Vítám vás na mém blogu. 
užijte si to tady a jestli se o mě chcete dozvědět víc,
tak zde je ►
Můůj Facíík..:)

Komplikace-1

1. února 2010 v 22:14 | LuCi_NKa |  ☻Original Filmík TWILIGHT..!☺

11. KOMPLIKACE

Každý se na nás díval, jak jsme šli společně k našemu laboratornímu stolku. Všimla jsem si, že už si nenatáčí židli tak, aby seděl co nejdál ode mě. Místo toho si sedl docela blízko vedle mě, naše paže se téměř dotýkaly.
V tu chvíli vcouval do místnosti pan Banner - jak báječné načasování ten chlap měl - a táhl vysoký kovový rám na kolečkách, na kterém trůnila těžkopádná zastaralá televize a video. Promítání - pozvednutí nálady ve třídě bylo téměř hmatatelné.
Pan Banner vsunul pásku do neochotného videorekordéru a přešel ke zdi, aby zhasnul světla.
A pak, jak místnost potemněla, jsem si byla najednou víc než dobře vědoma, že Edward sedí méně než dva centimetry ode mě. Byla jsem ohromená nečekaným jiskřením, které mnou proudilo, překvapená, že je možné uvědomovat si jeho přítomnost víc, než jsem si ji už uvědomovala. Bláznivé nutkání natáhnout ruku a dotknout se ho, jen jednou v té tmě pohladit jeho dokonalý obličej, mě málem udolalo. Zkřížila jsem si ruce pevně na prsou a dlaně zaťala v pěsti. Ztrácela jsem hlavu.
Začaly úvodní titulky a osvětlily místnost symbolickým množstvím světla. Proti své vůli jsem po něm střelila pohledem. Rozpačitě jsem se usmála, když jsem si všimla, že sedí ve stejné pozici jako já, zaťaté pěsti založené v podpaží, a po očku po mně pokukuje. Usmál se na mě; i v té tmě jsem viděla, že má toužebný pohled. Pohlédla jsem jinam, dřív než jsem mohla začít lapat po dechu. Bylo by absolutně směšné, kdybych tu omdlela.
Ta hodina mi připadala velmi dlouhá. Nedokázala jsem se na film soustředit - ani jsem nevěděla, o čem to je. Snažila jsem se uvolnit, ale nešlo mi to, ten elektrický proud, který jakoby vyzařoval odněkud z jeho těla, nepovoloval. Tu a tam jsem si dovolila pohled směrem k němu, ale zdálo se, že ani on se nedokáže uvolnit. Neodolatelná touha dotknout se ho nechtěla pominout, takže jsem si pro jistotu drtila pěsti o žebra, až mě tou námahou bolely prsty.
Vydechla jsem úlevou, když pan Banner na konci hodiny cvaknutím vypínače zase rozsvítil. Natáhla jsem paže před sebe a uvolnila ztuhlé prsty. Edward se vedle mě uchechtl.
"No, to bylo zajímavé," zamumlal. Jeho hlas byl nevrlý a pohled obezřetný.
"Hmm," zamručela jsem. Lepší odpověď jsem ze sebe dostat nedokázala.
"Půjdeme?" zeptal se a plynule se zvedl.
Téměř jsem zasténala. Čas na tělocvik. Opatrně jsem vstala, měla jsem starost, jestli ten podivný nový hluboký cit mezi námi neovlivnil mou rovnováhu.
Mlčky mě doprovodil na další hodinu a zastavil se u dveří; otočila jsem se, abych se rozloučila. Pohled na něj mě vyděsil - jeho výraz byl strhaný, téměř bolestný, a tak hrozně krásný, že bolestná touha dotknout se ho vzplála stejně silně jako předtím. Slova rozloučení mi uvízla v krku.
Váhavě zvedl ruku, na očích mu bylo vidět, jak se pere sám se sebou, a pak mi rychle přejel konečky prstů po lícní kosti. Jeho kůže byla stejně ledová jako vždycky, ale jeho dotyk pálil.
Šla jsem do tělocvičny s lehkou hlavou a nejistýma nohama. Došla jsem do šatny, převlékla se jako v tranzu a jenom neurčitě jsem vnímala, že kolem mě jsou nějací lidé. Realita na mě plně nedolehla, dokud mi nepodali raketu. Nebyla těžká, a přesto mi v ruce připadala velmi nespolehlivá. Viděla jsem pár spolužáků, jak se na mě pokradmu dívají. Trenér Clapp nám poručil, abychom utvořili družstva po dvojicích.
"Chceš být se mnou v družstvu?"
"Díky, Miku - nemusíš to dělat, to snad víš," ušklíbla jsem se omluvně.
"Neboj, budu se ti držet z dosahu." Zakřenil se. Někdy bylo snadné mít Mika ráda.
Nešlo to hladce. Nějak se mi podařilo praštit se raketou do hlavy a při tom švihu ještě bouchnout Mika do ramene. Strávila jsem zbytek hodiny v zadním koutě kurtu a raketu jsem držela bezpečně za zády. Navzdory tomu, že byl Mike handicapován mnou, šlo mu to dost dobře; vyhrál sám jednoruč tři hry ze čtyř. Poté, co trenér konečně hvizdem píšťalky oznámil konec hodiny, si se mnou pleskl dlaní o dlaň na znamení vítězství, což jsem si vůbec nezasloužila.
"Takže," nadhodil, když jsme odcházeli z kurtu.
"Takže co?"
"Ty a Cullen, hm?" zeptal se vzpurným tónem. Moje předchozí náklonnost k němu okamžitě pominula.
"Do toho ti nic není, Mikeu," upozornila jsem ho a v duchu jsem posílala Jessiku přímo do horoucích pekel.
"Nelíbí se mi to," stejně zamumlal.
"Nemusí," odsekla jsem.
"Dívá se na tebe jako… jako kdybys byla něco k jídlu," pokračoval umanutě.
Spolkla jsem hysterii, která se už už chystala vybuchnout, ale stejně jsem se neubránila malému uchichtnutí. Podíval se na mě. Mávla jsem rukou a utekla do šatny.
Rychle jsem se převlékla, žaludek se mi svíral neklidem, moje hádka s Mikem už byla jen vzdálená vzpomínka. Přemítala jsem, jestli na mě Edward bude čekat venku, nebo jestli se s ním setkám v jeho autě. Co když je tam jeho rodina? Projel mnou záchvěv skutečné hrůzy. Vědí, že to vím? Mám vědět, že vědí, že to vím, nebo ne?
Když jsem vycházela z tělocvičny, byla jsem rozhodnutá jít přímo domů, aniž bych se byť jen jednou podívala na parkoviště. Ale moje obavy byly zbytečné. Edward na mě čekal, opíral se nenuceně o zeď tělocvičny, jeho úchvatný obličej byl teď bezstarostný. Jak jsem šla k němu, pocítila jsem zvláštní úlevu.
"Ahoj," vydechla jsem a široce se usmála.
"Ahoj." Oplatil mi zářivým úsměvem. "Tak co tělocvik?"
Obličej mi trošinku pohasl. "Fajn," zalhala jsem.
"Vážně?" Nepřesvědčila jsem ho. Jeho oči zaostřily kousek za mne, díval se mi přes rameno, mhouřil. Pohlédla jsem za sebe a viděla záda odcházejícího Mika.
"Co je?" ptala jsem se.
Jeho oči sklouzly zpátky ke mně, stále napjaté. "Newton mi jde na nervy."
"Snad jsi zase neposlouchal?" zděsila jsem se. Po mé dobré náladě najednou nebylo ani stopy.
"Co hlava, nebolí?" zeptal se nevinně.
"Ty jsi neuvěřitelný!" otočila jsem se a vykročila směrem k parkovišti, ačkoliv jsem předtím nebyla rozhodnutá, jestli nepůjdu domů pěšky.
Rychle mě dohonil.
"To ty jsi zmínila, že jsem tě nikdy neviděl v tělocvičně - vzbudila jsi mou zvědavost." Neznělo to kajícně, tak jsem ho ignorovala.
Šli jsme mlčky - z mé strany to bylo rozzlobené, rozpačité ticho - k jeho autu. Ale kousek od něj jsem musela zastavit - obklopoval ho dav lidí, samí kluci. Pak mi došlo, že se neshlukli kolem Volva, ale kolem Rosaliina červeného kabrioletu, v očích neskrývanou závist. Nikdo z nich ani nevzhlédl, jak mezi nimi Edward proklouzl, aby si otevřel dveře. Rychle jsem nastoupila na straně spolujezdce, také nepovšimnuta.
"Okázalé," zamumlal.
"Co je to za auto?" zeptala jsem se.
"M3."
"Já nečtu Svět motorů."
"Je to BMW." Zvedl oči v sloup, nedíval se na mě, snažil se couvat, aniž by nabral automobilové nadšence.
Přikývla jsem - to už jsem slyšela.
"Pořád se zlobíš?" zeptal se, zatímco opatrně manévroval ven z parkoviště.
"Rozhodně."
Povzdechl si. "Odpustíš mi, když se omluvím?"
"Možná… když to budeš myslet opravdově. A když mi slíbíš, že už to nikdy neuděláš," stála jsem na svém.
Náhle se zatvářil šibalsky. "Co kdybych to myslel vážně a dovolil ti v sobotu řídit?" odpověděl protiútokem na moje podmínky.
Zamyslela jsem se a usoudila, že lepší nabídku pravděpodobně nedostanu. "Dohodnuto," souhlasila jsem.
"Pak mě tedy moc mrzí, že tě zlobím." Jeho oči na chvíli zahořely upřímností - a rozhodily mi srdeční rytmus - a pak přešly do rozpustilosti. "A v sobotu brzy ráno budu u vás jako na koni."
"Ehm, nevím, jak budu vysvětlovat Charliemu, kde se na příjezdové cestě vzalo to cizí Volvo."
Jeho úsměv byl teď blahosklonný. "Neměl jsem v úmyslu přijet autem."
"Jak -"
Přerušil mě. "Nedělej si s tím starosti. Budu tam, bez auta."
Nechala jsem to být. Měla jsem naléhavější otázku.
"Už je jindy?" zeptala jsem se významně.
Zamračil se. "Asi ano."
Měla jsem nasazený zdvořilý výraz a čekala jsem.
Zastavil auto. Vzhlédla jsem překvapeně - samozřejmě už jsme byli u Charlieho domu, zaparkováni za náklaďáčkem. Bylo snadnější s ním jet, když jsem se nedívala před sebe, dokud nezastavil. Když jsem se podívala zpátky na něj, měřil si mě pohledem.
"A pořád chceš vědět, proč mě nemůžeš vidět lovit?" Zdál se vážný, ale měla jsem dojem, že jsem hluboko v jeho očích spatřila stopu humoru.
"No," vysvětlovala jsem, "hlavně jsem byla zvědavá na tvou reakci."
"Vystrašil jsem tě?" Ano, rozhodně tam byl humor.
"Ne," zalhala jsem. Nespolkl to.
"Omlouvám se, že jsem tě vyděsil," pokračoval s lehkým úsměvem, ale pak všechny stopy žertování zmizely. "To mě jenom rozhodilo pomyšlení na to, že bys tam byla… zatímco bychom lovili." Čelist se mu napjala.
"To by bylo zlé?"
Promluvil se zaťatými zuby. "Mimořádně."
"Protože…?"
Zhluboka se nadechl a díval se ven z okna na husté, valící se mraky, které jako by se tlačily dolů na zem. Člověk by si na ně skoro mohl sáhnout.
"Když lovíme," promluvil pomalu, neochotně, "poddáváme se svým smyslům… které nedokážeme myslí tak silně ovládnout. Zvláště čichu. Kdybys byla kdekoliv poblíž mě, když takovým způsobem ztratím kontrolu…" zavrtěl hlavou a stále se ponuře díval na těžké mraky.
Pevně jsem držela svůj výraz pod kontrolou, protože jsem čekala, že se po mně bleskově podívá, aby posoudil mou reakci. To se taky stalo. Můj obličej však nic neprozradil.
Ale naše oči se do sebe zaklesly a ticho se prohloubilo - a změnilo. Záchvěvy elektřiny, které jsem cítila dnes odpoledne, začaly nabíjet atmosféru. Až když se mi začala točit hlava, došlo mi, že jsem přestala dýchat. Když jsem se zhluboka nadechla a prolomila tak ticho, zavřel oči.
"Bello, myslím, že bys teď měla jít dovnitř." Jeho tichý hlas byl hrubý, oči mu zase bloudily v mracích.
Otevřela jsem dveře a arktický poryv, který zavanul do auta, mi pomohl vyčistit hlavu. V obavách, že bych v tom omámeném stavu mohla zavrávorat, jsem opatrně vystoupila a zavřela za sebou dveře, aniž bych se ohlížela. Bzučení automaticky stahovaného okénka mě přimělo otočit se.
"Jo, Bello!" zavolal za mnou, hlas vyrovnanější. Naklonil se do otevřeného okénka s lehkým úsměvem na rtech.
"Ano?"
"Zítra je řada na mně," prohlásil.
"Řada? A včem?"
Úsměv se mu roztáhl ještě víc do široka a oslnivě bílé zuby zablýskly. "V kladení otázek."
A pak byl pryč, auto vyrazilo po ulici a zmizelo za rohem, než jsem si vůbec dokázala posbírat myšlenky. Usmívala jsem se, jak jsem šla k domu. Kdyby nic jiného, bylo jasné, že zítra má v plánu se se mnou zase vidět.
Tu noc hrál Edward hlavní roli v mých snech jako obvykle. Ovšem klima mého nevědomí se změnilo. Vibrovalo tou elektřinou, která nabíjela odpolední atmosféru, a já jsem se neklidně převracela a často jsem se budila. Až v časných ranních hodinách jsem konečně upadla do vyčerpaného bezesného spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama