žádná radioaktivita?"
"Žádná."
"Zatraceně," povzdechla jsem si.
"Ani kryptonit mně nedělá starosti," uchechtl se.
"Slíbils, že se nebudeš smát, pamatuješ?"
Moc se snažil udržet vážný obličej.
"Já na to stejně nakonec přijdu," varovala jsem ho.
"Přál bych si, aby ses o to nepokoušela." Byl zase vážný.
"Protože…?"
"Co když nejsem žádný superhrdina? Co když jsem padouch?" Čtverácky se usmíval, ale jeho oči byly neproniknutelné.
"Aha," řekla jsem, jak několik věcí, které nadhodil, najednou zapadlo na své místo. "Chápu."
"Vážně?" Jeho obličej byl najednou přísný, jako kdyby se bál, že snad prozradil příliš.
"Ty jsi nebezpečný?" dovtípila jsem se a puls se mi zrychlil, jak jsem si intuitivně uvědomila pravdivost svých slov. On je nebezpečný. Celou dobu se mi to snažil říct.
Jenom se na mě podíval, oči plné jistého citu, kterému jsem nemohla porozumět.
"Ale ne zlý," zašeptala jsem a zavrtěla hlavou. "Ne, já nevěřím, že jsi zlý."
"To se pleteš," jeho hlas téměř nebylo slyšet. Sklopil pohled, sebral mi víčko od láhve a začal jím otáčet mezi prsty. Dívala jsem se na něj a přemítala, proč se nebojím. To, co říkal, myslel vážně - to bylo zjevné. Ale já jsem se cítila jenom napjatá, předrážděná… ale hlavně fascinovaná. Prostě jako vždycky, když jsem mu byla nablízku.
Ticho trvalo, dokud jsem si nevšimla, že jídelna je téměř prázdná.
Vyskočila jsem. "Přijdeme pozdě."
"Já dneska na hodinu nejdu," prohlásil a točil víčkem tak rychle, že z něj byla jenom rozmazaná šmouha.
"Proč ne?"
"Ono neškodí tu a tam se ulejt z hodiny." Usmál se na mě, ale jeho oči byly stále utrápené.
"No, já jdu," řekla jsem mu. Byla jsem moc velký zbabělec na to, abych riskovala, že mě nachytají.
Obrátil svou pozornost zpátky k víčku. "Tak zatím ahoj."
Otálela jsem, byla jsem na vážkách, pak mě ale první zvonění vyhnalo ze dveří - s posledním pohledem dotvrzujícím, že se nepohnul ani o centimetr.
Jak jsem napůl běžela do třídy, hlava se mi točila rychleji než to víčko od láhve. Na tak málo otázek jsem dostala odpověď v porovnání s tím, kolik nových otázek vyvstalo. Alespoň přestalo pršet.
Měla jsem štěstí; když jsem dorazila, pan Banner ještě v učebně nebyl. Usadila jsem se rychle na své místo, vědoma si toho, že jak Mike, tak Angela se na mě upřeně dívají. Mike se tvářil naštvaně; Angela vypadala překvapeně, a trochu uctivě.
Pan Banner pak vstoupil do učebny a zahájil hodinu. V náručí žongloval s několika krabičkami z lepenky. Položil je k Mikovi na lavici a řekl mu, aby je rozdal po třídě.
"Tak tedy, pánové a dámy, chci, abyste si z každé krabičky vzali jeden kousek," řekl, když vytáhl z kapsy pláště gumové rukavice a natáhl si je. Ostrý zvuk, jak se mu rukavice připleskly kolem zápěstí, podle mě nevěstil nic dobrého. "To první by měla být indikátorová destička," pokračoval, uchopil bílou kartičku se čtyřmi vyznačenými okénky a všem ji ukázal. "To druhé je čtyřhrotý aplikátor -" zvedl něco, co vypadalo jako téměř bezzubý kartáček "- a to třetí je sterilní mikroskalpel," zvedl malý kousek z modrého plastu a rozevřel ho. Hrot byl na takovou dálku v podstatě neviditelný, ale mně se zhoupl žaludek.
"Obejdu vás s kapátkem s vodou, abych připravil vaše destičky, takže prosím nezačínejte, dokud se k vám nedostanu…" začal zase u Mikova stolku a opatrně kápl kapku vody na každý ze čtyř čtverečků. "Pak chci, abyste se opatrně řízli skalpelem do prstu…" Popadl Mikea za ruku a dloubl ostřím do špičky Mikova prostředníčku. Ach ne. Na čele mi vyrazil lepkavý studený pot.
"Každý z hrotů smočte v kapičce krve." Aby to předvedl, zmáčkl Mikovi prst, dokud netekla krev. Křečovitě jsem polkla, žaludek mi těžkl.
"A tu pak naneste na destičku," dokončil a zvedl destičku s kapkami, abychom ji všichni viděli. Zavřela jsem oči a snažila se poslouchat přes to zvonění v uších.
"Červený kříž pořádá příští víkend v Port Angeles nábor dárců krve, tak jsem si myslel, že byste všichni měli znát svou krevní skupinu." Zdálo se, že je na svůj nápad pyšný. "Ti, kterým ještě není osmnáct, budou potřebovat svolení rodičů - formuláře mám na stole."
Dál obcházel s kapátkem po místnosti. Položila jsem si tvář na studenou černou lavici a snažila se udržet se při vědomí. Všude kolem sebe jsem slyšela pištění, stěžování a chichotání, jak si spolužáci propichovali prsty. Pomalu jsem se nadechovala a vydechovala pusou.
"Bello, jste v pořádku?" zeptal se pan Banner. Jeho hlas se ozval kousek od mojí hlavy a zněl vyplašeně.
"Já už znám svou krevní skupinu, pane Bannere," odpověděla jsem slabě. Bála jsem se zvednout hlavu.
"Je vám na omdlení?"
"Ano, pane učiteli," zamumlala jsem a v duchu bych si nakopala za to, že jsem se neulila, když jsem měla šanci.
"Může někdo dovést Bellu na ošetřovnu, prosím?" zavolal učitel.
Nemusela jsem vzhlédnout, abych věděla, že to bude Mike, kdo se dobrovolně přihlásí.
"Můžete jít sama?" zeptal se pan Banner.
"Ano," zašeptala jsem. Jenom mě pusťte odsud, myslela jsem si. Budu se třeba plazit.
Mike se mi horlivě snažil pomoct, podepřel mě v pase a přetáhl si moji paži kolem ramen. Ztěžka jsem se o něj opřela a vyklopýtali jsme ven ze třídy.
Mike mě pomalu vlekl po školním pozemku. Když jsme byli za rohem jídelny, z dohledu budovy číslo čtyři pro případ, že by se pan Banner díval, zastavila jsem se.
"Nech mě minutku si sednout, prosím tě," zaprosila jsem.
Pomohl mi sednout si na obrubník.
"A ať uděláš, co uděláš, hlavně nevyndávej tu ruku z kapsy," varovala jsem ho. Pořád mi bylo tak na omdlení. Skulila jsem se na bok, položila si tvář na mrazivý vlhký cement chodníku a zavřela oči. Zdálo se, že to trochu pomáhá.
"Páni, ty jsi ale zelená, Bello," řekl Mike nervózně.
"Bello?" zavolal z dálky jiný hlas.